První videa a rozhovor s režisérkou. V Met má premiéru Dvořákova Rusalka

Prolomí Mary Zimmerman s Rusalkou napočtvrté zakletí?
(The New York Times – 27. ledna 2017 – Zachary Woolfe)

Režisérka Mary Zimmerman se posadila na jeviště Metropolitní opery během nedávné zkoušky na svou novou inscenaci Dvořákovy Rusalky, české Malé mořské víly – příběhu o vodní víle, která se vzdá svého hlasu, aby mohla být smrtelnicí a usilovat o lidského prince. Paní Zimmerman si natáhla nohy před sebe a chvíli jen sledovala dění. Vypadala přitom jako dítě, které poslouchá pohádku na dobrou noc.

Pokud by však Rusalka měla člověka ukolébat ke spánku, možná by z ní mohl mít noční můry.

„Ten příběh je možná určený dětem, ale ukrývá v sobě i jakési psychologické varování či pravdu, temnou výstrahu,“ řekla paní Zimmerman v rozhovoru po zkoušce. „Pravá láska by neměla vyžadovat, abyste ztratili sami sebe a svůj hlas.“

Paní Zimmerman (56) dosáhla nezapomenutelného úspěchu s lyrickou, dojemnou a duchaplnou adaptací Ovidiových Proměn, která se odehrávala v nádrži o rozměrech jeviště a přinesla jí v roce 2002 ocenění Tony Award. Patřila mezi režiséry, oceněné Cenou Tony, které Peter Gelb nalákal do Met, když se v roce 2006 stal generálním ředitelem. Rusalka, která bude mít premiéru 2. února, následuje po jejích produkcích bel canto oper z počátku 19. století (Lucia di Lammermoor (2007), La Sonnambula (2009) a Armida (2010)).

Zmíněné inscenace byly kontroverzní, zvláště pak Sonnambula, kde režisérka poněkud nepochopitelně přenesla děj do moderního loftu, v němž soubor zkouší, ano, operu La Sonnambula. O paní Zimmerman se stejně jako o dalších Gelbových favoritech, Bartlettu Sherovi a Robertu Lepageovi – oba mají na tuto sezonu také novou práci pro Met – povídá, že opakovaně dostávají nabídky, ač se jim pokaždé tak docela nedaří realizovat své slibné vize na jevišti. (Abychom byli fér, tento pocit zklamání může být chybou Met stejně jako problémem režisérů.)

Ovšem v případě paní Zimmerman to možná napočtvrté vyjde. Sice se nikdy tak docela nesžila s přísnými konvencemi bel canto, ale její poslední inscenace, snová a epičtější Rusalka, má víc společného s její prací v divadle. Přístup paní Zimmerman k této opeře, kterou diriguje Mark Elder a v níž budou vystupovat Kristine Opolais, Brandon Jovanovich, Eric Owens a Jamie Barton, evokuje romantismus a kulisy klasického divadla; siluety kostýmů připomínají francouzský styl sedmnáctého století a viktoriánskou éru.

„Cítím, že jsem se dostala přímo k nitru toho, co mě zajímá a co mě zajímalo celý život,“ vyjádřila se paní Zimmerman o tomto díle. Přinášíme zkrácené úryvky z rozhovoru.

Takže vy se, tak dlouho po Proměnách, vracíte opět k vodě…

Myslím, že kdybych tehdy neměla tu svou vodní nádrž, kdybych to nikdy nedělala, mohli bychom opravdu vyjít z prvku skutečné vody, protože je nádherná. Ale tady je to takřka nemožné. A tak jsme začali u lesa, pohádkového, tajemného lesa. Když si přečtete instrukce v partituře, je tam psáno: „Les a palouk u jezera“, i když to všechny láká stavět jezero do popředí a do centra dění.

Byla to práce, kterou jste sama chtěla dělat?

Navrhl mi to Peter [Gelb]. Měla jsem původně dělat Lovce perel, ale někdy je to tak, že pokud existuje někde v dosahu dobrá produkce, je z finančního hlediska jednodušší si ji vypůjčit. [Inscenace této Bizetovy opery z dílny Penny Woolcock se dostala do Met v roce 2015.] Když za mnou přišel s tou novinkou, řekl: “Ale rád bych, abys místo toho dělala Rusalku.” Viděla jsem Renée [Fleming] zpívat ji živě v HD a pracovala jsem s ní v té době na Armidě. Takže jsem to trochu znala, a když mi to navrhl, měla jsem pocit, že je to přesně pro mě. Hodně náročné na tom bylo, že to je v češtině. To na tom asi nejvíc nahánělo a stále nahání strach, zvláště divadelnímu režisérovi. Něco se tam povídá a vy nevíte přesně co.

Jak to dílo vnímáte? Jaké je vaše pojetí?

Když jsem to začala studovat, všimla jsem si, že celá opera se odehrává v noci, každičká scéna. Uprostřed noci, nevíte, kolik je hodin. Je to jako by se zastavil čas a je těžké vyvolat v divácích dojem, že se věci někam ubírají. Takže jsem chtěla ten příběh trochu rozhýbat, vyvolat dojem, že se pohybujeme prostorem a časem. Chtěli jsme posílit dojem transformace a toho, že se opravdu něco děje, že se zápletka skutečně někam posunuje.

