Roman Zotov-Mikshin: Když tančím, tak se cítím doma

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zmínil jsi Eliu Morettiho, jak jste se potkali?
Pamatuji si spíš společnou práci, to, že jsme před třemi lety začali Ferst Dadlera, ale seznámení vlastně ani ne. Byli jsme na rezidenci v Malovicích a Elia tam byl jako člen souboru. Tam jsme se seznámili a pochopili, že si dobře rozumíme. Tak jsme začali zkoušet.

Dalším aktérem performance je filozof Václav Němec, jaká je jeho úloha?
Ani jeden z nás nepracuje s textem a verbalizací, Elia zodpovídá za zvuk – pohyb, já za pohyb – zvuk. Přišli jsme na to, že spousta lidí okupuje svět skrze text. Chce svou zkušenost verbalizovat. Přišlo nám zajímavé začlenit do performance někoho, kdo nejen, že pracuje s textem, ale dokáže to, co k němu přichází, a to, co vstřebává, ihned posouvat. V rámci svého studia na Karlově univerzitě Inga absolvovala kurz „Průvodce vlastním já“, bylo to teď během Covidu, takže to měla online a já jsem občas zaslechl témata, kterými se zabývali. Přišlo mi, že mluví stejným jazykem, nebo spíše jiným jazykem o stejných věcech, o kterých se i my pořád bavíme. Domluvili jsme se, že to nebude jen výklad ve formě přednášky, že Václav nebude explicitně pojmenovávat přímo to, co vidí, ale ihned to bude posouvat. Bude psát text na stroji, říkat ho do mikrofonu, nebo říkat jen tak někomu, bezprostředně. Věříme, že to získá nádech poezie, metafory, ale skrze filozofii. Obecně nás teď hodně zajímá směr performosofie. Přichází se na to, že filozofie je příliš odtržená od těla a moc analyzuje, ale zapomíná se na to, že tělo je prostředek, jak uvažovat filozoficky. Myslíme si, že Václavův text, jeho myšlenky, nám pomohou zpřítomnit zkušenost.

Performanci uvádíte na IV. zámeckém nádvoří, má tento specifický prostor nějaký vliv na podobu performance?
Určitě. Pracujeme s různými objekty, které umisťujeme různě v prostoru. Pro zámek jsme se rozhodli, že nevezmeme skoro nic z předchozí performance ve Veletržním paláci a spíše půjdeme jenom do instrukcí a jenom do některých nových objektů, které nám dávají větší smysl v rámci konceptu. Takže určitě to bude specific.

Tilde Knudsen, Markéta Stránská, Benjamin Richter & Roman Zotov-Mikshin – KoresponDance in the City (foto archiv festivalu)

Nejprve jsi v Česku studoval ekonomii, až pak tanec. Jak se stane, že člověk přijede do jiné země studovat ekonomii a skončí na Duncan Centru?
Nevím. 🙂 Po bakaláři jsem se dostal na inženýrské studium, které jsem se rozhodl dělat distančně, cítil jsem, že prezenční už dělat nechci. První den, kdy jsem byl zase ve škole, jsem tam seděl a bylo to jak z reklamy nebo filmu, celé jsem to sbalil a šel. Říkal jsem si ne, už nikdy. Už to nešlo dál. Pochopil jsem, že už je to moc a že to je úplně mimo. I když teď už si třeba nemyslím, že to je úplně mimo, ale v té době to tak bylo.

Myslíš si, že studium ekonomie mohlo ovlivnit to, jakým způsobem přistupuješ k tvorbě?
Ekonomie je věda o tom, jak zacházet se vzácnými zdroji a Ferst Dadler je projekt, kde se vzácnými zdroji zacházíme hodně. Snažíme se vymáčknout z minima peněz co se dá, a i ke zdrojům jako takovým přistupujeme hodně ekologicky. Tak v tomto ano, v tom jsme ekonomové. Ale neumím naše věci prodávat jako obchodník, i když jsem studoval obor podnikání a management, tak to se mi určitě nedaří. Nebo nedaří, nenaučil jsem se to a nedostal jsem na to chuť během studia. Možná právě proto jsem šel pryč.

Obdržel jsi cenu Jarmily Jeřábkové, co pro tebe takové ocenění znamená?
Je to důležité kvůli lidem, kteří jsou v porotě. Jsou to lidé, jejichž názor jsem respektoval a vážil si ho a dostat od nich ocenění bylo velmi fajn. A zároveň možnost ukázat práci v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku bylo skvělé. Ještě jsem ani nedostudoval, bylo to na konci roku 2015, když jsem byl ještě v šestém ročníku. Bylo skvělé, že člověk už může získávat zkušenosti.

Tilde Knudsen, Markéta Stránská, Benjamin Richter & Roman Zotov-Mikshin – KoresponDance in the City (foto archiv festivalu)

Tvoje žena Inga Zotova-Mikshina je také členkou tvůrčího týmu Ferst Dadler, co bylo dřív? Nejprve jste spolu tvořili nebo chodili?
Asi chodili, ano.

Funguje to? Osobní život a tvůrčí práce dohromady.
Já myslím, že právě ano. To je na Ferst Dadlerovi to nejlepší, že i s Eliou, s ním máme samozřejmě jiný druh vztahu, ale jsme v blízkém kontaktu. Nejdříve jsme byli přátelé, Ferst Dadler je seskupení třech přátel a spřízněných lidí a pak až umělců. Cítíme mezi sebou funkční spojení. A je to stejné, když se bavíme o Inze.

Jaká je podle tebe aktuální role performativního umění ve společnosti?
Je úplně největší. A zdá se mi, že je mu společnost velmi nakloněna.

Učíš na Duncan Centru, co ti pedagogická činnost přináší?
Myslím, že kontakt s lidmi. Nutnost rychlého naladění na člověka, který vstupuje do hracího pole. Každý den se potkávám s dvaceti až šedesáti lidmi, a aby to fungovalo, musím pochopit, jak jsou naladěni. A to mi pomáhá i potom v rámci Fersta Dadlera. A také to snad přináší lepší porozumění, co vlastně mladí lidé chtějí dělat. Myslel jsem si, že je zajímá něco jiného. S něčím jsem přišel, ale za tu krátkou dobu, co jsem na Duncanu, zjišťuji, že nejdříve je potřeba dát jim to, co chtějí, že přes to nepojede vlak. 🙂

A co naopak považuješ za nejdůležitější studentům předat?
Aby chápali, proč to dělají. Mám pocit, že se na motivaci musí sebe sama zeptat každý den, před každou hodinou. Utíká to tolika směry, že po čtyřech letech zjistí, že, jak se v ruštině říká, stojí u úplně rozbitého koryta. Zjistí, že to, co hledají, je někde úplně jinde než to, co mají. Aspoň někteří. A není jich málo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments