Robert Jindra: “Mým velkým snem je, aby Státní filharmonie Košice měla svůj specifický zvuk.”

Robert Jindra žije klasickou hudbou každou vteřinu svého života. V rozhovoru prozradil, jak se mu pracuje s orchestrem ŠfK, na co se mohou posluchači těšit při jeho inauguračním koncertu a kde hledá rarity, o které se rád dělí s posluchači.

Každý týden trávíte v jiném městě, váš kalendář musí být opravdu nabitý. Co vás čeká v Košicích?
Mnoho úkolů. Protože první rok mého působení ve funkci šéfdirigenta ŠfK jsme s ředitelkou Lucií Potokárovou poměrně intenzivně plánovali. Dramaturgie bude zajímavá, poměrně široká a také náročná. Jsou tam opravdu náročné tituly, které, jak věřím, diváci ocení. Jsem člověk, který se snaží divákům ukázat, že vedle stálic a populárních titulů existují i díla, která nejsou tak známá, ale mají svou vysokou hodnotu a význam v dramaturgickém plánu. Upřímně doufám, že se nám podaří najít průsečík, kde budou diváci nadšení a který nás bude posouvat dál a dál.

Vaše jméno je spojeno s pojmem “nekonvenční nápady” – co přesně si pod tím může čtenář představit?
Například zářijový koncert na Mezinárodním varhanním festivalu Ivana Sokola, kde jsme hráli Josepha Jongena, který se v Košicích nehrál téměř 30 let. Přestože se nejedná o dílo, které by se hrálo často, má vysokou uměleckou hodnotu a bylo publikem velmi dobře přijato. To mi dává jistotu, že bychom se měli vydat touto cestou. Ředitelka ŠfK Lucia Potokárová je v rámci dramaturgie otevřený člověk, je vnímavá, ví, co chce, a umí také naslouchat. To je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl pro užší spolupráci se ŠfK. Cítím mezi námi lidskou a pracovní podobnost.

Dáte v nové sezoně ŠfK přednost modernějším skladbám?
Často se mě ptají, zda dávám přednost klasickým nebo modernějším formám inscenací. Viděl jsem spoustu špatných moderních a spoustu špatných klasických představení. Divadlo a opera by se měly dělat dobře, musí oslovit publikum a vyvolat emoce. Nejhorší je, když odcházíte z představení a v hlavě už máte plán na celý příští týden, protože se vám to honí hlavou. Dramaturgie symfonické hudby je podobná. Vnímavé publikum ŠfK očekává něco navíc. Ukázat nový směr, novou cestu a rozšířit naše obzory. Nemůžeme hrát stále to samé, i když je to velmi kvalitní. I to dobré se omrzí, okouká a oposlouchá. Chci ukázat, že moderní neznamená špatné nebo ošklivé. Moderní dílo znamená pouze to, že je bližší naší době. Neměli bychom zapomínat, že i někteří dnes uznávaní hudební velikáni, jako Mahler a Wagner, byli za svého života avantgardní až skandální. Co tehdy budilo pohoršení, k tomu se dnes “modlíme”.

Máme v naší zemi podobný příklad?
Leoš Janáček, samozřejmě! V současnosti jeden z nejhranějších skladatelů na světě. V době, kdy žil, se mu však doslova vysmívali. Je velmi snadné něco odsoudit dříve, než to poznáme. Ale myslím, že je důležité se s ním nejprve seznámit a poslechnout si ho, a pak si vytvořit názor. Mnohokrát se mi stalo, že za mnou po koncertě “něčeho, co se moc nehraje”, přišli lidé a říkali: “Proč se to nehraje, kde jsi to vyhrabal, to je bomba!”. Spousta věcí se v českém a slovenském prostředí nikdy nehrála.

Kde nacházíte skryté hudební klenoty, které jsou veřejnosti skryté?
Jsem velký sběratel CD nahrávek a specializuji se na málo známé věci. Můj byt je jeden velký obchod s deskami. Nikdy jsem neměl odvahu je spočítat. Ale myslím, že všechno, co bylo nahráno z klasické hudby na CD, mám doma. Ve specializovaných obchodech v zahraničí hledám rarity, respektive jsem objevil jméno skladatele, které je pro mě zcela nové!

V obchodech s hudbou je sekce nazvaná “rarity”?
Ne, ale existuje mnoho bazarů, které obsahují nahrávky, které již nejsou jinde k dispozici, a to ani na internetu. Jeden z obchodů v berlínské čtvrti Charlottenburg prodává také pozůstalosti sběratelů hudby. Když tam zabloudím, jdu si rovnou koupit nový kufr.

Orchestr ŠfK již znáte z dřívější spolupráce. Jaký je mezi vámi vztah?
S orchestrem ŠfK jsem se setkal již v minulosti a od první spolupráce jsem cítil, že jsme naladěni na stejnou vlnu. Jsou tu lidé, kteří rádi dělají hudbu. Dávají mi pozitivní energii a já jim ji chci vracet. A také proto jsem přijal nabídku šéfdirigenta ŠfK. Tito hudebníci chtějí být stále lepší a lepší s plným nasazením. Jsou otevření myšlence nehrát stále to samé. V září jsme nacvičili dva koncerty a na zkouškách panovala mimořádně profesionální atmosféra. A když jsme, bohužel, na poslední chvíli zrušili koncert se Štefanem Margitou, čekal jsem, jak zareagují, jestli budou rádi, že budou mít dva dny volna. Ale ne, řekli, že je to velká škoda, a zeptali se, kdy budou moci hrát tento náročný program. Tohle je pro mě ten správný “hec”.

Ovlivňují vás také názory přímo z orchestru?
Řeknu to takto. Vždycky mám o nějakém díle konkrétní představu, nosím ji v sobě. Ale stává se, že jeden z hudebníků zahraje frázi v jiné podobě, než si ji představuji. Buď to opravím, nebo mě zaujme jiný přístup, jako se mi to stalo už mnohokrát. Nemám problém přijmout zajímavé a proveditelné návrhy. Dávám orchestru to nejlepší, co umím. Panuje mezi námi vzájemný respekt a dialog, protože se cítím být jedním z nich, jedním z hudebníků. Koneckonců pracujeme na společném díle. Mám jen poslední slovo.

Kde vidíte orchestr ŠfK za několik let?
Mám výhodu, že přede mnou působil na postu šéfdirigenta skvělý muzikant Zbyněk Müller, který odvedl s orchestrem ŠfK obrovský kus práce. Takže musím jen dobře navázat a nezkazit to. Ale mým velkým snem je, aby se ŠfK stala známou nejen svou kvalitou a byla konkurenceschopná po celé Evropě, ale také svým specifickým zvukem. Aby člověk, který tento orchestr poslouchá, věděl, že se jedná o Státní filharmonii Košice.

Přibližte nám, prosím, Zahajovací koncert nové sezóny ŠfK.
Na zahajovacím koncertě čeká návštěvníky inovativní program – Rottovo strhující dílo předurčené k úspěchu. Hans Rott je skladatel málo známý, myslím, že neprávem, protože psal strašidelnou postwagnerovskou, postromantickou hudbu. Zemřel předčasně, bylo mu pouhých 26 let. Jeho symfonie mě zaujala na první poslech. Fascinovalo mě, jak mohl tak mladý muž napsat tak velkolepé dílo. Jeho pohřbu se zúčastnili i takoví umělci jako Bruckner a Mahler, aby mu vzdali hold.

Zároveň provedeme velmi slavné dílo Hectora Berlioze – Kleopatřinu smrt, lyrickou scénu – energickou a náročnou pro zpěváka. Jsem rád, že pozvání přijala sopranistka Jolana Fogašová, protože kromě toho, že je vynikající umělkyně, je to krásná žena jako legendární Kleopatra. Jako předehru ke koncertu jsem vybral také ne zcela doceněného českého skladatele Zdeňka Fibicha a jeho velkolepou předehru k opeře Pád Arkuna. Všechny skladby mají něco společného – vliv novoromantismu, ale zároveň každý ze skladatelů mluví zcela jiným hudebním jazykem, takže večer bude pestrý.

Proč by měl návštěvník přijít na Zahajovací koncert?
Abychom mohli zahájit sezónu s publikem. Opravdu chci, aby publikum bylo spokojené a užilo si hudbu naživo. Je to nenahraditelný pocit. Trochu jsem se obával, jestli se během všech těch kovidových omezení kultura neukáže jako zbytečná. Ale naplňuje mě nesmírnou radostí zpětná vazba, kterou nám lidé dávají – hudba je potřeba! Možná by nás to mělo všechny probudit, abychom si uvědomili, jaké máme štěstí, že můžeme dělat hudbu a sklízet potlesk publika. A posluchači si uvědomili, jak moc potřebují živou hudbu pro svou psychiku, vnitřní klid, uvědomění – a uvědomění si své národní identity.

I když jste na to částečně odpověděl, na závěr se zeptám, co může filharmonie návštěvníkům zprostředkovat v dnešní době?
Hudba jako taková vzbuzuje v lidech emoce. S emocemi se chováme i ve zbytku života – v práci, v rodině, v partnerství. Pokud jsme v duši klidní a máme pozitivní emoce, k čemuž může přispět i hudba, pak je i svět krásnější. Zároveň rozšiřuje vzdělání a obzory. A to formuje každého. Lidé by měli navštívit jakoukoli kulturu, aby si uvědomili, kolik krásy je na této zemi vytvořeno a že máme něco víc než jen práci, počítače a stres. Na koncertě můžete na hodinu či více zapomenout na reálný svět a vydat se do říše fantazie s celou paletou emocí. Nedokážu si představit život bez hudby.
Děkujeme za rozhovor!