Radek Baborák: Trochu komický a trochu smutný hoboj v Oranžerii

U přiležitosti koncertu 11. prosince 2018 v kostele sv. Šimona a Judy, kde se představí Radek Baborák v nových rolích jako umělecký vedoucí a skladatel, jsme ho požádali o malý víkendový rozhovor, který vám nyní přinášíme.

Na nejbližším abonentním koncertě komorní řady Symfonického orchestru FOK vystoupíte jako umělecký vedoucí Pražských komorních sólistů a zazní zde Vaše skladba l’Orangerie pro hoboj a smyčce. Znamená to, že jste se dal také na skladatelskou dráhu? Je to Vaše první kompozice? Podle čeho jste skladbu pojmenoval?

V této trojkombinaci, dirigent, aranžér a skladatel, vystoupím opravdu poprvé. Ale myslím si, že pokud je takzvaný umělecký vedoucí, nebo garant souboru takovým nehrajícím kapitánem, měl by nabídnout i něco jiného, třeba netradiční dramaturgii, úpravy vyžadující mistrovství všech členů, nebo jít s kůží do světa jako skladatel.
Na tomto koncertě budeme tedy hrát baroko, klasicismus, romantismus i něco nového. A to by mělo reprezentovat Pražské komorní sólisty přesně na té bázi, na které byl tento soubor založen pány Václavem Neumannem a Hubertem Šimáčkem. Bachovská hudba i moderny patřily ke stálému repertoáru, a je radost různé období kombinovat. Tím se také značně rozšiřuje obzor jak můj, tak muzikantů i posluchačů. To co bylo možné a normální ještě před pár roky, kombinovat skladby z různých období, se vytrácí. Baroko je slyšet pouze od specialistů a modernu taktéž. Tyto specializace jsou jistě pěkné, a také je mnohem snadnější se soustředit pouze na jedno období, ale v tom jsme zajedno s mnoha kamarády-muzikanty, že to ještě neznamená, že celé toto inspirativní období máme teď zapomenout. Zvlášť když jsme vyrostli na nepřekonatelných vzorech interpretace Bacha, jakými byli třeba Glenn Gould, Svjatoslav Richter, Henryk Szeryng, Karl Richter, Bohdan Warchal a mnozí další mistři.

A co se mé skladbičky týče, to je taková drobná burleska, která určitě není žádným obrovským skladatelským počinem, bez kterého by se nedalo žít. Je to spíš nějaký osobní, emoční záznam, který jsem přetransformoval do několika not, které se tím staly takovým leitmotivem skladby. Zvuk hoboje jsem znal od dětství, protože moje starší sestra Jitka je hobojistka, a v kombinaci se smyčcovým orchestrem se zdálo, že to je to pravé, co chci zkombinovat. Je to moje třetí skladba, a název l’Orangerie jsem jí dal zcela intuitivně. Stejně tak intuitivně byla napsána. A protože to chce nějaký příběh, je možno si představit jeden den v oranžérii, kam se nedopatřením dostane hlavní hrdina grotesky a zažije tam trochu komické a trochu smutné příhody. Ale dopadne to dobře.

Ve velmi mladém věku jste se stal světovým sólistou a špičkovým orchestrálním hráčem. Po osmiletém působení na postu sólového hornisty Berlínské filharmonie jste se nakonec rozhodl změnit své umělecké působení na pestřejší výběr mezi sólovým a komorním hraním, dirigováním a pedagogikou. Kdybyste mohl, chtěl byste něco na toku své kariéry zpětně změnit? Pokud ano, co by to bylo?

Určitě bych vše v mém muzikantském životě posunul o takových 6 let a vše zpomalil, více studoval, třeba právě i skladbu déle, než ten jeden rok před odchodem do Mnichova, nebo dirigování. A nenastupoval bych do orchestru jako teenager. To bylo zbytečné a najednou jsem musel být dochvilnější, nebo korektnější a zodpovědnější než jako student. A to mi zrovna moc nešlo.

Ve dnech 27. a 28. února 2019 vystoupíte se Symfonickým orchestrem FOK a dirigentem Andrejem Borejkem v koncertu pro lesní roh a orchestr Jiřího Pauera. Proč jste si vybral tento koncert a co Vás na něm baví?

Tento koncert Jiřího Pauera hraji velice rád. Poprvé jsem ho hrál se symfonickým orchestrem bavorského rozhlasu a je to opravdu efektní, i když nesnadná skladba pro orchestr i dirigenta. Sólový part je napsán velmi efektně a vlastně se výborně hraje, není tak těžký jako Straussův druhý koncert. Obě tyto díla byla napsána skoro ve stejnou dobu. Pauerův koncert je nejlepší takovouto českou skladbou dvacátého století. Vůbec je tento autor trošku opomíjen. I když jeho politická minulost není úplně růžová, stejně se mu dařilo psát hudbu, ve které není posluchač úplně ztracen. A to už je ve druhé půli dvacátého století co říct. A je to taková zajímavá syntéza používání východo-západní hudební mluvy. Zjednodušeně řečeno, něco u Pauera zní jak Šostakovič, něco jak Bernstein.

