Proměny Filharmonie Brno v Národním hudebním fóru Wrocław

Slezská metropole Wrocław je městem s bohatou historií. Téměř tři sta let byla jako Vratislav součástí království českého, zažila slavnou éru Lucemburků, Jagellonců i Habsburků. Po nástupu Marie Terezie na rakouský trůn zabral Slezsko Fridrich II. Veliký. Hudbymilovný monarcha, jenž pod dohledem učitele Quantze cvrlikal snaživě na flétnu, se projevil jako tvrdý militantní agresor a z Vratislavi náhle byla Breslau. Roku 1871 se Prusko stalo součástí sjednoceného Německa. Na vratislavské univerzitě působil Jan Evangelista Purkyně a čestný doktorát zde obdržel Johannes Brahms, který pro tuto příležitost složil Akademickou předehru.

Německý živel tu převládl natolik, že v roce 1944 měla Breslau milión obyvatel, z nichž se devět set tisíc hlásilo k německé národnosti. Na konci druhé světové války prošlo město peklem čtyřicetidenního bombardování a obležení Rudou armádou. Obránci se vzdali 6. května 1945, čtyři dny po dobytí Berlína. Následovalo nekompromisní vysídlení Němců, kteří byli nahrazeni přistěhovalci z východních území Polska, jež naopak spadla do klína Stalinovi. Polská Wrocław postupně povstala z válečného popela jako Fénix. I když počet obyvatel již nedosáhl předválečného stavu (nyní má šest set padesát tisíc obyvatel), je krásným, výstavným, čistým, sebevědomým městem. Staré centrum je vzorně opraveno a pulsuje bohatým životem. Původní zástavbu doplňuje řada moderních, ambiciózních staveb.

Nejnovější z nich je Národní hudební fórum, nová filharmonická koncertní síň, otevřená v roce 2015. Disponuje hlavním sálem s tisíci osmi sty místy a třemi komorními sály s kapacitou od dvě stě padesáti do čtyři sta padesáti sedadel. Filharmonie Brno, jež nyní prožívá skutečně nelehké období díky rekonstrukci Janáčkova divadla, možnost dvou koncertů v tomto novém stánku hudby uvítala. Náš orchestr loni koncertoval v nové filharmonické síni v Katowicích, nabízelo se tedy zajímavé srovnání. Příležitost byla jedinečná i tím, že Filharmonie Brno se představila na dvou večerech v žánrech tak kontrastních, jak si jen lze představit.

První z programů zazněl v pátek 9. března. Mladý americký dirigent Case Scaglione s Filharmonií Brno spolupracuje poměrně pravidelně. Působí ve funkci spolupracujícího dirigenta (Associate Conductor) Newyorské filharmonie a od sezony 2018/19 nastupuje jako šéfdirigent Würtemberského komorního orchestru v Heilbronnu. Na programu byla Janáčkova balada Šumařovo dítě, Druhý houslový koncert Karola Szymanowského se sólistou Milanem Paľou a Druhá symfonie Roberta Schumanna.

Wrocławská koncertní síň uvnitř nepůsobí pompézně, spíš domácky přívětivě. Na první pohled se ani nezdá tak veliká. Na generální zkoušce byly mé prvotní pocity negativní: ze svého místa ve druhé řadě dřev jsem téměř neslyšel smyčce a v Szymanowského doprovodu ani sólistu, který přitom evidentně expresivitou rozhodně nešetřil. Samozřejmě se v tomto případě musíte bezvýhradně řídit gesty dirigentovými, leč vzájemný kontakt skupin je přesto důležitý a nezbytný. Naštěstí se akustika výrazně zlepšila večer s příchodem obecenstva. Když je plno, zvuk již neuniká do hlediště a vzájemný kontakt se hodně zkvalitní. Nakonec se všem hrálo velmi dobře. Zkoušení v tomto sále však není bez problémů a má své limity.

Wrocławská koncertní síň je v mnoha ohledech skvěle vybavena, avšak šaten pro účinkující je málo a jsou prostorově nedostačující. Tísnili jsme se v rohové místnosti s mnoha skříněmi, kde se dva lidé s nástroji vzájemně míjeli jen obtížně. Také mě překvapilo, že pódium nebylo hydraulicky výškově stavitelné – seděli jsme na tradičních přidaných stupních, zpoza kterých nepředstavitelně táhlo. Naopak musím pochválit třeba kapacitu podzemních garáží a jejich snadnou průjezdnost – po koncertě pak nestrávíte půl hodiny v zácpě u výjezdu, jak je běžné v jiných městech.

Druhý večer v sobotu 10. března se od prvého žánrově zcela zásadně odlišoval. Filharmonie Brno představila svou druhou tvář ve společném projektu s vynikajícím izraelským jazzovým kontrabasistou, zpěvákem a skladatelem Avishaiem Cohenem. S jeho hvězdným triem, které dále tvoří klavírista Omri Mor a perkusionista Noam David, jsme hráli už několikrát. Nejsem bezvýhradným příznivcem crossoverových projektů, se kterými se v poslední době doslova roztrhl pytel, ale před Cohenem musím jen a jen smeknout. Je absolutní špičkou ve svém oboru, velkým perfekcionistou, ryzím profesionálem, a především velikým muzikantem. Když přejde do strhující arabsko-židovské rytmiky, začne se ve vás vařit krev, strhne to prostě každého. Orchestrální aranžmá jeho skladeb jsou vždy na vysoké úrovni. Nejen protagonisté, ale i orchestr řízený švédským dirigentem Alexanderem Hansonem to ve Wrocławi náležitě rozpálil. Sál bouřil nadšením, jež nemělo konce.

Domů jsem odjížděl s osobním pocitem, že takový sál by v Brně naprosto stačil. Dokonce i o trochu menší. Shodli jsme se, že wrocławská koncertní síň je výborná, ale Katowice jsou přece jen ještě lepší. To mě těší, protože katowický projekční tým – architekt Tomasz Konior a akustik Yasuhisa Toyota – v současnosti intenzívně pracuje na brněnském Janáčkově kulturním centru. Naše věc je tedy v nejlepších rukou. Už aby to bylo! V naší zemi nic takového dosud nestojí, máme opravdu co dohánět. Poláci jsou daleko před námi!

A můj nejsilnější dojem z Wrocławi? Trpaslíci. Jejich roztomilé bronzové figurky, vtipně symbolizující nejrůznější lidské činnosti, nacházíte po celém městě: na dlažbě pěší zóny, na okenních parapetech, na nárožích, na sloupech luceren, u bankomatů; po celé Wrocławi je jich rozptýleno asi tři sta padesát a přibývají další. Nechybějí ani před Národním hudebním fórem, kde hraje celý trpasličí orchestr včetně dirigentky – trpaslice!

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno