Radek Baborák: Trochu komický a trochu smutný hoboj v Oranžerii

  1. 1
  2. 2

Dirigování se věnujete jako své další hudební profesi. V jednom rozhovoru jste konstatoval, že by se základy dirigentské techniky měl naučit vlastně každý profesionální hudebník, aby mohl lépe pochopit gesta různých dirigentů, protože často panuje spousta nesourodých názorů o tom, jak má dirigování vypadat. Co Vy sám od dirigenta očekáváte a co si kladete jako cíl?

Ano, to by měl být povinný předmět vedle hry na malý bubínek, kvůli rytmu. A jde nejen o praktickou četbu gest, ale poznání, pod kterým dirigentem stojí zato hrát často, a pod kterým třeba jen jednou za rok. Muzikanti se velmi často neshodnou na tom, co od dirigenta chtít. Je to přesné gesto, ukázání každého nástupu? To je potom takový Kapellmeister. Nebo šlape orchestr sám a vpředu je nějaký mág, který tam čaruje kudrlinky s taktovkou? Nebo ten, co nás pustí o hodinu dřív ze zkoušky, protože kromě taktování nemá nebo nechce nic říct, aby si to s někým nerozházel? Nebo se opravdu zapřeme a vybereme si dříče, který nepustí ani jednu nesouhru a falešnou notu? Nejlepší asi od všeho trochu? Ale takových moc není. A dobré by bylo, kdyby se orchestr shodnul alespoň na základních hlavních rysech svého šéfa a volil si ho sám. I když to má své mouchy, je to lepší než někdo dosazený shora.

Ve své fejetonové řadě, kterou píšete pro Operu Plus, jste se v článku „Vzdělávání, ne soutěžení“ vymezil proti bezhlavému porovnávání a kategorizování uměleckých výkonů, jakoby se jednalo o výkony sportovní. Máte pocit, že každý začínající umělec má takovou vnitřní disciplínu a ctižádost, aby bez systému měřítek, zkoušek a zkušeností byl schopen rozvíjet své schopnosti s konstantní intenzitou? Sám si uvědomuji, že kdyby nebylo na konzervatoři zkoušek a soutěží, zůstal bych spíše nadšeným amatérem, kterého sice baví hrát, ale neklade si neustále vyšší cíle.

Soutěže jsou pokřivující. Stejně tak různé medaile. To je takové pozlátko a už od začátku se to vštěpuje mladým muzikantům do hlavy, že soutěžení k hudbě patří. Je to taková zažitá věc, že už nejsou ani potřeba argumenty k tomu, proč tomu tak je. A to je z mého pohledu na věc šílené. Nemůžu se dopátrat, kdo první soutěž založil a proč, ale řekl bych, že to bylo pro své vlastní obveselení, anebo že si chtěl uhasit svoji samolibost a rozdávat ceny a nechat na sebe působit vděčnost talentovaných muzikantů. Můj přístup ke všemu, mé myšlení a zkušenosti jsou takové, že ve mě zformovaly alergii na všechny typy soutěží a cen. Zkoušky ve škole jsou něco jiného, konkurzy jsou něco jiného. I když obé by si zasloužilo ve 21. století velkou reformu.

Děkujeme za rozhovor!

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat