Siegfried Wagner – skladatel navždy ve stínu
Rodinný původ a milostné trojúhelníky
Když se Siegfried, třetí dítě a jediný syn skladatele, dirigenta, libretisty a spisovatele Richarda Wagnera (1813–1883), narodil, byla jeho matka Cosima (1837–1930), nemanželská dcera skladatele, klavíristy a dirigenta Franze Liszta (1811–1886) a hraběnky Marie d’Agoult (1805–1876), stále ještě provdaná za dirigenta, klavíristu a skladatele Hanse von Bülowa (1830–1894), jemuž porodila dvě dcery, Danielu (1860–1940) a Blandine (1863–1941). Z mileneckého vztahu s Wagnerem se ještě před Siegfriedem narodily další dvě dcery, Isolde (1865–1919) a Eva (1867–1942). Včetně Siegfrieda byla tedy Cosima matkou pěti dětí. Jak si všimne každý, kdo zná Wagnerovy opery, děti Cosimy a Richarda byly pojmenovány po dvou hrdinkách a jednom hrdinovi otcových oper (Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, jejichž hlavní ženská postava se jmenuje Eva, a Siegfried, který je součástí tetralogie Prsten Niebelungův).
Milostné trojúhelníky či víceúhelníky provázely všechny jmenované osoby skoro celý život. Wagnerova první žena Minna Planerová (1809–1866) – jejich manželství zůstalo bezdětné – se musela smířit či spíše nesmířit s mnoha manželovými milenkami nebo múzami, mezi nimiž byla například Mathilde Wesendoncková (1828–1902), manželka Wagnerova mecenáše Otto Wesendoncka, na jejíž básně Wagner zkomponoval pět nádherných písní (tzv. Wesendonck-Lieder) a pod vlivem vášnivého vtahu k této krásné a vzdělané ženě psal i své vrcholné dílo, milostné operní drama Tristan a Isolda pojednávající – jak jinak – o milostném trojúhelníku (král Marke – jeho přítel Tristan – Isolda, Markeho nevěsta a Tristanova milenka) a tragickém osudu titulní milenecké dvojice. Wagner nějakou dobu bydlel v zahradním domku na pozemku u vily Wesendonckových ve švýcarském Curychu. Vztah Richarda a Cosimy začal ještě v době, kdy byli oba v manželství s jinými – Minna Wagnerová zemřela v roce 1866 (k rozvodu by nikdy nesvolila) a Hans von Bülow se s Cosimou rozvedl až v roce 1870, kdy již byly na světě všechny tři děti milenců Richarda a Cosimy, kteří se pak vzali. Pikantní na tom celém bylo, že Bülow byl Wagnerovým přítelem a dirigentem jeho děl a posléze vztahu své ženy k svému příteli musel mlčky přihlížet. Do toho se ještě zamotal do Wagnera nejspíš platonicky zamilovaný bavorský král Ludvík II. (1845–1886), který mistra povolal do Mnichova hned po svém nástupu na trůn v roce 1864, právě když se exulant Wagner nacházel ve veliké materiální nouzi (ostatně kdy ne) a královské vysvobození přišlo v pravý čas. Homosexuálně zaměřený, umění- a hudbymilovný mladý král se nesměl dozvědět, jak nemorálně Wagner žije, štědře ho podporoval, ale skandálu se stejně nedalo vyhnout: bavorskému dvoru a královým ministrům i poddaným vadilo královo utrácení a protežování egoistického a nabubřelého Wagnera, a když se král dozvěděl o Wagnerově milence, musel svým ministrům ustoupit a Wagnera, jehož díla obdivoval, alespoň naoko zapudit. A jistě na něj i trochu zanevřel a žárlil, nicméně podporu mu i nadále dopřával.