Rusalka je opera, která přinejmenším v Evropě bývala často objektem režisérské invence. Vyhnula jste se tomu?

Chci se dostat k příběhu, který tu je. Ona zůstala vodní bytostí, otec nebo strýc nebo duchovní otec je vodník. Pořád tu máme ta fantazijní stvoření, která ale mají velmi skutečné a závažné problémy. Neumístila jsem to do Paříže a hrdinka není prostitutka nebo něco takového, ovšem neignoruji jakousi genderovou politiku, která tam skutečně je.

O vaší práci v Met, speciálně se to týkalo Sonnambuly, diváci i kritici jako já bouřlivě debatovali. Vnímáte tuto inscenaci Rusalky jako způsob, jak dokázat své kvality?

Beru každý kus, jak přichází, a reaguji na něj po svém. Prostě jen dělám svou práci a vnímám svou práci. A Sonnambulu mám vlastně nejradši. Když jsme ji dělali podruhé [2014], byla docela oblíbená. Takové obraty nejsou ve světě opery neobvyklé. Představa o tom, co je tradiční, se drží do té doby, než přijde nové „tradiční“, a radikální věci vždycky působí dojmem, že jsou mimo, ale časem se promění na tradiční.

Hlavní rozdíl mezi režírováním divadla a režírováním opery je v divácích – ti operní znají text. Ta znalost často pochází z dětství, je to ústní znalost, obvykle z nahrávek, a bývá doprovázena vizuálně dokonalou představou nebo je vzorem té virtuální dokonalosti inscenace, kterou viděli jako děti. A tohle všechno je v jejich srdci i mysli nerozlučně spjato s hudbou. Toužíme po verzi, kterou jsme zažili poprvé, nebo jsme ji alespoň zažili virtuálně při poslechu – je netělesná a tudíž dokonalá – a jakékoliv její ztělesnění nám musí tím pádem zprvu připadat nesprávné.

Já to respektuji. Patří to k věci, je to součást té posedlosti. K té lásce patří láska k minulosti, k tomu starému a neustále opakovanému.

Jsou tu jiná omezení než v divadle…

Mike Nichols přišel na zkoušku Armidy a povídá: „Kdy máte premiéru?“ Odpověděla jsem: „Za čtyři dny.“ A on na to: „Aha, tak to ještě máte čas to zkrátit.“ A já jsem mu musela říct, že to nemůžeme nijak zkracovat.

Ale to základní zadání je vlastně úžasné: „Máte tu partituru a na vás je, aby ten příběh v jejím rámci fungoval a aby jí odpovídal.“ Musíme vlastně zdůraznit hudbu, svým způsobem ji ilustrovat, zviditelnit.

V roce 2013 jste měla v Chicagu úspěch s adaptací Disneyho Knihy džunglí. Co se s tím projektem stalo?

Vznikl film. [Disney uvedl loni v dubnu hranou verzi Knihy džunglí.] Asi se o tom vědělo už dřív, ale jednotlivé divize fungují u Disneyho odděleně. Takže pak přišli s tím, že tenhle nový film je teď oficiální nová verze příběhu a všechny aktivity kolem muzikálu se ukončí. Nemám s tím problém, i když bych s tím byla ráda pokračovala a provedla nějaká vylepšení.

A co Proměny, které dosud nevymizely ze vzpomínek mnoha návštěvníků divadel?

Přijela jsem do New Yorku a dostala email od jednoho z producentů „Máme pocit, že je načase to obnovit.“ Jenže já si to nemyslím. Soubor [Lookingglass Theater Company of Chicago] to před pár lety obnovil, ale hráli jsme to jen u nás. A taky jsme to vzali do Areny [ve Washingtonu] , protože jsme to nikdy předtím nedělali na kulaté scéně. To bylo něco nového a byl to důvod, proč se do toho pustit.

Ráda vytvářím nové věci a stále něco tvořím. Nemyslím, že na to dojde. Já nechci. Pro mě je to už minulost. Je to vzácná vzpomínka.

Čím tedy budete pokračovat?

Zatím jsem to nikdy neudělala, ale příští rok si chci dát volno, a to nejenom od učení [je profesorkou na Northwestern University], ale taky od režírování. Od necelých třiceti let jsem totiž každý rok měla tři až sedm premiér. Už jsem se od mládí napracovala dost.

Takže nebudu pod neustálým tlakem něčeho, co bych měla udělat a dokončit, a uvidím, jestli se v mém nitru skrývá něco, co se chce projevit. To se ukáže.

Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: Mark Elder
Režisérka: Mary Zimmerman
Scéna: Daniel Ostling
Kostýmy: Mara Blumenfeld
Světla: T. J. Gerckens
Choreografie: Austin McCormick
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 2. února 2017 Metropolitan opera New York

Rusalka – Kristīne Opolais
Princ – Brandon Jovanovich
Cizí kněžna – Katarina Dalayman
Ježibaba – Jamie Barton
Vodník – Eric Owens

www.metopera.org

Přeložila Kateřina Bodnárová