Propedeuticky laděná Má vlast v Českém Krumlově

  1. 1
  2. 2

Na druhém koncertu třiadvacátého ročníku mezinárodního festivalu v Českém Krumlově byl proveden cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany. Zvláštností, která mne lákala k návštěvě koncertu, byl fakt, že festival pozval pro realizaci Severočeskou filharmonii Teplice, tedy regionální typ symfonického orchestru. S dirigentem Tomášem Braunerem, kterého jsem několikrát v Plzni vnímal jako výborného dirigenta, s citem pro interpretaci operních partitur. Typického představitele nastupující české dirigentské generace, jehož úkolem i údělem je jít v obrovité tradici českých dirigentů dál, navazovat na ně.Má vlast Bedřicha Smetany je opus, o němž nemám nejmenší pochybnost, že náleží k tomu nejlepšímu, co může česká symfonická hudba světu předložit. V oblasti hudební formy symfonické básně jde o světově ojedinělé dílo, které nenachází sobě rovné. Předčilo inspirační svět symfonických básní samotného Ference Liszta, který je tvůrcem této hudební formy devatenáctého století. Cyklus vznikl v letech 1874–1879. Stal se nejvyšší možnou glorifikací české země a jejích nejlepších tradic. Myšlenková koncepce, naplnění hudební formy, monumentalita, úžasná vnitřní síla a zároveň vřelost národního cítění, to vše činí z tohoto symfonického celku dílo jedinečné. Proto se jím také tradičně otevírá Pražské jaro, kde se vždy očekává, které vynikající symfonické těleso úrovně České filharmonie bude vybráno. A jak se který dirigent vynasnaží nalézt v díle nové interpretační ozvláštnění. Což je samo o sobě nesnadné v zemi, kde se Má vlast interpretuje s pietou, kde zakódoval interpretační základy Václav Talich, Rafael Kubelík, dovedl ji k maximu dokonalosti interpretace Karel Ančerl, pokračoval Jaroslav Krombholc, Václav Neumann, zvěčnili se v ní i přední světoví dirigenti, jako byl Wolfgang Sawallisch. Až po dnešní vyzrálou interpretaci Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií.

Jenže přesně v tom spočívá zároveň ona past, do které jsem se s určitou dávkou naivity dostal. Spočívá právě v tom, že Smetanovu Mou vlast jsem zvyklý po desetiletí vnímat jako interpretaci technicky bezvadnou, v níž jde jen o výrazově odlišné prvky, jakými jsou volená tempa, jiný charakter dynamiky a tektoniky. Což je především v rukou dirigenta, který má k dispozici pevný technický základ. V poslední charakterizaci koncertu, kde zazněla Má vlast, jsem přiblížil před rokem na Smetanově Litomyšli Bělohlávkovu interpretaci díla s Českou filharmonií (recenzi najdete zde). V tomto vnímání je ovšem zakódován problém, když jsem postaven před vnímání téhož díla v provedení, které nemá takovou technickou bázi, na jakou jsem zvyklý mnoha poslechy. Kde ani interpretační složka nepředkládá snahu o vlastní, osobitější vizi díla. Moje představa spočívala v myšlence, že festival uspořádal po megaprodukci s Jonasem Kaufmannem prostší, ale o to upřímnější koncert, s patrně renomovaným regionálním orchestrem. Dostal šanci ukázat, že zde na trhu orchestrů není vedle České filharmonie jen Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK či Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Přiznávám problém tohoto očekávání, takto dalece „filozoficky“ zřejmě festivalová dramaturgie neuvažuje. Severočeskou filharmonii jsem poznal po mnoha letech, kdy jsem ji neslýchal. Pamatuji ještě legendu Jaroslava Soukupa v čele orchestru a shodou okolností i jeho Mou vlast. Ale to je již drahně let.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Severočeská filharmonie Teplice-T.Brauner (MHF Český Krumlov 2014)

[yasr_visitor_votes postid="118287" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments