Pryč s klišé

Roman Válek v rozhovoru o staré hudbě a dohánění Evropy, o Moravě a Praze, o Franzi Xaveru Richterovi i o prospěšnosti toho, když je muzika zábavná jak pro hráče, tak pro publikum
Roman Válek (zdroj EBCZ / foto Tino Kratochvíl)

Mozart a Salieri, zkráceně Molieri. Šnůrou koncertů s tímto názvem obepnuli republiku na přelomu ledna a února s velkým ohlasem basbarytonista Adam Plachetka a orchestr Czech Ensemble Baroque s dirigentem Romanem Válkem. S programem se postupně objevili v Českých Budějovicích, Praze, Havířově, Brně a Kroměříži.

Padl při tom nejeden postřeh nebo bonmot, například ten, že „dobrý Salieri zní jako Mozart, ale Mozart nezní jako Salieri“, nebo že „Salieri není o nic méně kvalitní skladatel, ale s Mozartem se může těžko rovnat kdokoli…“, případně že „co mu chybělo v talentu, dohonil v kompoziční technice a stylu“. Anebo konstatování, že Salieri působil v císařské kapele, kde existovaly mnohé zvyklosti a manýry, které se nedaly měnit, kdežto Mozart, tvůrce na volné noze, měl mnohem větší volnost – a zejména jeho pozdní díla jsou tím pádem „všechno jiné než klišé“.

Za těmito a dalšími myšlenkami, osvětlujícími motivaci k sestavení konfrontačního programu z operních árií obou autorů, stojí nejen sólista, ale také dirigent Roman Válek, který se rovněž nechal slyšet, že záměrně smíchali Mozarta a Salieriho tak, aby nás – publikum – v některých okamžicích zmátli.

 

Molieri… Bacha na Mozarta… Vaše koncerty a koncertní cykly mají názvy, které jsou takové…

…myslíte lechtivé?

Tak nějak. To asi není náhoda, že?

Určitě ne. Už náš brněnský cyklus Bacha na Mozarta vznikl ze snahy přiblížit lidem, a to ne úplně prvoplánově, takzvanou autentickou interpretaci. Jsme si vědomi, že tohle slovo může být strašák, za něhož se dá dokonce schovat spousta věcí, které ne vždy musí působit jako úplně profesionální. Chtěli jsme udělat jiný cyklus než naši kolegové v Praze, takový, který by byl odlišný i dalšími věcmi, nejen autentickou interpretací, od koženosti normálního koncertního provozu. Pokusili jsme se proto reinkarnovat postavy Bacha a Mozarta. Najali jsme na to velmi dobré improvizátory, herce zlínského divadla, a už šest let tvoříme na každý koncert poctivě scénář, který není zdaleka laciný. Píše je moje manželka a čerpá z různých kunsthistorických výzkumů a z moudrých knih – chceme například dokázat, že konkrétně Mozart měl ohledně českých zemí opravdu co říci. Na trase Vídeň – Praha se vyskytoval na různých místech. Ve Znojmě, v Kroměříži, Olomouci… Která země se může pyšnit tím, že jim tam jezdil Mozart s tatínkem? Je to fantastické!

Jak herce do programu zapojujete?

Snažíme se oživlým Bachem a Mozartem například komentovat jejich současníky. Někdy jde o historky, jindy o fakta. Mozart sám nám dal hodně materiálu, vždyť v dopisech komentoval nejen, jak píše Salieri, ale také mannheimskou školu nebo Franze Xavera Richtera… U Bacha čerpáme z nejnovější česky vydané publikace, tam je vše: co dělal na zkouškách, jak byl přísný, jaké byly tehdy finanční poměry… Snažíme se prostě různým způsobem, věcně přesně a současně i zábavně, o oživení koncertů.

Roman Válek (zdroj EBCZ / foto Pavel Heřman)

Přesně, také zábavně… Takhle bych řekl, že také s orchestrem hrajete, že?

Snažíme se. Musíme si uvědomit, že autentická interpretace vznikla v šedesátých letech z iniciativy hudebních vědců. Do jisté míry na jejich omluvu nutno říci, že produkce tehdy mnohdy ještě nebyly na dobré interpretační úrovni. Ale těžko s novým, historicky poučeným přístupem mohli začít hráči sami. Neměli čas, neměli erudici. Takže cesta je jasná – museli to začít vědci. Ale dneska je vývoj tak daleko, že takových orchestrů, jako jsme my, je v Evropě řada – a co je dělá zajímavými, je esprit a určitý nadhled na věcí. Nebát se rušit třeba i klišé.

Je jich ve starší hudbě hodně?

Co se týče například temp i celkového přístupu, dost a dost. I v Mozartově hudbě jsou zakonzervována. Tím, že se snažíme zkoumat a zkoušet i skladby jiných autorů, můžeme k Mozartovi přistupovat, jako kdybychom hráli právě je, třeba Richtera, Bibera nebo kohokoli jiného. A z toho důvodů často docházíme k překvapivým závěrům. Takhle bychom Stamice nehráli, řekneme si. Hrajeme ho přece jinak…. Tak pojďme stejně hrát i Mozarta! Když je na začátku předehry k Donu Giovannimu napsáno Andante alla breve, tak kdyby neexistovalo zaužívané klišé, že se to hraje pomalu „na čtyři“, tak bychom to u jiného skladatele hráli v alla breve „na dvě“.

