Opeře Quo vadis Sylvie Bodorové by prospěly výrazné škrty

  1. 1
  2. 2

Kostýmy Dany Haklové v sobě mísí historizující prvky se současnými v kontrastní barevnosti s nejasnou symbolikou. Neronův dvůr je oblečen převážně do červené, křesťané jsou v bílém. Duch Agrippiny (v bílém) připomíná kostýmováním monstrózní Medúzu ze současnosti a rovněž Neronův Herold je v bílém. Nero sám má zářivé extravagantní oblečky až současného střihu. Petronius s Akté v černém odění na tmavé scéně opticky zapadají. Celkovému vizuálnímu vjemu by prospěla větší diferenciace v kostýmech vedlejších postav. Příliš přímočarý (a tolikrát použitý) odkaz na fašistické Německo – červené pásky s výmluvným černým N v bílém poli na rukávu členů pretoriánské gardy, bílé punčochy – byl vyloženě rušivý.

Martin Otava vede pěvce k přirozeným hereckým akcím a ani sborové scény nepůsobí staticky. Vše umocňuje citlivá choreografie Jiřího Pokorného (promítající se i do výstupů Nerona a Agrippiny) a výkony početného baletního souboru v čele s jeho sólisty Gaëtanem Piresem a Richardem Ševčíkem. Inscenace dostává místy až charakter extravagantního tanečního divadla. To však mizí, když v režii nastupuje odkaz na fašisty – pochodování a nástupy dětského sboru opět rozbíjejí divadelní iluzi.

Hudba Sylvie Bodorové je tonální hudbou konce dvacátého století, pro široké publikum přístupná. Sborové scény jsou hudebně působivě propracovány – jak dramatické, tak i závěrečná, jež má charakter chorálu. Méně plastické jsou naproti tomu sólové pasáže, zřejmě vlivem nepříliš inspirativního, stále se opakujícího textu. Pěvcům však dávají tytu duety a tercety dostatek příležitostí k přesvědčivému uplatnění jejich hlasových předpokladů, snad jen v závěru opery mohlo být v některých partech méně exponovaných nejvyšších tónů. Vedle zpívaných partií mají sólisté i poměrně dlouhé mluvené úseky, které nabývají až rázu činoherní produkce.

Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)
Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)

Jiří Petrdlík nastudoval partituru pečlivě a vedl orchestr ke spolehlivému výkonu. Celá produkce je ovšem nazvučena, podobně jako muzikál. Nazvučování operních produkcí, a to i s přihlédnutím k problematické akustice Nového divadla v Plzni, samo o sobě ovlivňuje a narušuje vnímání hudebního provedení. Živý zvuk orchestru i pěvců je tak, ať chceme nebo ne, poznamenán.  V hudebním provedení plzeňského Quo vadis nebyly patrné dynamické diference, hudební tok měl jednotnou zvukovou hladinu a ani lyrické části se z ní nijak nevymanily. Nazvučení pěvců bylo navíc nerovnoměrné – Jevhen Šokalo jako pretoriánský voják Lucius Sextus nebyl patrně nazvučen vůbec, protože jeho hlas v celkovém zvuku zcela zanikl. Srozumitelnost zpívaného a mluveného textu, zprvu akceptovatelná, během představení upadala, až se oči chtě nechtě obracely k českým titulkům, místo aby sledovaly jeviště (v případě latinského textu titulkovací zařízení překlad vůbec nenabízelo). 

Pěvecké výkony lze vzhledem k unifikovanosti dané nazvučením shrnout: ani jeden se nevyznačoval potřebnou diferenciací, dynamikou a žádoucími pěveckými nuancemi. Nerona ztvárňuje bez alternace Philippe Castagner a jeho výkon byl skutečně obdivuhodný. Jeho pěvecký projev byl vyrovnaný, je pohybově nadán, jevištní kreace byly plně profesionální. Role Nerona má v sobě hodně mluveného textu a tento Kanaďan si v něm s češtinou poradil velmi dobře, především v první polovině představení.

Zdařile zpívali a ztvárnili své role Tomáš Kořínek (Marcus Vinicius), Jakub Hliněnský (Petronius), Josef Kovačič (apoštol Petr). Dobře na sebe hlasově upozornil jako velitel pretoriánské gardy Jan Kukal, který však vlivem málo markantního kostýmování na scéně jinak zanikal. Chilónem, který „za peníze udělá cokoliv“, byl výrazný Martin Matoušek. Kvalitně ztvárnila Poppeu Ivana Veberové a Petroniovu družku Euniké Radka Sehnoutková. Méně vyrovnaný už byl pěvecký výkon Jany Foff Tetourové jako Agrippiny, jíž sekundovali na scéně její dvě dvojnice – zvukově poměrně nevýrazné Hlasy ze záhrobí – Jana Piorecká a Ivana Klimentová. Vanda Šípová jako Lygie byla pěvecky matná, její projev byl překvapivě nevyrovnaný. Žádoucí dikcí a vystupováním dal potřebnou váhu Heroldovi Dalibor Tolaš. Řada dalších menších rolí se z provedení nijak výrazně nevymykala. Dobře nastudované byly operní sbory DJKT (Jakub Zicha) a rovněž dětský sbor opery DJKT Kajetán (Anna-Marie Lahodová)

Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)
Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)

Quo vadis Sylvie Bodorové je z hlediska své koncepce zajímavým dílem. Ale aby bylo opravdu dostatečně sdělné, potřebovalo by výrazné škrty. Po vypuštění rušivých televizních přenosů a dalších úpravách by se z něj stalo nepochybně působivé současné operní oratorium vyzývající k dalšímu scénickému ztvárnění.

Hodnoceni autora: 65%

Sylvie Bodorová: Quo vadis – premiéra
11. června 2022, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla

Inscenační tým:
Hudební nastudování: Jiří Petrdlík
Režie: Martin Otava
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Antonín Pfleger
Choreografie: Jiří Pokorný
Sbory: Jakub Zicha

Role a obsazení:
Nero: Philippe Castagner
Poppea: Ivana Veberová
Agrippina: Jana Foff Tetourová
Marcus Vinicius: Tomáš Kořínek
Lygie: Vanda Šípová
Petronius: Jakub Hliněnský
Euniké: Radka Sehnoutková
Tigellinus: Jan Kukal
Apošto Petr: Josef Kovačič
Chilón: Martin Matoušek
Lucius Sextues: Jevhen Šokalo
Herold: Dalibor Tolaš
Flavius: Gaëtan Pires
Livius: Richard Ševčík
Nazarius: Matěj Dolejš
Hlas Ježíše: Martin Stránský
Hlas ze záhrobí 1: Jana Piorecká
Hlas ze záhrobí 2: Ivana Klimentová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments