Premiéra Brittenovy Lukrécie v Ostravě. Nejen o opeře s dirigentem Ondřejem Vrabcem
Před orchestrem Národního divadla moravskoslezského – byť tentokrát v komorním obsazení – nestojíte při zkouškách Brittenovy opery poprvé, na repertoáru tamního baletního souboru je Vámosův Sen noci svatojánské s Mendelssohnovou hudbou, pod jejímž nastudováním jste podepsán. Jak vůbec k navázání vaší spolupráce s ostravským divadlem došlo?
S laskavou nabídkou spolupráce přišel umělecký ředitel opery Národního divadla moravskoslezského pan Jakub Klecker. Známe se dobře od doby studia na pražské AMU.
Operním fanouškům jste znám nejen z ostravského operního bienále soudobé tvorby NODO, ale také z nastudování Mozartovy Figarovy svatby v ústecké opeře. K čemu v žánru opery máte nejblíž? A jaký vztah k opeře vůbec máte?
Jsem profesně „odkojen” symfonickým prostředím – vždyť jen na pozici sólohornisty České filharmonie působím již po dvacet sezon. S operou nejsem svázán tak bytostně a zatím spíše sbírám potřebné zkušenosti, avšak vztah mezi námi je docela vřelý – ať už jsem jí partnerem v roli diváka, či výkonného umělce. Podobně jako v symfonické hudbě mám patrně nejblíže k repertoáru druhé půle devatenáctého století a století dvacátého, jakož i k dílům epochy klasicismu. A nesmírně rád mám opery barokní, především jsou-li nastudované v poučené interpretaci s dobovými nástroji, což je ovšem oblast, které se v tvůrčí roli nemám šanci dotknout.
Britten a jeho Zneuctění Lukrécie bylo výhradně volbou divadla? Z jakých důvodů jste na tuto nabídku kývl, na nedostatek práce si rozhodně stěžovat nemůžete…
Máte naprostou pravdu – vskutku se nenudím! Poslední tři roky mého života jsou z profesního hlediska čistým šílenstvím a den co den balancuji na hraně časových i fyzických možností. Do toho potkala mou rodinu šťastná událost, méně než měsíc před začátkem zkoušek na Zneuctění Lukrécie! Každý, kdo má výchovu dětí již za sebou, si asi dokáže představit, jak náročné jsou (především pro mou ženu) poslední týdny. Jeden z nich jsem navíc strávil hostováním u New Japan Philharmonic v Tokiu… Několikrát jsem si proto za svůj příslib spolupráce s operou zpětně vyhuboval, ale těžko šlo na jaře minulého roku takovou zajímavou výzvu nepřijmout.
Stejně jako v případě Snu noci svatojanské, který byl „náhradní” nabídkou za mnou odmítnutou přípravu opery Roberto Devereux, ani Lukrécie nebyla předmětem prvotní nabídky. Pánové Klecker a Nekvasil původně uvažovali o zařazení Brittenova nejznámějšího operního díla – tedy Petera Grimese, ovšem z více důvodů nakonec dramaturgie zakotvila na komornějším titulu. Svým způsobem jsem to i uvítal, neboť mi tento opus dal příležitost pracovat (mimo role Lukrécie) s jednoduchým pěveckým obsazením a pouze zdvojeným obsazením orchestru.
Benjamin Britten je na našich operních jevištích bohužel poměrně zřídka hraným skladatelem. Třeba právě jeho Lukrécie měla svoji původní premiéru už před sedmdesáti lety a přitom u nás se dočkala tuším jen jednoho jediného nastudování, a to před více než třiceti lety v Plzni. Obtížná otázka, ale prosím zkuste odpovědět: Důvody tohoto nezájmu?