To znamená rychleji.

Ano. Hrajme předehru k Donu Giovannimu v andante na dvě, tak jak to Mozart napsal! To je samozřejmě jen perlička, ale v zásadě vystihuje přístup u některých konvencemi svázaných skladeb. Týká se to i Bacha. Když vezmu výborné aktivity Václava Lukse v Bachově Mši h moll – tam jsou třeba v Sanctus v jeho podání tak rychlá tempa…! Ale vím, že také – a zcela správně – vychází z toho, že když tak hraje i Zelenku, proč by tak nehrál také Bacha. Stojí proti tomu jen konvence, jak rychle se hrává Sanctus. Nic víc.

Roman Válek (zdroj EBCZ / foto Tino Kratochvíl)

Teď zmiňujete konkrétně Collegium 1704. Připodobňujete se k dalším vám podobným souborům, nebo se vůči nim vymezujete? Cítíte se být na jedné lodi? Nebo spolu soupeříte?

Je to celkem pohoda. Jednak – my jsme Morava, oni jsou Praha. Takže k nějaké rivalitě nedochází. A navíc – občas fúzují někteří naši sólisté k Vaškovi – a také naopak. A to je ku prospěchu věci. Nehrajeme totiž každý den jako filharmonie. Hrajeme projektově. A aby lidé, kteří s námi účinkují, rostli, potřebují hrát a zpívat…. Jsem tomu rád. Někdy to pak může sice termínově zaskřípat, ale to se stává i v těch filharmoniích a v operních domech.

Jste vůči dalším souborům, třeba zahraničním, odborně, to znamená například v přístupu, v opozici?

Ne, zahraniční orchestry jsou pro nás stále velkým vzorem. Uměleckým i organizačním. Jsou o čtyřicet let dál. Co se týče dotací, managementu… V Německu mají v každém větším městě agenturu, která souborům, třeba i takové Akademii für alte Musik, pomáhá organizovat turné a prodává je na festivaly… V Čechách se tohle všechno dělá ještě pořád trochu na koleně.

Sledujete některé soubory soustavněji?

Jezdíme například často do Vídně dívat se na aktivity Ensemble Matheus, francouzského souboru vedeného Jeanem-Christophem Spinosim, který také pracuje projektovým stylem. Často účinkují v Theater an der Wien a jsou to fantastické produkce… Nebo se podaří zachytit aktivitu Marca Minkowského, který pracuje častěji i ve Vídeňské státní opeře. Je škoda, že u nás – v Národním divadle v Praze – uvádění staré hudby specialisty skončilo. Začalo dobře, všichni jsme si mysleli, že to bude nějak koncepčně pokračovat, protože stará hudba na repertoár určitě patří a bylo by obohacením portfolia divadla, kdyby si mohlo jednou za dva roky napsat do programu nějakou světovou premiéru. Je hodně oper, které se ještě nehrály! Vivaldi, Gluck… Bylo by skvělé, umožnit realizaci českým souborům!

Jsou evropské soubory jen nedostižným vzorem, nebo můžete alespoň v něčem zkoušet držet krok?

Snažíme se například tím, že si zveme zahraniční muzikanty, jako je tomu třeba na nedávno vydané desce s Richterovým Te Deum. Instrumentalisty, kteří jsou výbornými sólisty, ale stejně tak i výbornými hráči v orchestru. To je ta jinakost v naší branži, kdy lídry skupin jsou sólisté a podobně. Prostě něco jiného, než když přijede slavný violoncellista Mischa Maisky a ohromí davy…

Roman Válek (zdroj EBCZ / foto Tino Kratochvíl)

Vyjádřil jste se, že jste Franze Xavera Richtera tak trochu adoptovali. Opravdu až tak?

Rozhodli jsme se, opět s odkazem na Collegium 1704, že Richter bude pro nás kýmsi takovým jako pro ně Jan Dismas Zelenka. Vybrali jsme si ho z určitého lokálního patriotismu. Pocházel zřejmě z Holešova a my na tamním zámku máme Letní školu barokní hudby… Vybrali jsme si ho a nenaříkáme si! Ano, není to Zelenka, ale kvality má! Byl jedním z vůdčích muzikantů kurfiřtské kapely v Mannheimu, což je světově uznávaná veličina.

Co vás osobně na Richterově hudbě oslovuje?

