Před sto lety se narodil operní režisér Wolfgang Wagner

Pravnuk skladatele a klavíristy Franze Liszta, jehož dcera Cosima byla druhou manželkou skladatele Richarda Wagnera, Wolfgangova dědečka, se narodil dlouho po smrti těchto svých dvou slavných předků – děd Wagner zemřel v roce 1883 a praděd Liszt v roce 1886. Když se Wolfgang Wagner 30. srpna 1919 narodil v rodinné vile Wahnfried v Bayreuthu, žila ještě jeho babička Cosima (1837–1930). Wolfgang byl synem Richardova jediného syna Siegfrieda Wagnera (1869–1930), jehož portrét jsme přinesli nedávno ZDE. Wolfgangovou matkou byla původem Angličanka Winifred (1897–1980). Otec Siegfried, skladatel, dirigent a režisér, vedl Bayreuthské slavnosti od roku 1908 až do své smrti. Byl homosexuálem (resp. bisexuálem), ale aby se předešlo skandálům a aby dál pokračovala rodina, našla mu matka nevěstu, s níž měl Siegfried kromě třetího v pořadí Wolfganga ještě další tři děti: syna Wielanda (1917–1966) a dcery Friedelind (1918–1991) a Verenu (1920–2019); pěkně každý rok v letech 1917–1920 se tedy Winifred a Siegfriedovi narodil jeden potomek.

Jak je dobře známo, už od roku 1923 se Winifred Wagnerová přátelila s Adolfem Hitlerem, který Wagnerovy opery obdivoval a do Bayreuthu pravidelně jezdil, zatímco jeho kariéra stoupala, až se stal v roce 1933 vůdcem celého Německa, které pak zavedl do světové války, již rozpoutal v roce 1939. Winifred se nikdy netajila svým antisemitismem a obdivem nejen k Hitlerovi, ale i k nacismu. Její děti vyrůstaly v této atmosféře, Hitler byl pro ně od dětství „strýček Adolf“ nebo ještě lépe „strýček Wolf“, jak se mu přezdívalo. Po Siegfriedově smrti v roce 1930 (jeho matka Cosima zemřela téhož roku jen o pár měsíců dříve) vedla bayreuthský festival právě Winifred; každý rok v létě se sem sjížděli nacističtí pohlaváři a všude na budově Festspielhausu na Zeleném vršku a kolem vlály nacistické prapory s hákovým křížem. Největší naděje byly pochopitelně vkládány v nejstaršího syna Wielanda, nadaného scénografa a režiséra. Wieland debutoval výpravou k otcově opeře Der Bärenhäuter (Lübeck, 1936). V roce 1937 už dělal výpravu k Parsifalovi v Bayreuthu. Hitler ho dokonce zprostil vojenské služby, aby „ochránil a zachoval rodinné jméno“. Naopak Wolfgang, u Hitlera méně oblíbený, musel po studiu na gymnáziu nastoupit vojenskou službu v roce 1938; hned v září 1939 byl ale zraněn ve válce proti Polsku a následujícího roku byl z armády propuštěn. Tehdy poprvé pracoval v Bayreuthu jako hospitant. Od října 1940 pracoval jako asistent režie a pomocný inspicient v Pruské státní opeře v Berlíně, soukromě studoval hudbu, teorii a praxi hudebního divadla. Wolfgangovou první samostatnou prací byla inscenace otcovy opery Bruder Lustig v Berlíně v roce 1944.

Téhož roku proběhl poslední válečný ročník Bayreuthských slavností. V následujícím roce, když válka skončila, už se festival nekonal. Vila Wahnfried byla poškozena bombardováním, vdova Winifred se stáhla do ústraní a bratry Wielanda a Wolfganga čekal denacifikační tribunál, jímž byli osvobozeni. V roce 1950 se společně ujali vedení festivalu, který byl obnoven v roce 1951. Od té doby se koná každý rok od konce července do konce srpna. Tzv. Nový Bayreuth znamenal po válce nejen distancování se od minulosti spojené s vazbami Winifred Wagnerové na Hitlera a nacismus, ale také nový přístup k inscenování Wagnerových děl, na němž měl lví podíl především vizionářský styl talentovaného Wielanda. Ten ve svých inscenacích nahradil velkolepost a naturalismus abstrakcí; působivé osvětlení mnohdy nahradilo i kulisy. Jeho inscenace Prstenu Nibelungova (1951–1958; 1965–1966) nebo Tristana a Isoldy (1962–1970) jsou proslulé dodnes. Wofgang se zpočátku věnoval především finanční stránce festivalu, ale od roku 1953, kdy zde nastudoval Lohengrina, se začal uplatňovat i jako scénograf a režisér. Jeho režijní přístup byl mnohem konzervativnější, jeho práce – a to i na poli scénografickém – jsou bližší bayreuthskému kánonu a tradici, méně inovativní a méně odvážné než inscenace bratrovy či jiných režisérů, které pak Wolfgang ve své éře angažoval.

V roce 1955 inscenoval Wolfgang v Bayreuthu Bludného Holanďana, v roce 1957 Tristana a Isoldu, v roce 1960 Prsten Nibelungův, v roce 1967 opět Lohengrina (tato inscenace byla v obnoveném nastudování Wolfgangovy dcery Kathariny uvedena v pražském Národním divadle v červnu 2017; viz naše recenze ZDE). Od roku 1952 pracoval Wolfgang také mimo Bayreuth, podobně jako jeho bratr Wieland, který úspěšně režíroval i v jiných divadlech a ne pouze Wagnerovy opery. Wolfgang například inscenoval Mozartova Dona Giovanniho v Braunschweigu v roce 1955, Mistry pěvce norimberské v Římě v roce 1956, Tristana a Isoldu v Miláně v roce 1978, Mistry pěvce v Drážďanech v roce 1985 a Bludného Holanďana tamtéž v roce 1988, Lohengrina v Taormině v roce 1991 a Tannhäusera v Tokiu v roce 1989. V Bayreuthu dále uvedl v roce 1968 Mistry pěvce, v roce 1970 znovu Prsten, v roce 1975 Parsifala a v roce 1985 Tannhäusera. Jeho poslední bayreuthskou inscenací byli Mistři pěvci v roce 1996. A vůbec poslední Wolfgangovou prací byl Lohengrin v roce 1997 v Tokiu. Poté se až do roku 2008 věnoval pouze vedení festivalu. Až do roku 1968 festival uváděl inscenace výhradně z dílny obou bratrů, od roku 1969 se okruh režisérů rozšířil o další jména.