Snad za to mohou, jako téměř ve všech oblastech umění, předsudky? Divák se bojí „moderny”, producent nezájmu diváka, půjčovného za noty a provozovacích poplatků a tak dále… Je jistě pohodlnější neriskovat a sáhnout po kasovním titulu, zvláště v dnešní době, kdy je vybíravý a poučený konzument kultury na seznamu kriticky ohrožených druhů. Brittenovy opusy asi nikdy nezískají pevné místo v kategorii zaručených operních trháků, ale představují úchvatný a osobitý mikrosvět, o nějž by bylo škoda se ochudit. Doufám, že se nedožiji doby, kdy na programu posledního přeživšího divadla v zemi bude jen „Lazebník”, „Prodanka” a „Figarka”…
Svou roli mohla sehrát také někdejší kulturní izolace země – vždyť Britten nebyl jediným autorem ze západní strany železné opony, který byl opomíjen. Dnes máme paradoxně situaci opačnou – z východní strany zdánlivě otevřené hranice toho k nám také mnoho nepronikne – jen zkuste do některého operního domu přijít s nabídkou soudobé tvorby třeba z Ruska. Přitom by se tam jistě mnoho hodnotného také našlo.
Zneuctění ženy římského šlechtice Tarquinia Lukrécie, která poté sama svůj život ukončí dýkou, zpracovala celá řada malířů, ale i literátů včetně Shakespeara. Jak vnímáte Brittenovo uchopení tohoto antického námětu? Jaké výrazové prostředky k vykreslení tragédie volí?
Brittenovi posloužil příběh Lukrécie spíše v druhém plánu. Nejen s ohledem na události let, která kompozici opery předcházela, nepřekvapí, že hlavním sdělením opery je ve skutečnosti něco jiného – myšlenka lásky, dobra a morální čistoty, reprezentovaná Kristem, jako jediná možná volba pro přežití naší společnosti. Tato paralelní rovina je do opery téměř nepozorovaně vplétána oběma chóry (mužský a ženský hlas) a posouvá antický příběh do samotné přítomnosti diváka.
Mistrovství, s jakým čistě hudebními prostředky Britten vykreslil charaktery rolí, atmosféru situací a dynamiku plynutí relativního času operou, je dost možná vůbec nejzásadnějším kvalitativním znakem tohoto díla. Při bližším zkoumání partitury získáte dojem, že v rukou držíte detailní psychologický manuál k celému příběhu. Divák může podle mého názoru již na první poslech v hudebním proudu snadno rozeznat výrazný kontrast špinavého světa reprezentovaného Tarquiniem a Juniem, zčásti poskvrněného charakteru Collatinova a panenské čistoty Lukrecie / Krista. Nemluvím o prostém poměru hezká hudba – ošklivá hudba (jakkoli se takové přímočaré řešení v opeře též nalezne – viz samotný akt znásilnění), ale spíše o citlivém stínování v rovině barev za využití často velice překvapivých instrumentálních kombinací, odstupňované „zrnitosti” harmonických souzvuků a jejich umného časování. Zrovna tak Britten využil i osvědčené metody leitmotivu, jakkoli si ji divák v souvislosti uvědomí až v samotném závěru opery (viz moment, kdy Lukrécie oznamuje Collatinovi své zneuctění).
Jak náročná je tato opera na provedení? A jak jste spokojen s ostravským orchestrem a s obsazením sólových partů?
V této opeře rozhodně není mnoho prostoru, kdy by mohl dirigent, literárně řečeno, přepnout na autopilota… Některé pasáže jsou obzvlášť choulostivé na koordinaci, neboť jsou v orchestrálních partech velice komplikovaně zapsány a bezchybně je možné je provést jen za předpokladu udržení dokonale stabilního tempa. To ovšem obvykle nebývá atribut, s nímž mohou pracovat pěvci při náročné scénické akci a omezeném sluchovém kontaktu s orchestrem… Vlastně jsou mnohé plochy až zlomyslně nevděčné – například když fagot hraje identickou melodii v rychlém tempu unisono s harfou, ale přesně o jednu šestnáctinovou notu později, což vytváří zvláštní „echo” efekt. Takovou plochu pak s orchestrem dlouho a pracně zkoušíme, aby si (zahrajeme-li ji dokonale) nakonec posluchač pomyslel „ti ale byli pěkně od sebe…”. Protože zahrajeme-li ji špatně, bude paradoxně znít, že to bylo perfektně spolu. (úsměv) Britten také využívá často až extrémního tónového rozsahu (znovu fagot či lesní roh) a mimořádně široké dynamické škály. Není divu, že ono skromné instrumentální seskupení příležitostně docela „klame tělem”.