Podpořila mě aktivita finského cembalisty a dirigenta Aapo Häkkinena, který před několika lety s Helsinským komorním orchestrem natočil komplet Richterových symfonií. To, co jsme kdysi v repertoáru symfonických orchestrů slyšeli až jako obrovskou nudu, protože neapolský typ se zdá být dost nezajímavý… Ale když se tomu dají pořádná tempa, správná instrumentace a zvuk starých nástrojů, tak jde najednou ven živelná hudba, která nás baví. Hudba, která se dobře poslouchá, která je zábavná pro hráče i pro publikum. Díky jeho aktivitě jsem si říkal, že jdeme správnou cestou. Že podobný zvuk, podobná hudba, se musí dát vyždímat i z vokálně-instrumentální sféry. Takže doufám, že se nám to trochu daří.

Jsou ještě u Richtera možné nějaké objevy?

Určitě ano! V katalogu má přes devadesát skladeb. Šli jsme od konce. Vybrali jsme si pro supraphonské desky zatím Rekviem, Snímání z kříže, nyní Te Deum… Ale je tam třeba rovněž slavný žalm Super flumina Babylonis, Při řekách babylónských, s nímž se ucházel o místo v katedrále ve Štrasburku. Čekám, že to bude skladba vycizelovaná, byla za jeho života ostatně oceněna v Paříži. A ještě jedna věc – Franz Xaver Richter byl také sólový zpěvák a má v katalogu skladeb řadu písní, duchovních i neduchovních, písní pro sólový hlas a orchestr nebo pro hlas a varhany. Chce to oslovit nějakého slavného českého basbarytonistu, aby si na to s námi našel čas…!

Děkuji za rozhovor.

Roman Válek (zdroj EBCZ / foto Tino Kratochvíl)

 

VIZITKA
Dirigent Roman Válek (1963) se specializuje na velké vokálně-instrumentální tituly. Je zakladatelem a šéfdirigentem tělesa Czech Ensemble Baroque, které se zabývá hudbou 17. až 19. století v duchu stylové interpretace. Jeho uměleckým krédem je dostat na česká pódia stěžejní díla renesanční, barokní a klasicistní literatury v dobové interpretaci.

O velké šíři repertoáru Roman Válka svědčí i spolupráce s dalšími významnými soudobými tělesy (Orchestry: Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava, Komorní orchestr FOK, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a další. Operní domy: Opera Národního divadla v Praze, Národní divadlo Moravskoslezské Ostrava a jiné. Sbory: Pražský filharmonický sbor, Pražský komorní sbor, Ars Brunensis Chorus, Brněnský akademický sbor, Madrigal quintet Brno a další.). Jako sbormistr spolupracoval do roku 2000 s významnými dirigenty jako G. Rožděstvěnský, J. Bělohlávek, G. Albrecht, G. Delogu, N. Moldoveanu a jiní. Je zván na významné hudební festivaly: Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáčkův Máj, Europäische Kirche musik Schwäbish Gmünd (D), NDR Musik festival Hamburg (D), WDR Musik festival (D), Festival Radovljica (SLO).

Je šéfdirigentem operní staggiony Hudebního festivalu Znojmo, zakladatelem Letní školy barokní hudby, zaměřené na oratoria 18. století, a Třebíčského operního festivalu.

V oblasti autentické interpretace pracoval jako dirigent s orchestry Musica Aeterna Bratislava, Musica Florea, Solamente Naturali Bratislava a významnými sólisty z tohoto oboru: M. Kožená, R. Tyson, G. Farkas, D. James, A. Plachetka, B. M. Willi, F. Brüggen, A. di Marchi, J. Griffith, M. Brown, Ch. Genz, J. F. Lombard, A. Mikolajczik, J. Frederiksen, M. Knoblochová, P. Zajíček, M. Štryncl, L. Peterková a mnozí další.

Od roku 2005 uvedl několik českých premiér významných děl: A. Vivaldi – Dorilla in Tempe, H. Purcell – King Arthur, J. Mysliveček – Montezuma, J. B. Lully – Te Deum, G. P. Telemann – Daniel v jámě lvové.

Pořídil nahrávky pro WDR, NDR, Radio France, Český Rozhlas, Česká televize a téměř 30 CD titulů pro Pickwick Allegro London, Wienna Modern Masters, Marimba Classic DE, Supraphon, Panton a další. Získal řadu ocenění, například Cenu A. Radoka za realizaci melodramu Z. Fibicha Smrt Hippodamie, Cenu časopisu Diapason za nahrávku kompletních madrigalů B. Martinů.

(zdroj romanvalek.cz)

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Vandal

Roman Válek – dirigent s mocným emsemblem, který dokáže postavit na scénu takové věci jako krásnou Platéu, Krále Artuše, Dona Giovanniho se v této – pomalu nejméně nábožensky založené zemi – věnuje stále více církevní hudbě – a přitom chodí na inspiraci k Ensemble Matheus? Mistře, existuje taky francouzský a středozemní baroque! Loni měl narozeniny Monteverdi a vy na nás s Lutherem?
Spinosi je u nás doma zdrojem nejmocnější slasti, staňte se jím taky! Máte na to! Na velká divadla nespoléhejte, tam, když dají Glucka, tak přežvýkaného Wagnerem (omlouvám se Opavo, Tebe jsem nemyslel).