Pražské operní přesuny v historickém kontextu

Otevření pražského Národního divadla po jeho požáru v roce 1883 znamenalo jistě výrazný akt emancipace českého národa. Dá se v nadsázce říci, že do té doby provozovali operu v Praze skoro výhradně pražští Němci a jejich reakce na sebe nedala dlouho čekat. Již v roce 1888 zaznělo zahajovací představení ve zbrusu nové operní budově (byli to příznačně Mistři pěvci norimberští od Richarda Wagnera), jež byla pojmenována Nové německé divadlo. Za staré německé divadlo se považovalo Stavovské divadlo. Na konci 19. století se tak v Národním divadle tísnily dva soubory, tedy opera a činohra, kterým z krajíce chleba začal ukusovat stále více se z opery vyčleňující a osamostatňující se balet. Německý divadelní život v Praze dirigovala veřejnoprávní instituce pod názvem Německý divadelní spolek, který vedle Nového německého divadla dále provozoval Stavovské divadlo, Národní divadlo řídilo v právně obdobné podobě Družstvo Národního divadla.

Již na konci 19. století se ozvaly první hlasy, které požadovaly hlavně pro činohru Národního divadla novou divadelní budovu. V pozdější době již byla tipována i konkrétní místa, kde by se dala tato budova postavit, došlo i na stavební plány. Tísnící se umělecké soubory Národního divadla těžce snášely fakt, že vedle Nového německého divadla mají pražští Němci ještě jednu budovu, tedy Stavovské divadlo, jež postupem doby z hlediska úrovně repertoáru upadalo a hrací prostor nebyl ani zdaleka vytížen. K napjatosti situace nemohla nepřispět ani politika rakousko – uherského mocnářství.

Ta se po vzniku Československé republiky v roce 1918 rapidně změnila a v roce 1920 umělecké soubory Národního divadla (především činohra) bez okolků a zcela protiprávně do slova a do písmene anektovaly Stavovské divadlo, lépe řečeno obsadily ho a tak si postupem doby tuto budovu vyvzdorovaly i přes probíhající soudy a protesty prezidenta Masaryka, jenž do tohoto divadla již nikdy nevkročil. Stavovské divadlo (používejme pro přehlednost současný název) se stalo domicilem činohry Národního divadla, také pojmenovávaným komorně Staváčkem. Činohře interiér divadla, byť zastaralý, vyhovoval a to především pro komornější tituly. Národní divadlo bylo v roce 1930 postátněno, ale s Německým divadelním spolkem to šlo s kopce, a to snad především z hlediska finančního. Spolek se rozhodl v září 1938 ukončit činnost divadla a v lednu 1939 prodal budovu českému státu za 11,380.000,-Kč. Druhá verze ukončení činnosti Nového německého divadla však hovoří o tom, že Německý divadelní spolek byl tvořen především německy mluvícími pražskými Židy, kteří v obavě před sílícím fašismem i na území Československé republiky prostě rezignovali a raději uzavřeli kupní smlouvu, než aby budova divadla majetkově připadla Němcům. V období 2. světové války na rozdíl od Národního divadla se v budově pod novým názvem Německá opera hrálo sporadicky, a to především operetní představení, na scéně trvaleji účinkovala v letech 1943 a 1944 pouze z důvodů válečných evakuovaná Duisburská opera.

Po ukončení 2. světové války hned v květnu 1945 došlo na půdě Německého divadla ke vzniku Divadla 5. května, kde vedle opery a baletu hrála na této scéně zpočátku i činohra (nikoli činohra Národního divadla!). Název se později změnil na Velkou operu 5. května. Repertoár Velké opery 5. května je dodnes vzpomínaný pro svou vysokou a avantgardní uměleckou kvalitu. To však asi nebyl pro politiky žádný argument a Velká opera 5. května byla od sezóny 1948/1949 začleněna do svazku Národního divadla. Vznikl tak mohutný divadelní organismus pod jednou právní subjektivitou, jenž zahrnoval historickou budovu Národního divadla, Stavovské divadlo a původní budovu Německého nového divadla přejmenovanou na Smetanovo divadlo. Vliv Zdeňka Nejedlého na tento nový název je zřejmý, absurditou zůstává to, že se ve Smetanově divadle hrál český repertoár ve statistickém průměru v nevelkém objemu.

Jak fungoval takový divadelní obr? Určitě trochu těžkopádně i s tím, že se později do Národního divadla začlenila též Laterna magika. Největším souborem byla opera Národního divadla, která disponovala dvěma orchestry a dvěma sbory, operní sólisté však rozděleni nebyli. Ve Smetanově divadle hrála opera a balet, ve Stavovském divadle činohra a opera, v historické budově Národního divadla pak všechny tři soubory dohromady, byť z hlediska počtu představení měla převahu opera. Je jasné, že na scéně historické budovy Národního divadla se pěstoval především český repertoár. Počty premiér obou oper dohromady nepřesahovaly výrazně počty premiér opery Národního divadla v současnosti. Když pominu uměleckou stránku, na celé struktuře tehdejšího Národního divadla bylo nejobtížnější naplánovat provoz na všech scénách včetně příprav premiér, a to především z důvodu kolotání všech tří souborů v historické budově Národního divadla. Opera Národního divadla byla tehdy vlastně jediný soubor, který hrál na všech třech scénách.

Málokdo však již dnes vnímá fakt, že ze 44 let existence olbřímího Národního divadla fungovaly všechny tři scény dohromady v součtu jen 22 let. V letech 1967 až 1973 totiž proběhla rekonstrukce Smetanova divadla, v letech 1975 až 1983 rekonstrukce historické budovy Národního divadla spolu s vybudováním areálu Národního divadla a v letech 1983 až 1991 obnova Stavovského divadla. V letech stavebních činností se tak pozoruhodně přesunoval divadelní repertoár dle potřeby a tak se i činohra s částí svého repertoáru dostala v době rekonstrukce Stavovského divadla na scénu Smetanova divadla. Je nutné též podotknout, že vybudováním areálu Národního divadla vznikl i další divadelní sál pod názvem Nová scéna, kde se nejdříve o štěstí pokoušela činohra Národního divadla, později však Nová scéna připadla zcela Laterně magice.

K obecně známému zvratu došlo v roce 1991, kdy tehdejší ministr kultury Milan Uhde pod tlakem uměleckého souboru Smetanova divadla, stávkových výborů Národního divadla a v neposlední straně laické i odborné veřejnosti, rozhodl o vyčlenění Smetanova divadla a Laterny magiky z Národního divadla do samostatných příspěvkových organizací a to k podivuhodnému datu 1. 4. 1992. Argumenty pro vydělení spočívaly především v odkazu na minulost Smetanova divadla, kdy bylo zařazeno do svazku Národního divadla na základě komunistického diktátu a v tom, že uspořádání svazku „velkého“ Národního divadla neprospívá umělecké úrovni divadelního repertoáru.

Nově pojmenovaná Státní opera Praha odešla z Národního divadla pouze s budovou Smetanova divadla. I přes její požadavky jí nebyl přidělen žádný další provoz a tím i žádná nedivadelní nemovitost ve vlastnictví „velkého“ Národního divadla, vyjma jednoho nedůležitého pozemku mimo Prahu. Šlo především a hlavně o výrobu dekorací a kostýmů na Flóře, sklady dekorací a dopravu ve Viničné ulici a Anenský areál s přidruženými provozy včetně archívů. To, v čem však Státní opera zvítězila, bylo získání jejího názvu. Výraz Státní opera je vlastně všude v zahraničí vykládán jako marka nejvyšší umělecké úrovně v operní branži.