Přístup hráčů orchestru Národního divadla moravskoslezského byl opět profesionální a vstřícný a svých náročných partů se zhostili poctivě. Nepopírám přesto, že i po pečlivé zkouškové fázi zůstal místně prostor pro další zlepšování, především v rovině intonace. Brittenova partitura je koncipována jako skutečná „komořina”, kde každé rytmické zaváhání a intonační nepřesnost jednotlivce lze v rámci celku až nepříjemně snadno odhalit. Situaci komplikuje obvyklá divadelní praxe, kdy se hráči musí na svých židlích střídat se skupinovými kolegy, což se ovšem neděje organizovaně v rovině celého ansámblu. Nemáme tedy bohužel dvě autonomní obsazení, kde by si hráči mohli na sebe uvyknout a jednotlivé choulostivé hudební plochy v průběhu zkoušek postupně „usadit”. Kolegové rotují v jednotlivých skupinách nezávisle, a tak se den co den v orchestřišti sejde vlastně trochu jiné těleso a obrazně řečeno se začíná zase od píky…
Není to ale vina samotných hráčů – každé divadlo má na programu mnoho titulů a zaměstnanci se musí na zkouškách a představeních spravedlivě vystřídat. S nástupem všudypřítomné unijní byrokracie do oblasti vedení uměleckých organizací tlak na pedantsky přesné dělení pracovních povinností dále obrovsky narostl. Pro hráče a orchestrální inspektory bývá často logistickou hříčkou v hektickém provozu ty správné počty „čárek” vůbec nasbírat. Nebudu tajit, že to celé jde často dokonale proti celému smyslu našeho snažení… S nastíněnými faktory ale všichni zainteresovaní statečně a poctivě bojují a to je pro mne nakonec zcela zásadní. Není nic horšího, než pracovat v podmínkách, kde všichni sice mohou, ale nechtějí – a pro příklad bychom nemuseli chodit daleko…
Obsazení sólových partů je podle mého názoru docela šťastné, herecky i hlasově. Je pro mě zajímavé pozorovat rozdílné interakce pěveckého týmu s dvojím obsazením role Lukrécie, protože každá z dam pojímá roli Lukrécie svým osobitým způsobem.
Jak se vám spolupracuje s režisérem Jiřím Nekvasilem? Co říkáte jeho vidění díla?
Tato otázka by měla směřovat spíše na představitele jednotlivých rolí – oni byli s panem režisérem v téměř každodenním pracovním kontaktu. Naše úlohy se při hlavních zkouškách prolínají jen vzácně. Poskytujeme si vzájemně hodně prostoru a svobody pro správu těch uměleckých úloh, které podléhají naší vlastní odpovědnosti. Jeho koncepční řešení mi připadá přirozené a nepřekomplikované, nejde proti hudbě a partituře. Klade důraz na politické a charakterové pohnutky postav, čemuž zdárně napomáhá svícení (barevné), které skoro lapidárním způsobem napomáhá čitelnosti psychologického pozadí celého příběhu. Řečeno žertovně – doslova jednotlivé charaktery naplno osvětluje. Obecně se mi scénické řešení ve své celistvosti líbí.
Čím hlavně byste diváky na nový ostravský titul nalákal?
Především mají ojedinělou možnost zhlédnout vynikající operní titul, který se na scéně v České republice dlouho neobjevil a po naší derniéře pravděpodobně opět dlouho neobjeví. Posluchači určitě ocení velice krásnou hudbu – sama o sobě by na inspirativní večer postačila. Dostane se jim příležitost slyšet ansámbl „The Best of Národního divadla moravskoslezského” – neboť zde, vyjma několika málo externistů, vystupují jen koncertní mistři a první hráči orchestru. A kdyby nic z toho nemělo být dostatečným důvodem k návštěvě divadla, pak mějme na paměti, že jsou to aktuálně žijící generace, které musí aktivně zabojovat o přežití tradičních forem kultury, jež jsou darem a výdobytkem obrovského úsilí našich předků. Jakkoli se nám nyní jejich existence jeví jako samozřejmost, zítra tomu tak vůbec nemusí být… Nevezu se na „sluníčkářské vlně” a neodkazuji na vášně, které nyní probublávají pod tenčící se krustou korektnosti v naší společnosti – mluvím o velice reálném riziku postupné ztráty kulturní nabídky v českých zemích. Na začátku toho zhoubného procesu, který s viditelnými výsledky a důsledky již započal, stojí totiž především nevinný nezájem nás všech.
Těžiště vaší práce je přece jen u České filharmonie, ať už jako hornisty či s taktovkou v ruce. Jakou máte představu o svojí další profesní budoucnosti? Chcete na současném stavu něco změnit? Víc se vyprofilovat? Jaké místo má ve vašich dalších plánech, ale i snech opera?
Právě v této době, více než kdykoli předtím, mám s odpovědí problém… Chtěl bych být vzorným tatínkem své novorozené dcerce, úspěšným dirigentem, nadále těžit z bezedné studnice zkušeností, kterou představuje můj post v České filharmonii, mít špetku volného času pro běžné starosti života, pro koníčky a odpočinek. Ale jak to všechno stihnout?? Prostor pro nedokončené a urgentní úkoly kradu z času vyhrazeného pro spánek a cítím, že to není dobrá strategie… Snažím se raději zatlačovat do podvědomí neodbytnou myšlenku, že nastal čas na velký řez. Nebojím se vzít do ruky skalpel – ale netuším, jakou operaci mám provést a jaká je šance na přežití… Vždyť pro společenství hornistů již nejsem dostatečně perspektivním členem, protože se očekává, že zběhnu naplno k dirigování. A pro společenství dirigentů ještě nejsem perspektivním členem, protože se očekává, že nechci zběhnout z orchestru… Přes rozsáhlé, nezpochybňované a nadále přibývající praktické zkušenosti v obou oborech tak už několik let váznu v jakémsi mrtvém bodě a v podstatě jednou činností dotuji druhou a pak zase chvíli naopak. Jeden obor (už) mě prakticky neuživí, druhý mě (ještě) plně neuživí. Nemohu plavat vpravo ani vlevo, jen se snažím neutonout v proudu, který mě odnáší, a doufám, že se na nějaké větvi nad hlavou konečně zjeví nějaké pevné záchranné laso, kterého bych se mohl chytit a dát svému profesnímu směřování opět jasný cíl.
Mohu zkusit odpovědět alespoň v rovině obecných úvah a uměleckých ideálů. Dnes už vím jistě, že netoužím po kariéře globálního dirigenta – aviatika. Ta by si stěží mohla rozumět s mou silnou vazbou na rodnou hroudu, na rodinné zázemí a s mým značným odporem ke vzdušným turbulencím. Nepotřebuji být přímo v záři reflektorů, v samotném centru pozornosti, jsem docela stydlivý člověk, pro společenský život jsem se nenarodil a přehnané očekávání okolí by mi jen svazovalo ruce. Vše, co v životě dělám, neumím dělat a nechci dělat napůl – očekávám proto, že přijde moment, kdy mi slábnoucí tělesná schránka znemožní provozovat hru na lesní roh na úrovni, která je pro mne akceptovatelná. V žádném případě bych nechtěl dožívat v orchestru na nějaké židli pro „odložené”.