Do toho všeho se tedy narodil Siegfried, jemuž se milostné trojúhelníky také v budoucnu neměly vyhnout. Narodil se v době, kdy byl jeho otec na vrcholu. Díky štědré přízni krále Ludvíka II., jenž se málo staral o politiku, vládnutí a válčení a více si hleděl stavění svých romantických zámků, se v Mnichově postupně uskutečnily premiéry Wagnerových oper Tristan a Isolda (1865) a Mistři pěvci norimberští (1868) a proti Wagnerově vůli zde byly uvedeny i první dva díly z niebelungovské tetralogie, Zlato Rýna (1869) a Valkýra (1870). Ludvík II. byl také jedním z těch, kteří Wagnerovi poskytli peníze na jeho vysněné festivalové divadlo v Bayreuthu, jež bylo slavnostně otevřeno v létě 1876 uvedením právě celé tetralogie, tedy včetně premiér Siegfrieda a Soumraku bohů, do té doby neprovedených. Druhý ročník slavnostních bayreuthských her se uskutečnil až v roce 1882 a byl ve znamení premiéry poslední Wagnerovy opery Parsifal. Za půl roku, v únoru 1883, Wagner v Benátkách zemřel v 69 letech – Siegfriedovi bylo necelých 14 let a zůstala mu matka Cosima, dcera slavného Franze Liszta (když se Richard a Cosima vzali, Liszt, jen o dva roky starší než Wagner, se tedy stal Richardovým tchánem a svého zetě přežil o tři roky).
Cosimina matka, francouzská hraběnka Marie d’Agoult, byla ve své době známou spisovatelkou publikující po vzoru své přítelkyně George Sand pod mužským pseudonymem Daniel Stern. Napsala romantické prózy Hervé, Julien, Valentia, Nélida či Tři dny v životě Marie Stuartovny, historické knihy Dějiny revoluce (1848, tři díly), ceněné jako nejlepší tehdy sepsaný popis dramatických událostí Velké francouzské revoluce, a Dějiny počátků republiky v Nizozemí (1872) a také paměti nazvané Mé vzpomínky (posmrtně 1877). Otcem Marie byl francouzský emigrant, hrabě Alexandrea Victor François de Flavigny, matka Marie Elisabeth Bethmannová byla dcerou frankfurtského bankéře. Po návratu rodu Bourbonů na francouzský královský trůn se Marie vzdělávala v jednom klášteře ve Francii. V roce 1827 se na přání rodičů provdala, jejím manželem se stal hrabě Charles Louis Constant d’Agoult. V manželství se jí narodily dvě dcery, Louise a Claire. V roce 1835 se manželé rozvedli. Z mileneckého vztahu s Franzem Lisztem měla Marie tři děti, kromě Cosimy ještě starší dceru Blandine a mladšího syna Daniela. Jako by se pak historie matky zopakovala u dcery Cosimy…
Siegfriedova životní cesta
Sudičky daly tedy do vínku (či do genů) Siegfriedu Wagnerovi mnohé jak po stránce hudební, tak literární a obecně umělecké. Nelze se proto divit, že i on se stal posléze skladatelem a že od roku 1908 vedl po své matce každoroční festival otcových oper v Bayreuthu. Siegfried Helferich Richard Wagner se narodil 6. června 1869 v Tribschenu u Lucernského jezera ve Švýcarsku. Na schodech vily, kde tehdy Wagnerovi žili, měla 25. prosince 1870 premiéru otcova skladba pro komorní orchestr nazvaná Siegfriedova idyla (Siegfried Idyll), což byl dárek k narozeninám Cosimy, jež se narodila 24. prosince 1837 – a také „poděkování“ za narození syna, pojmenovaného po hrdinovi Prstenu Niebelungova. Hudba z Idyly později přešla právě do opery Siegfried, do závěrečného duetu Siegfrieda a Brünnhildy, kterou rek bez bázně a hany právě vysvobodil ze spánku mezi plameny, jež ji chránily, čím jiným než polibkem jako v pohádce…
Školení v harmonii absolvoval Siegfried u svého dědečka Franze Liszta, který žil v Bayreuthu v sousedství Wagnerovy vily Wahnfried, kterou si tam dal Wagner postavit a kde je dnes Wagnerovo muzeum (a v zahradě za domem také hrob Richarda i Cosimy). První mladistvé Siegfriedovy kompozice se datují do roku 1882. Po roce 1889 studoval hudbu u skladatele Engelberta Humperdincka (1854–1921), autora známé pohádkové opery Jeníček a Mařenka (Perníková chaloupka). Je zajímavé, že sám Siegfried se pak věnoval komponování převážně pohádkových oper na vlastní texty. V této době ho ale víc než hudba lákala architektura, kterou studoval v Berlíně a Karlsruhe. V roce 1892 podnikl cestu do Asie se svým přítelem, anglickým skladatelem a klavíristou Clementem Harrisem (1871–1897), a právě při této cestě se rozhodl opustit architekturu a věnovat se hudbě. A byl to také Harris, kdo v mladém Wagnerovi probudil jeho homoerotické sklony, s nimiž se (resp. s bisexualitou) měl potýkat po celý život. Mimochodem, Harris byl jako pětadvacetiletý zabit v bojích řecko-turecké války u Pente Pigadia v dubnu 1897 a jeho památce Siegfried později věnoval symfonickou báseň Štěstí.
