Před sto lety se narodil operní režisér Wolfgang Wagner
Pravnuk skladatele a klavíristy Franze Liszta, jehož dcera Cosima byla druhou manželkou skladatele Richarda Wagnera, Wolfgangova dědečka, se narodil dlouho po smrti těchto svých dvou slavných předků – děd Wagner zemřel v roce 1883 a praděd Liszt v roce 1886. Když se Wolfgang Wagner 30. srpna 1919 narodil v rodinné vile Wahnfried v Bayreuthu, žila ještě jeho babička Cosima (1837–1930). Wolfgang byl synem Richardova jediného syna Siegfrieda Wagnera (1869–1930), jehož portrét jsme přinesli nedávno ZDE. Wolfgangovou matkou byla původem Angličanka Winifred (1897–1980). Otec Siegfried, skladatel, dirigent a režisér, vedl Bayreuthské slavnosti od roku 1908 až do své smrti. Byl homosexuálem (resp. bisexuálem), ale aby se předešlo skandálům a aby dál pokračovala rodina, našla mu matka nevěstu, s níž měl Siegfried kromě třetího v pořadí Wolfganga ještě další tři děti: syna Wielanda (1917–1966) a dcery Friedelind (1918–1991) a Verenu (1920–2019); pěkně každý rok v letech 1917–1920 se tedy Winifred a Siegfriedovi narodil jeden potomek.
Jak je dobře známo, už od roku 1923 se Winifred Wagnerová přátelila s Adolfem Hitlerem, který Wagnerovy opery obdivoval a do Bayreuthu pravidelně jezdil, zatímco jeho kariéra stoupala, až se stal v roce 1933 vůdcem celého Německa, které pak zavedl do světové války, již rozpoutal v roce 1939. Winifred se nikdy netajila svým antisemitismem a obdivem nejen k Hitlerovi, ale i k nacismu. Její děti vyrůstaly v této atmosféře, Hitler byl pro ně od dětství „strýček Adolf“ nebo ještě lépe „strýček Wolf“, jak se mu přezdívalo. Po Siegfriedově smrti v roce 1930 (jeho matka Cosima zemřela téhož roku jen o pár měsíců dříve) vedla bayreuthský festival právě Winifred; každý rok v létě se sem sjížděli nacističtí pohlaváři a všude na budově Festspielhausu na Zeleném vršku a kolem vlály nacistické prapory s hákovým křížem. Největší naděje byly pochopitelně vkládány v nejstaršího syna Wielanda, nadaného scénografa a režiséra. Wieland debutoval výpravou k otcově opeře Der Bärenhäuter (Lübeck, 1936). V roce 1937 už dělal výpravu k Parsifalovi v Bayreuthu. Hitler ho dokonce zprostil vojenské služby, aby „ochránil a zachoval rodinné jméno“. Naopak Wolfgang, u Hitlera méně oblíbený, musel po studiu na gymnáziu nastoupit vojenskou službu v roce 1938; hned v září 1939 byl ale zraněn ve válce proti Polsku a následujícího roku byl z armády propuštěn. Tehdy poprvé pracoval v Bayreuthu jako hospitant. Od října 1940 pracoval jako asistent režie a pomocný inspicient v Pruské státní opeře v Berlíně, soukromě studoval hudbu, teorii a praxi hudebního divadla. Wolfgangovou první samostatnou prací byla inscenace otcovy opery Bruder Lustig v Berlíně v roce 1944.
Téhož roku proběhl poslední válečný ročník Bayreuthských slavností. V následujícím roce, když válka skončila, už se festival nekonal. Vila Wahnfried byla poškozena bombardováním, vdova Winifred se stáhla do ústraní a bratry Wielanda a Wolfganga čekal denacifikační tribunál, jímž byli osvobozeni. V roce 1950 se společně ujali vedení festivalu, který byl obnoven v roce 1951. Od té doby se koná každý rok od konce července do konce srpna. Tzv. Nový Bayreuth znamenal po válce nejen distancování se od minulosti spojené s vazbami Winifred Wagnerové na Hitlera a nacismus, ale také nový přístup k inscenování Wagnerových děl, na němž měl lví podíl především vizionářský styl talentovaného Wielanda. Ten ve svých inscenacích nahradil velkolepost a naturalismus abstrakcí; působivé osvětlení mnohdy nahradilo i kulisy. Jeho inscenace Prstenu Nibelungova (1951–1958; 1965–1966) nebo Tristana a Isoldy (1962–1970) jsou proslulé dodnes. Wofgang se zpočátku věnoval především finanční stránce festivalu, ale od roku 1953, kdy zde nastudoval Lohengrina, se začal uplatňovat i jako scénograf a režisér. Jeho režijní přístup byl mnohem konzervativnější, jeho práce – a to i na poli scénografickém – jsou bližší bayreuthskému kánonu a tradici, méně inovativní a méně odvážné než inscenace bratrovy či jiných režisérů, které pak Wolfgang ve své éře angažoval.
V roce 1955 inscenoval Wolfgang v Bayreuthu Bludného Holanďana, v roce 1957 Tristana a Isoldu, v roce 1960 Prsten Nibelungův, v roce 1967 opět Lohengrina (tato inscenace byla v obnoveném nastudování Wolfgangovy dcery Kathariny uvedena v pražském Národním divadle v červnu 2017; viz naše recenze ZDE). Od roku 1952 pracoval Wolfgang také mimo Bayreuth, podobně jako jeho bratr Wieland, který úspěšně režíroval i v jiných divadlech a ne pouze Wagnerovy opery. Wolfgang například inscenoval Mozartova Dona Giovanniho v Braunschweigu v roce 1955, Mistry pěvce norimberské v Římě v roce 1956, Tristana a Isoldu v Miláně v roce 1978, Mistry pěvce v Drážďanech v roce 1985 a Bludného Holanďana tamtéž v roce 1988, Lohengrina v Taormině v roce 1991 a Tannhäusera v Tokiu v roce 1989. V Bayreuthu dále uvedl v roce 1968 Mistry pěvce, v roce 1970 znovu Prsten, v roce 1975 Parsifala a v roce 1985 Tannhäusera. Jeho poslední bayreuthskou inscenací byli Mistři pěvci v roce 1996. A vůbec poslední Wolfgangovou prací byl Lohengrin v roce 1997 v Tokiu. Poté se až do roku 2008 věnoval pouze vedení festivalu. Až do roku 1968 festival uváděl inscenace výhradně z dílny obou bratrů, od roku 1969 se okruh režisérů rozšířil o další jména.
V roce 1966 zemřel na rakovinu Wieland v pouhých 49 letech, a tak se Wolfgang ocitl v čele Bayreuthských slavností sám. Za dobu svého více než čtyřicetiletého vedení svěřil inscenaci Prstenu Nibelungova řadě režisérů. Nejprve nechal doběhnout inscenaci bratrovu (1965–1969, dirigenti Karl Böhm, Otmar Suitner a Lorin Maazel), poté nastudoval Prsten sám (1970–1975, dirigent Horst Stein). Tzv. „Prsten století“, tedy inscenaci ke stoletému výročí tetralogie, poprvé vcelku uvedené v Bayreuthu v roce 1876, kdy se Festspielhaus otevřel veřejnosti, odvážně svěřil v roce 1976 Francouzům: mladému režisérovi Patrici Chéreauovi a dirigentovi Pierru Boulezovi. Ve své době skandální, ale úspěšná, převratná inscenace, dnes legendární, zachycená i na video a zvukové nosiče, se hrála do roku 1980. Následovali režiséři Peter Hall (1983–1986, dirigenti sir Georg Solti a Peter Schneider), Harry Kupfer (1988–1992, dirigent Daniel Barenboim), Alfred Kirchner (1994–1998, dirigent James Levine), Jürgen Flimm (2000–2004, dirigenti Giuseppe Sinopoli a Ádám Fischer) a Tancred Dorst (2006–2010, dirigent Christian Thielemann).
Dodejme, že nové vedení festivalu po Wolfgangově odchodu na odpočinek a již po jeho smrti pak další Prsten svěřilo Franku Castorfovi (2013–2017, dirigenti Kirill Petrenko a Marek Janowski). Kromě výše uvedených režisérů se v Bayreuthu dále objevili u dalších oper například August Everding (s českým scénografem Josefem Svobodou zde uvedl Bludného Holanďana v roce 1969 a Tristana a Isoldu v roce 1974), Götz Friedrich, Jean-Pierre Ponnelle, Keith Warner, Heiner Müller a jiní. Mezi dirigenty najdeme kromě výše uvedených dále například Herberta von Karajana, Wolfganga Sawallische, Carlose Kleibera, sira Colina Davise, Philippa Jordana a mnohé další.
Wolfgang Wagner byl dvakrát ženatý. S první manželkou Ellen Drexelovou (1919–2002) měl dceru Evu (nar. 1945) a syna Gottfrieda (nar. 1947). S druhou manželkou Gudrun Mackovou (1944–2007), s níž se oženil po rozvodu v roce 1976, měl dceru Katharinu (nar. 1978). O Gudrun se někdy říká, že měla na manžela velký vliv a že byla jakousi utajenou, „virtuální“ spolurežisérkou Wolfgangových inscenací.
S dcerou Evou se otec poněkud odcizil, ještě horší vztah měl se synem Gottfriedem, vždy kritickým k rodinné historii a jejím stínům; v roce 1975 mu byl dokonce zakázán přístup do rodinné vily Wahnfried a o otcově smrti se Gottfried dozvěděl až z médií. Gottfried Wagner otevřeně poukazuje na spojitost svých předků s antisemitismem a nacionálním socialismem, píše o tom a přednáší. I v češtině vyšla jeho kniha Kdo nevyje s vlkem (1997, česky 2006), autorův příspěvek ke kritické historii Bayreuthu.
V knize například píše o tom, jak se rodina rozdělila na „Wielandovy“ a „Wolfgangovy“: „Mého otce jeho bratr diskvalifikoval jako šosáckého byrokrata, zatímco Wieland platil na veřejnosti za umělce. Následkem toho byli ,nadaní‘ a ,nenadaní‘ Wagneři: toto nálepkování pak mělo působit po dlouhá desetiletí a zabarvovat i zpravodajství v médiích.“ Vzpomíná, jak nemohl v dětství sedět u stolu s Wielandovými dětmi, nebo jak mohl pozorovat zkoušky svého otce, ale už ne strýce Wielanda, jehož obdivoval, to jen tajně. I mezi diváky se pak vytvořily dvě skupiny, příznivci Wielanda a Wolfganga, které proti sobě intrikovaly. Gottfried si brzy uvědomoval, jaká umělecká propast mezi oběma bratry zeje.
Gottfried vzpomíná i na to, jak otec mluvil o Hitlerovi, netajil se obdivem k němu a s dojetím si připomínal, jak jej „strýček Wolf“ navštívil v roce 1939 v berlínské nemocnici Charité, kde se léčil po zranění v boji. Otevřeně popisuje svůj problematický vztah k otci i k celé rodině i „boje“ o následnictví v čele festivalu v době, kdy Wolfgang stárnul a všichni se neustále ptali, jak to bude s vedením dál. Vztahy mezi otcem a synem se neurovnaly nikdy…
Wolfgang Wagner, který rodinné tradici zasvětil celý život, vydal v roce 1994 vlastní rozsáhlou autobiografii s názvem Lebens-Akte. Nositel mnoha ocenění a čestný bayreuthský občan se vzdal vedení festivalu k 31. srpnu 2008. Zemřel 21. března 2010 v Bayreuthu a je pochován na místním městském hřbitově v rodinné hrobce, kde spočívají i jeho rodiče a bratr. Ředitelkami festivalu se staly od 1. září 2008 jeho dcery Eva Wagner-Pasquierová a Katharina Wagnerová. Mezi oběma nevlastními sestrami to však poněkud skřípalo a nakonec Eva z vedení odstoupila a od 1. září 2015 stojí v čele festivalu sama Katharina.
Rodinná tradice pokračuje dál. Katharina se již stačila jako režisérka prosadit svými poněkud kontroverzními inscenacemi dědečkových oper, například Bludného Holanďana ve Würzburgu (2002), Lohengrina v Budapešti (2004), Mistrů pěvců v Bayreuthu (2007), Rienziho v Brémách (2008) či Tannhäusera v Las Palmas de Gran Canaria (2009). Lépe byla přijata její bayreuthská inscenace Tristana a Isoldy (2015), která byla na programu i v letošním ročníku (viz naše recenze ZDE). Jak jsme uvedli výše, Katharina režírovala otcovu obnovenou inscenaci Lohengrina z Bayreuthu 1967 v pražském Národním divadle v roce 2017. Kromě inscenování dědových děl se věnuje i jiným operním tvůrcům. Například v roce 2005 uvedla v Mnichově operu Der Waffenschmied Alberta Lortzinga, v roce 2006 v Deutsche Oper Berlin Pucciniho Triptych, v roce 2010 v Mohuči Pucciniho Madam Butterfly a v roce 2011 tamtéž Nížinu Eugena D’Alberta.
Bayreuth, wagnerovská Mekka, se za vedení Wolfganga Wagnera proměnil, když jej jeho dlouholetý šéf v roce 1969 otevřel režijním přístupům mnoha předních světových režisérů. A díky němu se sem dostali i přední světové dirigentské osobnosti, nemluvě o záplavě skvělých wagnerovských pěvců a pěvkyň. Ti všichni pokračují v naplňování jedinečného snu zakladatele Bayreuthských slavností a dál zde výhradně inscenují a uvádějí na špičkové úrovni (ať už si o úrovni režií myslíme cokoliv) opery jediného skladatele, Richarda Wagnera, a to ještě ne všechny, ale jen těch deset zralých, jež tvoří tzv. bayreuthský kánon (tedy bez tří raných Wagnerových oper Víly, Zákaz lásky a Rienzi). Na závěr ještě dovolte pár zajímavých čísel. Zdaleka nejčastěji byl v celé historii Bayreuthu (od založení festivalu v roce 1876 až do roku 2018) uveden Parsifal (536 představení), na pomyslném druhém místě jsou to Mistři pěvci norimberští (319 představení); každá další opera (včetně jednotlivých dílů Prstenu) má na svém kontě dosud okolo 230 až 240 představení.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