S koncem kariéry hornisty proto počítám, otázkou zůstává, kdy ten moment nastane. Optimisticky pak doufám, že v oblasti dirigování poté budu mít ještě nějaký ten rok „k dobru”. Před možností jednou ročně dirigovat s velkou slávou Berlínskou filharmonii bych dal přednost mnohaleté stabilní práci uměleckého vedoucího třeba i menšího, ale velmi zapáleného a umělecky disponovaného kolektivu. Jeho aktivity bych chtěl co nejhlouběji propojit s oblastí profesní průpravy mladých hudebních talentů a s charitou. Jako v celé mé dosavadní kariéře by pro mě pak bylo rozhodující pouze jak, nikoli kde bychom hudbu provozovali. Takže dostane-li se mi příležitosti dlouhodobě řídit skromnou českou obdobu souboru English Baroque Soloists a Monteverdi Choir mého laskavého mentora Sira Johna Eliota Gardinera, mohlo by to být třeba na koncertě v kostele v Horní Dolní, ale můj umělecký život dojde svého naplnění.
Děkuji za vaše odpovědi, k ostravské premiéře držím palce!
Vizitka:
Dirigent a hornista Ondřej Vrabec (1979) patří přes svůj věk mezi nejostřílenější české umělce. Jakkoli dnes dirigování představuje majoritní podíl jeho umělecké činnosti, staví na základech mimořádných profesionálních zkušeností získaných díky bohaté kariéře sólového, komorního a orchestrálního hráče. Tu Ondřej Vrabec započal dlouho před prahem dospělosti; v pouhých sedmnácti letech pak poprvé usedl na první židli skupiny lesních rohů České filharmonie a pozici sólohornisty zastává v tomto tělese dosud.
Je absolventem Pražské konzervatoře (profesor Bedřich Tylšar, Vladimír Válek, Hynek Farkač, Miriam Němcová, Miroslav Košler) a Akademie múzických umění v Praze (profesor Radomil Eliška, Jiří Bělohlávek, František Vajnar a další). Studium si doplnil četnými mistrovskými kurzy (například London Masterclasses, Hornclass, Francouzsko-česká akademie), nejcennějším impulsem pro formování uměleckého přístupu mu byla hráčská spolupráce s elitou světové dechové školy (Sergio Azzolini, Maurice Bourgue), v oblasti dirigování pak umělecká podpora významných světových dirigentských osobností (Sir John Eliot Gardiner, Benjamin Zander, Jiří Bělohlávek a jiní).
Ondřej Vrabec je držitelem titulu absolutního vítěze soutěže konzervatoří v Ostravě, několik dalších laureátských titulů získal jako komorní hráč (Concertino Praga, soutěž Mozartovy obce a jiné). Byl finalistou mezinárodních dirigentských soutěží Pražské jaro 2007 a Tokio 2015, v obou získal čestná uznání poroty. V roli sólisty vystoupil do dnešního dne s desítkami domácích i zahraničních orchestrů (mimo jiných Česká filharmonie, Královská Vlámská filharmonie, Nagoya Philharmonic Orchestra, Bayrisches Kammerorchester, National Centre for the Performing Arts Orchester Peking, Solistes Européens Luxembourg, Augsburg Philharmonic Orchestra, Státní filharmonie Košice, Rzeszow Philharmonic, Lviv Philharmonic) pod vedením významných dirigentů (Sir John Eliot Gardiner, Edo de Waart, Vladimir Ashkenazy, Ian Volkov, Lü Jia a jiní), publiku se často představoval též sólovými recitály.