V letech 1892–1895 pracoval Siegfried Wagner na svém prvním oficiálním díle, symfonické básni Sehnsucht (Touha) podle Friedricha Schillera. Dirigoval ji pak na koncertě v Londýně 6. června 1895. Mezitím, v létě 1894, debutoval jako asistent dirigenta na festivalu v Bayreuthu, kde o dva roky později už spoluzodpovídal za uvedení Prstenu spolu s Felixem Mottlem a Hansem Richterem, jenž dirigoval první uvedení celé tetralogie o dvacet let dříve. V té době, od Wagnerovy smrti v roce 1883, řídila bayreuthský festival Cosima. V roce 1908 převzal její otěže Siegfried. Ten zde nejen dirigoval, ale také režíroval, například v roce 1906 Bludného Holanďana. Nemohl si však dovolit žádné prudké změny v inscenační tradici, protože matka urputně zachovávala věrnost Wagnerovu odkazu a změnám se bránila. Siegfriedovy pokusy o scénickou inovaci proto probíhaly jen pozvolna a velmi opatrně. Odvážně však prosadil přijetí různých technických novinek.
Manželství s Winifred
Kolem roku 1913 vypukla aféra, když novinář Maximilian Harden obvinil řadu veřejně známých osob z homosexuálních styků a mezi nimi byl i Siegfried nebo kníže Philipp Eulenburg-Hertefeld, přítel německého císaře Viléma II. V této atmosféře zasáhla Cosima a začala pro Siegfrieda hledat nevěstu, aby zamezila šíření drbů – a také aby zajistila pokračování rodinného klanu. Našla sedmnáctiletou Angličanku Winifred Klindworthovou (1897–1980), rozenou Williamsovou, a v roce 1914 ji na bayreuthském festivalu představila tehdy již pětačtyřicetiletému svobodnému Siegfriedovi. O rok později, 22. září 1915, se slavila jejich svatba. Páru se postupně narodily čtyři děti: Wieland (1917–1966), Friedelind (1918–1991), Wolfgang (1919–2010) a Verena (1920–2019). I po sňatku však Siegfried zůstával sexuálně aktivní s jinými muži, o čemž Winifred nejspíš věděla.
Winifred pocházela z rodiny novináře a kritika Johna Williamse, o oba rodiče však přišla, když jí nebyly ani dva roky. Prošla několika pěstounskými rodinami, až ji jako desetiletou adoptovali vzdálení příbuzní její matky z Německa, Henrietta Karopová a její manžel Karl Klindworth, hudebník a přítel Richarda Wagnera. Když si brala Siegfrieda, nikdo nemohl tušit, jak neblahou roli sehraje Winifred v dalších osudech wagnerovského klanu a bayreuthského festivalu svým příklonem k nacismu a obdivem k Adolfu Hitlerovi, s nímž se přátelila, až se spekulovalo o jejich mileneckém vztahu…
Siegfriedovo hudební a operní dílo
Siegfried Wagner je dále autorem například Concertina pro flétnu a malý orchestr (1913), houslového koncertu (1915), symfonické básně Glück (Štěstí, 1922–1923) nebo Symfonie C dur (1925/1927) a několika vokálních děl (například Wahnfried-Idyll, 1918), především však oper v pozdně romantickém stylu, jichž napsal víc než jeho otec a jež měly premiéru v prestižních operních domech, v Mnichově, v Hamburku, v Karlsruhe, v Kolíně nad Rýnem či ve Stuttgartu. Z osmnácti operních projektů jich dokončil patnáct (otec třináct), u dvou zůstalo jen libreto a nedokončená hudba, u jedné libreto a hudba k prvnímu dějství, poslední operu zkompletoval Hans Peter Mohr; ne všechny se dočkaly uvedení za Siegfriedova života, některé nebyly v celku uvedeny dodnes. Libreta ke všem operám si napsal skladatel sám, po vzoru svého otce. Opery jsou v lidovém tónu, často s pohádkovým námětem; jedna z nich (Říše černých labutí) se odehrává na české půdě v 17. století. Z otcova vlivu se Siegfried pokusil vymanit tím, že od znějícího kosmu přešel k líbezně modelovaným detailům, z čehož cítíme vliv jeho učitele Humperdincka – tak Siegfriedovu tvorbu charakterizují operní encyklopedie. Žádná z jeho oper se ale nestala pevnou součástí repertoáru, uváděny jsou velice zřídka a ani nahrávek není k dispozici příliš mnoho, i když některé opery nahrány byly a jeho tvorbě se věnoval zejména label CPO, u něhož vyšla mimo jiné v roce 2000 i nahrávka kompletního orchestrálního díla na sedmi CD (včetně všech operních předeher).
