Propedeuticky laděná Má vlast v Českém Krumlově

Na druhém koncertu třiadvacátého ročníku mezinárodního festivalu v Českém Krumlově byl proveden cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany. Zvláštností, která mne lákala k návštěvě koncertu, byl fakt, že festival pozval pro realizaci Severočeskou filharmonii Teplice, tedy regionální typ symfonického orchestru. S dirigentem Tomášem Braunerem, kterého jsem několikrát v Plzni vnímal jako výborného dirigenta, s citem pro interpretaci operních partitur. Typického představitele nastupující české dirigentské generace, jehož úkolem i údělem je jít v obrovité tradici českých dirigentů dál, navazovat na ně.Má vlast Bedřicha Smetany je opus, o němž nemám nejmenší pochybnost, že náleží k tomu nejlepšímu, co může česká symfonická hudba světu předložit. V oblasti hudební formy symfonické básně jde o světově ojedinělé dílo, které nenachází sobě rovné. Předčilo inspirační svět symfonických básní samotného Ference Liszta, který je tvůrcem této hudební formy devatenáctého století. Cyklus vznikl v letech 1874–1879. Stal se nejvyšší možnou glorifikací české země a jejích nejlepších tradic. Myšlenková koncepce, naplnění hudební formy, monumentalita, úžasná vnitřní síla a zároveň vřelost národního cítění, to vše činí z tohoto symfonického celku dílo jedinečné. Proto se jím také tradičně otevírá Pražské jaro, kde se vždy očekává, které vynikající symfonické těleso úrovně České filharmonie bude vybráno. A jak se který dirigent vynasnaží nalézt v díle nové interpretační ozvláštnění. Což je samo o sobě nesnadné v zemi, kde se Má vlast interpretuje s pietou, kde zakódoval interpretační základy Václav Talich, Rafael Kubelík, dovedl ji k maximu dokonalosti interpretace Karel Ančerl, pokračoval Jaroslav Krombholc, Václav Neumann, zvěčnili se v ní i přední světoví dirigenti, jako byl Wolfgang Sawallisch. Až po dnešní vyzrálou interpretaci Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií.

Jenže přesně v tom spočívá zároveň ona past, do které jsem se s určitou dávkou naivity dostal. Spočívá právě v tom, že Smetanovu Mou vlast jsem zvyklý po desetiletí vnímat jako interpretaci technicky bezvadnou, v níž jde jen o výrazově odlišné prvky, jakými jsou volená tempa, jiný charakter dynamiky a tektoniky. Což je především v rukou dirigenta, který má k dispozici pevný technický základ. V poslední charakterizaci koncertu, kde zazněla Má vlast, jsem přiblížil před rokem na Smetanově Litomyšli Bělohlávkovu interpretaci díla s Českou filharmonií (recenzi najdete zde). V tomto vnímání je ovšem zakódován problém, když jsem postaven před vnímání téhož díla v provedení, které nemá takovou technickou bázi, na jakou jsem zvyklý mnoha poslechy. Kde ani interpretační složka nepředkládá snahu o vlastní, osobitější vizi díla. Moje představa spočívala v myšlence, že festival uspořádal po megaprodukci s Jonasem Kaufmannem prostší, ale o to upřímnější koncert, s patrně renomovaným regionálním orchestrem. Dostal šanci ukázat, že zde na trhu orchestrů není vedle České filharmonie jen Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK či Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Přiznávám problém tohoto očekávání, takto dalece „filozoficky“ zřejmě festivalová dramaturgie neuvažuje. Severočeskou filharmonii jsem poznal po mnoha letech, kdy jsem ji neslýchal. Pamatuji ještě legendu Jaroslava Soukupa v čele orchestru a shodou okolností i jeho Mou vlast. Ale to je již drahně let.

