Předjarní hudební pohlednice z Lipska

  1. 1
  2. 2

Půlnoc před polednem
České koncertní a operní publikum, které si znovu po roce 1989 vyšlapalo cestu do nedalekých německých hudebních metropolí Drážďan a Berlína, by nemělo váhat s výpravou do Bachova, Mendelssohnova, Schumannova a Wagnerova Lipska, a to i když zrovna nejsou na programu v třiatřicet let staré budově lipského Gewandhausu díla jmenovaných domácích mistrů. Lipští se hlásí i k odkazu Gustava Mahlera, který byl v saské metropoli tři roky druhým kapelníkem a jehož odkazu se věnoval i jeden z kapelníků legendárního Orchestru lipského Gewandhausu Bruno Walter (1929–1933). Právě za Mahlerovou sedmou Symfonií e moll (premiéra 1908) jsem se do karnevalem hýřícího Lipska vypravil v předjarní neděli 2. března 2014, abych se dříve než asijské publikum, za nímž orchestr se svým uměleckým šéfem Riccardem Chaillym krátce nato vyrazil, přesvědčil o kvalitách jednoho z nejpřednějších německých orchestrů a připomněl si mahlerovské kreace jeho současného hudebního ředitele.Nedělní matiné Orchestru lipského Gewandhausu bylo o první březnové neděli zasvěceno Mahlerově sedmé Symfonii, která si svou premiéru odbyla v Praze za skladatelova řízení a v nastudování početně rozšířeného orchestru České filharmonie. Zatímco v Praze Mahlerova sedmá Symfonie nezaznívá bůhvíjak často, lipské publikum vyprodalo dopolední koncert a v egalitářské akustice už pár let nemoderního koncertního sálu bylo svými nepatřičnými projevy jediným rušivým elementem jinak nezvykle koncentrovaného koncertu v čase masopustního veselí. Mahlerova sedmá Symfonie je součástí Chaillyho lipského mahlerovského cyklu, postupně zveřejňovaného i na hudebních nosičích, připravena byla i pro zahraniční publikum a v nedělním matiné ji orchestr hrál již několikátý den za sebou, takže se hrálo na jistotu, bojovalo o detail a pominu-li opravdu nezdařená echa sordinového lesního rohu v první větě, úspěšně usilovalo o velkoorchestrální virtuozitu početného a extravagantně obsazeného mahlerovského orchestru (kytara, mandolina, tenorový lesní roh).

Již Chaillyho starší mahlerovské kreace, ať již zvukově zaznamenané, nebo dnes jen vzpomínané, zařadily dirigenta (přiznám se, že k mému povděku) mezi mahlerovské dirigenty-objektivisty, dokonce i ve srovnání s nedávno zesnulým Claudiem Abbadem, jehož byl Chailly v Mahlerových partiturách jediným žijícím italským konkurentem. Akustika nového lipského Gewandhausu dvakrát nepřeje nejnižší dynamice, kterou jsem občas v nastudování pro vyhrocení dynamických kontrastů postrádal, její absence však byla podle mě jedinou výtkou precizního, tempově i rytmicky ostře odstíněného Chaillyho nastudování.Hned první věta prezentovala dirigentovu věcnější koncepci Mahlerovy mozaikovité hudební fresky s nepřeslechnutelnými nočními konotacemi (kdo by nevzpomenul do omrzení připomínané Rembrandtovy Noční hlídky coby skladatelovy údajné inspirace?). Úsporná agogika, koncizní tempo, pevnější rytmus – tak vkráčela do ztišeného sálu Mahlerova sedmá Symfonie, doprovázena dirigentovým decentním projevem. Emociálním barometrem a spoludirigentem nastudování byl totiž koncertní mistr, který od prvního pultu prvních houslí, a zvláště v nádherných sólech ve druhé a čtvrté větě, odkrýval emocionální pozadí zvukově opulentního hudebního plátna. Podobná uměřenost, tempová, dynamická i rytmická, doprovázela dvojici nočních hudeb, druhou a čtvrtou větu, v nichž Riccardo Chailly rezignoval na zvuková kouzla mahlerovské instrumentace a spíše podtrhnul formální sevřenost pochodové věty druhé a čtvrté v duchu divertimentového dostaveníčka.

Při poslechu Chaillyho druhé věty Mahlerovy symfonie bylo všem v sále ihned jasné, že jde o pochod, těm poučenějším před vnitřním sluchem vyvstávaly reminiscence Schubertovy Symfonie C dur D 944 a jeho posledních klavírních sonát s rozlehlými sonátovými větami v pochodovém rytmu. Snad jen ve scherzu Mahlerovy sedmé Symfonie jsem zalitoval Chaillyho akurátního zacházení s Mahlerovou partiturou, když zvukově skurilní a přízračné scherzo nahradilo rytmicky ostře akcentované, pravidelně odměřované, spíše motorikou à la Stravinský než zvukovou přeludovostí zneklidňující scherzo. Finální ritornel – spektakulárnější než finále všech Čajkovského symfonií dohromady – pojal dirigent jako ohňostroj, rej karnevalových masek, které finálním accelerandem vehnaly téměř půldruhé hodiny trvající Mahlerův a Chaillyho stroj na noční sny do zaslouženého, dlouhotrvajícího potlesku ve stoje. Ovace patřily orchestru, jeho uměleckému šéfovi, stále inspirativnímu mahlerovskému interpretovi, i jednotlivým hráčům u pultu wagnerovské tuby, první violy, první flétny a skupiny bicích nástrojů.

Senecovo Res severa verum gaudiumPravá radost je vážná věc, stojí napsáno nad varhanami lipského Gewandhausu. Když k tomu posluchač připočte do poslední biletářky usměvavý personál, posluchačský komfort a reprezentativní prodejnu hudebních nosičů nejen vlastní produkce, kterou se bohužel nemůže pochlubit jediný český orchestr, strávit nedělní poledne v lipském Gewandhausu je svátek. Svátek s příjemnými českými konotacemi, když vzpomenu nedalekou Pražskou ulici a pány kapelníky Franze Konwitschneho a Václava Neumanna, kteří po druhé světové válce formovali Orchestr lipského Gewandhausu v jedno z nejlepších německých symfonických těles. A svátkem budou jistě i letošní pozdně jarní oslavy Richarda Strausse (3. dubna – 4. června 2014), kdy se domácí orchestr, ale i hostující Vídeňští filharmonikové s Christophem Eschenbachem a Lang Langem, představí v úctyhodném průřezu Straussovou orchestrální a symfonickou tvorbou. Zváno a vítáno je i české publikum.

Hodnocení autora recenze: 95 %
***

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na