Zde uvádíme přehled operních děl Siegfrieda Wagnera dle chronologie vzniku, s rokem a místem premiéry: Der Bärenhäuter (Medvědí kůže, 1899, Mnichov), Herzog Wildfang (Vévoda Wildfang, 1901, Mnichov), Der Kobold (Skřítek, 1904, Hamburk), Bruder Lustig (Bratr Lustig, 1905, Hamburk), Sternengebot (Příkaz hvězd, 1908, Hamburk), Banadietrich (1910, Karlsruhe), Schwarzschwanenreich (Říše černých labutí, 1918, Karlsruhe), Sonnenflammen (Sluneční plameny, 1918, Darmstadt), Der Heidenkönig (Pohanský král, 1933, Kolín nad Rýnem), Der Friedensengel (Anděl míru, 1926, Karlsruhe), An allem ist Hütchen schuld! (Za všechno může klobouček!, 1917, Stuttgart), Das Liebesopfer (Oběť z lásky, nedokončena), Der Schmied von Marienburg (Kovář z Marienburgu, 1920, Rostock), Rainulf und Adelasia (1923, Rostock – uvedena pouze předehra), Die heilige Linde (Posvátná lípa, 2001, Keulen – uvedena pouze předehra), Wahnopfer (Bludná oběť, 1994, Rudolstadt – hudba dokončena pouze k prvnímu dějství), Walamund (nedokončena), Das Flüchlein, das Jeder mitbekam (Ptáček, kterého všichni slyšeli, 1984, Kiel – dokončil Hans Peter Mohr).
Medvědí kůže
Asi nejznámější operou zůstává hned ta první, Medvědí kůže. Čtyři měsíce po mnichovské premiéře v lednu 1899 byla uvedena i u nás, v Novém německém divadle (dnešní Státní opeře) v Praze, s premiérou dne 31. května 1899. Opera o třech dějstvích se odehrává v bayreuthském kraji v době třicetileté války. Skladatelovo vlastní libreto volně zpracovává stejnojmennou pohádku bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových. Opera – Velká encyklopedie dílo charakterizuje takto: „Hudba je plně zakotvena v tradici Alberta Lortzinga a Engelberta Humperdincka, užívání příznačných motivů v jednoduché hudbě se však zdá být poněkud násilné.“ Hlavní postavou je mladý voják Hans Kraft, který po návratu z války zjistí, že jeho matka je již dlouho mrtvá a že kvůli vyrovnání dluhů musel být prodán jejich statek. Hanse nikde nechtějí, dostane se do spárů čerta, znetvořený a šeredný je postrachem lidí a vysvobodit ho může jen děvče, jež mu bude tři roky věrné. V medvědí kůži na těle ho odevšad vyhazují, jen starostova dcera Luisa s ním má soucit. A právě u ní najde Hans onu kýženou věrnost a po řadě peripetií si šťastný pár může padnout do náručí – to už se Hansovi samozřejmě vrátila i jeho lidská podoba a čert prohrál…
Neblahé stíny
Siegfried Wagner zemřel 4. srpna 1930 v 61 letech v Bayreuthu, kde žil v tzv. Domě Siegfrieda Wagnera vedle vily Wahnfried; svoji matku přežil jen o čtyři měsíce – Cosima zemřela 1. dubna 1930 v požehnaném věku 92 let. Po Siegfriedově smrti se vedení festivalu ujala jeho vdova Winifred Wagnerová, protože jejich děti ještě nebyly dospělé. Pod jejím vedením – a po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933, ale už i předtím – se však festival vydal jiným, bohužel neblahým směrem ve službách nacistické a antisemitské propagandy, a to až do posledního válečného ročníku 1944, po němž následovala několikaletá festivalová pauza; ale to už by byly jiné kapitoly vyprávění, stejně jako o poválečném obnovení festivalu v roce 1951 pod vedením Siegfriedových synů Wielanda a Wolfganga.