Intenzivně se věnuje komorní hře (především Brahms Trio Prague a PhilHarmonia Octet, dříve Maurice Bourgue Ensemble, Juventus Quintet, Czech Philharmonic Horn Club a jiné). Vytvořil obsáhlou fonotéku pro Český rozhlas a několik gramofonových titulů. Profilový disk Brahms Trio Prague, realizovaný unikátním technickým způsobem ve vlastní hudební a zvukové režii, získal skvělé ohlasy kritiky doma i v zahraničí a byl recenzentem prestižního amerického magazínu Fanfare označen za pravděpodobně nejlepší dosud realizovanou nahrávku Tria Es Dur, op. 40 Johannese Brahmse na světě. Ondřej Vrabec podnítil přímou i nepřímou cestou vznik četných soudobých kompozic pro nejrůznější instrumentální obsazení v kombinaci s lesním rohem. Většina z nich je mu věnována a byla jím ve světové premiéře provedena, popřípadě také nahrána. Stále více respektu si získává jeho činnost pedagogická – vede mistrovské kurzy (Japonsko, Kanada, Velká Británie, Česká republika) a trvale spolupracuje s japonskou vzdělávací společností And Vision Inc. v Tokiu.
Jako dirigent spolupracuje Ondřej Vrabec s většinou českých profesionálních orchestrů včetně České filharmonie, kde zastává funkci asistenta šéfdirigenta. Z pozice tohoto titulu byl v uplynulých letech dokonce nejčastěji vystupujícím dirigentem našeho prvního tělesa po Jiřím Bělohlávkovi. Stanul také na stupínku některých zahraničních těles (například Japan Philharmonic, New Japan Philharmonic, Reykjavik Chamber Orchestra, Státní filharmonie Košice, London Soloists Chamber Orchestra, Galeria Wind Orchestra Tokio, Danish National Symphony Orchestra, Státní Filharmonie Oradea, Uzhgorod Philharmonic, Lviv Virtuosi a jiných). Představil se na mezinárodních festivalech (Pražské jaro, Anima Mundi, Mitte Europa, Český Krumlov).
Je stálým členem mezinárodního týmu dirigentů jednoho z největších festivalů soudobé hudby ve světě – Ostrava Days. K jeho operním počinům patří světové premiéry oper Sezname, otevři se! Martina Smolky, Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu Petra Cíglera a Encounter Mojiao Wang, dále dvojí kompletní nastudování Figarovy svatby v opeře v Ústí nad Labem a v pražském divadle Komedie. Ve spolupráci s legendárním světovým choreografem Youriem Vámosem připravil v Národním divadle moravskoslezském úspěšnou baletní verzi Snu noci svatojánské. Vedl historicky první turné Pražské komorní filharmonie do Jižní Koreje (2011) a do Číny (2012–2013). Ve spolupráci s Českou filharmonií nahrál již tři CD, která zahrnují komplet symfonického díla britského skladatele Andrewa Downese (Artesmon/Czech Philharmonic label), Planety Gustava Holsta či Honeggerovu 2. symfonii (Octavia Records – Japonsko). Další dva tituly realizoval ve spolupráci s Collegiem Českých filharmoniků: DVD Proměny (Universal Music, zvoleno deskou roku) a CD koncertantní tvorby pro housle a violu (s Gabrielou Demeterovou, Supraphon). V České filharmonii též příležitostně vede zkoušky v zastoupení význačných světových dirigentských osobností (Sir John Eliot Gardiner, Valery Gergiev, Manfred Honeck, Jiří Bělohlávek), zpravidla na jejich osobní žádost.
(Zdroj: www.vrabcovi.cz)
www.vrabcovi.cz
***
Benjamin Britten:
Zneuctění Lukrécie
(The Rape of Lucretia)
Hudební nastudování: Ondřej Vrabec
Dirigent: Ondřej Vrabec / Adam Sedlický
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Český překlad: Ivona Cindlerová
Pohybová spolupráce: Jana Tomsová
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Premiéry 16. a 18. února 2017 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
Mužský sbor – Jorge Garza
Ženský sbor – Eva Dřízgová-Jirušová
Collatinus – Martin Gurbaľ
Junius – Lukáš Bařák
Tarquinius – Thomas Weinhappel
Lukrécie – Anna Nitrová / Janja Vuletic
Bianca – Markéta Cukrová
Lucia – Veronika Holbová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