Ve velkém sálu Zámecké jízdárny je solidní akustika, která by měla sléváním akordů do sebe působit spíše pozitivně. Nicméně již první symfonická báseň Vyšehrad nesla charakteristiku méně homogenního zvuku orchestru. Vedle dosti masivního zvuku celku smyčců, kde jednotou frázování ale dobře působila skupina violoncell a kontrabasů, se trochu vytrácela harmonie dřevěných dechových nástrojů. Ladění působilo neostře, spíš přibližně. Tempo bylo voleno dirigentem Tomášem Braunerem v expozici pomalé, jeho vývoj vyzněl až po vrchol poněkud matně, jako akademický úkol.Ve Vltavě jsem se nicméně dopídil k něžnému zvuku fléten, kde již nemohou zanikat v podstatných místech tématu vstupní části. Nejlépe a nejkompaktněji z celku Vltavy zapůsobila část, kterou sám skladatel v partituře nazývá Lunou, Rejem rusalek. V předepsaném dolcissimu smyčců se najednou podařilo nalézt potřebnou míru vyvážení zvuku, ani horny své prodlevy nedimenzovaly v dynamice. V tomto místě orchestr předvedl solidní, sourodý celek, intonačně vyváženější. V Šárce jsem trochu marně očekával větší náboj dramatismu, který právě do této symfonické básně přinesl Jiří Bělohlávek (jistěže nejen on). Enormní snaha tympanisty málem překrývala podstatu partitury, ale záměr dirigenta toto zřejmě nebyl. Dirigent velmi pěkně vystupňoval, ba až freneticky, jak je ostatně psáno Bedřichem Smetanou v partituře, závěr skladby v Molto vivo. Ve čtvrté části cyklu, v nádherném obrazu přírody – Z českých luhů a hájů – se velmi dobře prezentovali hráči hobojů a fagotů, jejichž vstupy zazněly barevně a intonačně dotaženě v ladění. Ale i flétny se opětovně dostaly k svému typicky jemně komornímu tónu. Zde jsem i pochopil, proč se vůči masivnímu zvuku smyčců v souzvuku ve forte méně prosazují. Vzhledem k charakteru jejich tónu asi bylo řešením zdvojení. Také polyfonie ve fuze Allegra poco viva, ma non troppa vyzněla pěkně v souhře, ale i v dynamice. Vždy, když smyčce dynamicky trochu poodstoupily, vyváženost akordů se znatelně zlepšila. Dirigentovi Tomášovi Braunerovi se zde podařilo vyhmátnout tempické předěly přesvědčivě, dobře vyzněla nejen stylizace polky, ale i majestátnost dynamicky rozvíjeného tématu z původního L’istessa tempa. Zajímavé, jak byl mladý dirigent eminentně koncentrován na gradaci závěrů. Opětovně, tak jako v Šárce, mu gradoval přesvědčivě vrchol skladby v Prestu. Tady bych řekl, bravo! Naladěn pozitivně Luhy a háji jsem byl v očekávání Tábora a Blaníku, částí cyklu, které postupem času nejvíce preferuji. V provedení Blaníku bych rád vyzdvihl souhru fléten, hobojů a klarinetů v idylickém Andante ma non troppo. S vyváženým zvukem, pěkným frázováním nad prodlevami smyčců, které opět byly nuceny v těchto místech ustoupit dynamicky. Tuba, leč nejen zde, poněkud brutálněji vstupovala do hry, když příliš zdůrazňovala méně podstatná místa harmonie. Vyústění skladby, ale de facto celého cyklu, kde vystupuje reminiscence tématu Vyšehradu, velkolepé finále v Largamente maestosu se volbou temp ve výstavbě přes Grandiózo až po Vivace vydařilo. Velmi přesně v pevném rytmu se zde předvedli hráči trubek a pozounů. Bravo!

Mladý dirigent Tomáš Brauner se bude jistě k tomuto dílu v kariéře mnohokrát vracet. Zcela určitě se propracuje k výrazově hlubšímu tvaru interpretace. Orchestr Severočeské filharmonie nemá míru technické báze pražských orchestrů, čímž asi nic překvapivého nekonstatuji, ale ani jiných regionů, které znám (Jihočeská nebo Plzeňská filharmonie). Smyčce jsou příliš zvukově převažující, houslové skupiny místy trochu toporné ve frázování. Tónově jemná dřeva na ně v souzvuku ve forte nestačí, tím zní akordy v harmonii ne vždy zcela vyrovnaně. Nejlépe zní v souzvuku ta místa, kde houslové skupiny musí dynamicky ustoupit. Že by zde byl naznačen recept na větší homogenitu zvuku? Tympány byly příliš hyperaktivní a tuba vstupovala do hry razantněji, než by bylo zdrávo.Poučný koncert, kde část publika klidně tleská po jednotlivých částech a na menšinu, co dodržuje zvyklosti koncertů, hledí s údivem… A tak se vnucuje resumé. Leckdo zde asi slyšel Mou vlast poprvé v životě, jsou zde mnozí i Rakušané z nedalekých oblastí blízko hranic. Volí si adekvátně atraktivní prostředí zámku, kde je opravdu vnímání hudby umocněno.

Propedeutické poslání koncertu se mi tak vnucuje jako podstata charakterizace večera. A vůbec si nemyslím, že není velmi důležité. Podstatné je poselství živé hudby, kterou publiku přináší, abychom se našli sami v sobě a byli si navzájem blíž, jak říká text jedné sborové skladby.

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2014
Symfonický koncert k Roku české hudby
Dirigent: Tomáš Brauner
Severočeská filharmonie Teplice
19. července 2014 Zámecká jízdárna Český Krumlov

program:
Bedřich Smetana: Má vlast
– Vyšehrad
– Vltava
– Šárka
=přestávka=
– Z českých luhů a hájů
– Tábor
– Blaník

www.festivalkrumlov.cz

Foto MHF Český Krumlov