Gottfried Wagner (nar. 1947), prapravnuk Franze Liszta, pravnuk Richarda Wagnera, vnuk Siegfrieda Wagnera a syn Wolfganga Wagnera, je černou ovcí své rodiny, protože otevřeně poukazuje na spojitost svých předků s antisemitismem a nacionálním socialismem, píše o tom a přednáší. I v češtině vyšla jeho kniha Kdo nevyje s vlkem (1997, česky 2006), autorův příspěvek ke kritické historii Bayreuthu. Gottfried například v knize líčí, jak po nástupu nacistů k moci byla u Domu Siegfrieda Wagnera postavena zvlášť pro Hitlera „Vůdcova přístavba“, v níž se nacházel „Vůdcův krb“; jaké nenávistné antisemitské výroky pronášela s gustem jeho babička Winifred a jak zarytou obdivovatelkou Hitlera zůstala až do své smrti v roce 1980; o antisemitismu Siegfrieda, který ale nebyl nikdy tak extrémní jako u Winifred nebo u Cosimy a Richarda; o tom, že Winifred obdivovala Hitlera už před listopadem 1923, před jeho pokusem o puč v Mnichově a tedy ještě za Siegfriedova života; o dědečkově dopisu z roku 1921, který napsal redaktorovi berlínských novin Deutsche Zeitung o tom, že Wagnerovi mají mezi Židy „velmi mnoho věrných, čestných a obětavých stoupenců“ a že by se Němci mohli od Židů učit „držet pospolu a navzájem si pomáhat“; o tom, že i ve dvacátých letech „sloužilo dílo Richarda Wagnera na Festivalovém pahorku kulturně-politickým účelům“. S Hitlerem se Wagnerovi seznámili už v létě 1923, tedy ještě před mnichovským pučem, a když byl Hitler po puči ve vězení a psal zde svůj ohavný spisek Mein Kampf, údajně mu právě Winifred poslala papír a psací potřeby. Siegfried Wagner i Winifred přijali 1. srpna 1925 čestné předsednictví nacionalistického Bayreuthského svazu německé mládeže (BBdJ). Od července 1926 se ve Výmaru konaly Německé slavnostní hry, v jejichž rámci byly uváděny Siegfriedovy opery a uveřejňovány národovecké literární práce.
Gottfried Wagner o svém nikdy nepoznaném dědečkovi (narodil se až sedmnáct let po jeho smrti) v knize píše: „Jako Mistrův syn a Hitlerův kulturní vzor a také díky stranické příslušnosti své ženy Winifred od roku 1926 mohl Siegfried Wagner možná už v roce 1923 hrát navenek roli nadstranického umělce, ale současně využívat všech výhod národoveckého, prenacistického hnutí.“ Před svou smrtí angažoval do Bayreuthu dirigenta Artura Toscaniniho, který chtěl ve Wagnerovi vidět jen umělce, a tak se zdálo, že Siegfried chce festival otevřít i jiným proudům; na to ale bylo už pozdě. „Jak by se Siegfried Wagner choval za třetí říše, je dnes čirou spekulací. Hitler a jeho pozdější ministr propagandy Joseph Goebbels ho kvůli jeho homosexualitě považovali za dekadenta,“ píše Gottfried Wagner v knize Kdo nevyje s vlkem. Na tyto stinné stránky by se nemělo zapomínat – a také se na ně nezapomíná. Zůstává tu však málo známé, ovšem zajímavé pozdně romantické Siegfriedovo dílo; ze stínu otce Wagnera a děda Liszta jistě nikdy nevystoupí, ale například jeho velké symfonické básně Touha a Štěstí, nádherně lyrický jednovětý houslový koncert či řada operních předeher, scén a árií rozhodně stojí za poslech.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
