Rovných třicet let u divadla

Rozhovor s režisérkou Janou Andělovou Pletichovou 

Setkání s šéfovou opery opavského Slezského divadla bylo pro mě více než příjemné. Musím totiž přiznat, že se známe již desítky let, mimo jiné jsme prožily nejednu společnou chvíli při zpívání v mládežnickém sboru. Tak trošku jsem jí kdysi záviděla slavného tatínka, dlouholetého sólistu opery v Olomouci, vynikajícího tenoristu Jana Pletichu. Prostě já jsem součástí jejích mladých let a ona mých, proto ji pochopitelně vždycky ráda vidím. Koncem loňského roku jsme se potkaly náhodně a právě tehdy jsme se dohodly na dalším, již plánovaném setkání a také na rozhovoru. 
Jani, ty jsi byla ještě za studií na gymnáziu v Olomouci naprosto nepřehlédnutelná. Zpívala jsi různé žánry, dokonce jsi měla nabídku na zpívání od pana Martina Kratochvíla; nejednou jsem si pak kladla otázku, kam bys v jazzu asi dospěla…

No to už je hodně dávno, připadá mi to jako v minulém životě! Více jak půl roku jsem zpívala s olomouckým dixielandem a některými dalšími „spolky“, ale na nabídku pana Kratochvíla si nepamatuji nebo mně jí prostě nedal… Chvíli jsem zpívala s jednou “free” jazzovou skupinou, dokonce jsem zkoušela i s jednou undergroundovou kapelou a pořádala performance tance, poezie a hudby, hlavně pod vedením paní profesorky Peprníkové na gymnáziu v Hejčíně, kde vznikaly „večery“ pro Divadlo hudby s jazzovým zpěvem, autorským čtením poezie atd. Tomu všemu předcházelo prozpívané dětství ve sborech a na soutěžích. Zkrátka krásná etapa mého mládí v Olomouci…

Pokud se pamatuji, ty ses ale hlásila na operní režii hned na gymnáziu, že?

Ano, dělala jsem v maturitním ročníku talentovky na JAMU, které jsem sice udělala, ale přijata jsem nebyla. Argumentem bylo, že nemám divadelní praxi. A tak jsem si podala přihlášku na filozofickou fakultu Univerzity Palackého a zbyl na mě pedagogický obor ruský jazyk a dějepis. Můj tatínek byl rád, protože povolání středoškolského profesora mělo pro něj punc jistoty i dostatečné vážnosti. Táta mne vůbec od divadla zrazoval. Říkával mi, že na zpěv nemám dostatečný talent a že sopranistek je na světě mnoho! A podobně mě zrazoval i od režie. Říkal, že ženy režisérky to mají těžké, těžko se prosazují, bojují s mužskou ješitností a dělávají vlastně jen asistentky. Faktem je, že žen – režisérek bylo v době jeho kariéry, čili za našich studentských let opravdu málo. Nastoupila jsem tedy na filozofickou fakultu a současně jsem začala zpívat ve výpomocném sboru v olomoucké opeře v tehdejším Divadle Oldřicha Stibora, abych měla divadelní praxi k dalším přijímačkám. Studium mě moc nebavilo, ovšem divadlo ano, takže jsem udělala konkurz do operního sboru, který tehdy vedl pan sbormistr Lorenc, a stala jsem se jeho členkou. A protože dělám ráda věci pořádně, začala jsem také studovat zpěv na konzervatoři v Brně. Tatínek z mého angažmá ve sboru moc šťastný nebyl, ale časem se s tím smířil. Dokonce jsme se celá rodina sešli na jevišti v inscenaci Evžena Oněgina, kde tatínek pomalu končil svou kariéru v roli Triqueta a maminka zase v baletu. Ráda vzpomínám i na inscenaci Tosky, kdy můj tatínek v jednašedesáti letech nakonec ještě zpíval Cavaradossiho.

No ano! To si velice dobře pamatuji. A jak ho zpíval! Takže jsi po roční přestávce přece jen studium operní režie začala, když už jsi měla praxi?

No, tak jednoduché to nebylo. Následují rok jsem si podala přihlášku na operní režii do Prahy, protože se v Brně otevírala jen jednou za dva roky. Talentovky jsem udělala, ale v Praze se nakonec rozhodli, že v tom roce režii neotevřou. Takže jsem v operním sboru strávila ještě celou další sezonu. Během tohoto roku jsem chodila i na činoherní průpravu k tehdejšímu členu činohry panu Novákovi. Členové sboru vypomáhali někdy v činohře, někdy v baletu. Čili to byla velká příležitost poznat práci různých režisérů a umělců vůbec po všech stránkách. Takže toto jsou moje vzpomínky na začátky u divadla. Když dnes připočtu k těm dvěma letům ve sboru dalších osmadvacet let režírování, tak je to rovných třicet let u divadla.

Tehdy to pak ale přece jen konečně přišlo: napodruhé mě už na operní režii na JAMU přijali a já se stala vlastně poslední žačkou Ilji Hylase, ze zdravotních důvodů mne pak v posledním ročníku převzal pan režisér Preisler. Pan Hylas byl v době mých studií šéfem opery v Brně a proto na mě neměl moc času, ale mohla jsem ho sledovat při práci jako jeho druhá, neplacená asistentka. Pověřoval mne tlumočením připomínek sólistům a já si pamatuji, že mně nebylo příjemné říkat třeba mistrovi Přibylovi, že nesplnil aranžmá… Do dneška mám ke zpěvákům a vůbec ke všem poctivým kumštýřům velkou úctu. Určitě je to i díky mým rodičům, tedy tatínkovi – sólistovi opery, mamince – člence baletu. Měla jsem možnost sledovat, jak se doma tatínek na role připravoval. Na vrcholu kariéry měl devět povinných představení za měsíc, samé hlavní tenorové role, většinou tři až čtyři za sezonu. Získal ocenění Literárního fondu (dnešní Thálie), cenu Eugena Suchoně a další, odmítnul angažmá v Drážďanech v mém věku batolete, aby byl s rodinou pohromadě. Maminka měla představení mnohem více, většinou až dvacet měsíčně, jednou dokonce – to si pamatuji – osmadvacet! To ji taxíkem převáželi z opery do operety v Hodolanech. To jenom pro představu a srovnání.