Česká škola hry na lesní roh je ve světě dodnes velmi ceněná pro svá zvuková specifika. Nicméně málokdo dnes už hraje výhradně tradičním českým způsobem. Vy sám jste řekl, že si berete to dobré například i z německé školy. Nezdá se Vám, že se čím dál více globalizuje zvukový ideál hornového zvuku a zaniká naše česká unikátnost?

Ano, asi zaniká, ale na tom není nic tak strašného. Specifikum je hlavně to, že máme přesně datovaný začátek hry na lovecké rohy, nebo naturhorny v Čechách. A že máme v každé generaci jednoho ,,Jágra“. Takže každý takový folklor, jako je specifické používání vibrata, nebo zpěvný tón, je fajn, ale je to nadstavba a výjimka. Důležitější je mít vyrovnané celé hornové skupiny v orchestrech. Od první horny až ke čtvrté, schopné produkovat kvalitu tónovou, intonační čistotu, propojovat zvukem dřeva a žestě, nezrušit dechovou harmonii, zpívat s celly a violami, a sem tam zaujmout se sólíčkem, hrát od pěti p do pěti f. To má zásadní vliv na zvuk a intenzitu každého orchestru a to je základní báze. V tom pokulháváme. A to je důležitější než drobná specifika různých malých škol. Ale nutno říci, že lecjaké opravdu top orchestry s tím také mají problém.

Kterých současných českých hornistů si vážíte jako vynikajících umělců a rád posloucháte, jak hrají?

Samozřejmě bratři Tylšaři jsou fenoménem. Ty jsem poslouchal nejvíc. Zajímavý byl třeba pan Zdeněk Petr a jeho kreace směrem do jazzu nebo swingu. Ale opravdovým fenoménem byl pan Štefek a vůbec hornisté té doby. Pan Kubát třeba. A můj nejlepší druhý hornista byl pan Rudolf Beránek. Tito všichni už jsou v nebi (kam jde, jak je známo každý hornista okamžitě), takže ze žijících mi dělá radost každý hráč Českého hornového sboru, se kterým sem tam koncertujeme.

Dirigování se věnujete jako své další hudební profesi. V jednom rozhovoru jste konstatoval, že by se základy dirigentské techniky měl naučit vlastně každý profesionální hudebník, aby mohl lépe pochopit gesta různých dirigentů, protože často panuje spousta nesourodých názorů o tom, jak má dirigování vypadat. Co Vy sám od dirigenta očekáváte a co si kladete jako cíl?

Ano, to by měl být povinný předmět vedle hry na malý bubínek, kvůli rytmu. A jde nejen o praktickou četbu gest, ale poznání, pod kterým dirigentem stojí zato hrát často, a pod kterým třeba jen jednou za rok. Muzikanti se velmi často neshodnou na tom, co od dirigenta chtít. Je to přesné gesto, ukázání každého nástupu? To je potom takový Kapellmeister. Nebo šlape orchestr sám a vpředu je nějaký mág, který tam čaruje kudrlinky s taktovkou? Nebo ten, co nás pustí o hodinu dřív ze zkoušky, protože kromě taktování nemá nebo nechce nic říct, aby si to s někým nerozházel? Nebo se opravdu zapřeme a vybereme si dříče, který nepustí ani jednu nesouhru a falešnou notu? Nejlepší asi od všeho trochu? Ale takových moc není. A dobré by bylo, kdyby se orchestr shodnul alespoň na základních hlavních rysech svého šéfa a volil si ho sám. I když to má své mouchy, je to lepší než někdo dosazený shora.

Ve své fejetonové řadě, kterou píšete pro Operu Plus, jste se v článku “Vzdělávání, ne soutěžení” vymezil proti bezhlavému porovnávání a kategorizování uměleckých výkonů, jakoby se jednalo o výkony sportovní. Máte pocit, že každý začínající umělec má takovou vnitřní disciplínu a ctižádost, aby bez systému měřítek, zkoušek a zkušeností byl schopen rozvíjet své schopnosti s konstantní intenzitou? Sám si uvědomuji, že kdyby nebylo na konzervatoři zkoušek a soutěží, zůstal bych spíše nadšeným amatérem, kterého sice baví hrát, ale neklade si neustále vyšší cíle.

Soutěže jsou pokřivující. Stejně tak různé medaile. To je takové pozlátko a už od začátku se to vštěpuje mladým muzikantům do hlavy, že soutěžení k hudbě patří. Je to taková zažitá věc, že už nejsou ani potřeba argumenty k tomu, proč tomu tak je. A to je z mého pohledu na věc šílené. Nemůžu se dopátrat, kdo první soutěž založil a proč, ale řekl bych, že to bylo pro své vlastní obveselení, anebo že si chtěl uhasit svoji samolibost a rozdávat ceny a nechat na sebe působit vděčnost talentovaných muzikantů. Můj přístup ke všemu, mé myšlení a zkušenosti jsou takové, že ve mě zformovaly alergii na všechny typy soutěží a cen. Zkoušky ve škole jsou něco jiného, konkurzy jsou něco jiného. I když obé by si zasloužilo ve 21. století velkou reformu.

Děkujeme za rozhovor!