Rozhovor s Ladislavou Jandovou a Antonínem Schneiderem o plánovaném „Domu tance“

Pane Schneidere, přiblížíte nám hlavní důvody, proč Praha potřebuje „Dům tance“?
A.S.: Ve všech dokumentech o rozvoji kultury je zmíněno zvýšení její prestiže. Aby toho taneční umění dosáhlo, musí napřed podstatně zvýšit povědomost o své práci. V tom by kvalitní zázemí „Domu tance“ mohlo pomoci. Nemluvě o tom, že nyní bude situace pro mnoho subjektů díky koronavirové pandemii ještě obtížnější než dřív.

Jak jste se vlastně při hledání vhodného místa pro tento projekt dostali ke konkrétnímu objektu na Palmovce?
A.S.: S pomocí několika osvícených politiků a pracovníků Magistrátu i některých městských částí jsme prozkoumali 46 objektů, 56 školních areálů a 29 pozemků. Některé nebyly vhodné pro specifické potřeby tanečního umění, jiné jsou zdevastované a potřebovaly by značnou finanční injekci, u dalších jsou plány na využití zatím nekonkrétní nebo jsou památkově chráněny atd. Překvapivě nám pomohla komerční sféra, která zareagovala na naši výzvu, v níž jsme hledali „osvíceného majitele“ a objevili jsme tak komplex budov na Palmovce, právě opuštěný televizí Prima. Je to výjimečná šance získat po pětadvaceti letech funkční zázemí pro teoretickou i praktickou výuku konzervatoře, a navíc střechu nad hlavou pro profesionální umělecká tělesa s kontinuálním provozem, včetně produkčního, technologického zázemí a cvičného jeviště.

Proč vlastně konzervatoř Taneční centrum Praha nyní hledá nové působiště?
A.S.: Jakýsi dům tance jsme poprvé vytvořili už v roce 1984 v univerzitní menze na Větrníku – to už mělo centrum za sebou téměř čtvrt století v undergroundu. Taneční centrum Univerzity Karlovy (původně Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy) bylo tehdy první a dlouho jediné centrum, které systematicky vyučovalo moderní a jazzové taneční techniky z toho zapovězeného „západu“ a umělecké výsledky tohoto procesu ihned inscenovalo na jevišti. Využívaly toho stovky kolegů a desítkám z nich to pomohlo v další kariéře. Když jsme v roce 1994 konečně mohli založit „konzervatoř – gymnázium“, bylo jasné, že Větrník bude brzy praskat ve švech.

Takže jste po letech potřebovali větší prostory. Proto jste se tehdy s konzervatoří stěhovali na Prahu 5?
A.S.: Ano, v roce 2005 jsme konečně našli opuštěný školní areál Žvahov. Radnice přislíbila revitalizaci budovy z padesátých let dvacátého století, přístavbu studií, vytvoření komunitního kulturního centra atd. Po třinácti letech nevýslovného úsilí a investic jsme to ale s Městskou části Praha 5 vzdali, z plánů se neuskutečnilo nic a museli jsme hledat znovu.

…nyní rovnou velký „Dům tance“…
A.S.: Pojem „Dům tance“ začali užívat členové vlády, pracovníci Ministerstva kultury i představitelé hlavního města Prahy. Taneční žánr je v metropoli tak „vyhladovělý“, že by pro základní resuscitaci potřeboval hned několik skutečných provozních kulturních center s dostatečně kapacitním zázemím a vybavením. Tanec – umění bez jazykových barier, vytváří rozsáhlé mezinárodní vazby a pestré komunity umělců, proto při prezentaci našich sídel pravidelně čelíme mezinárodní ostudě, kterou utlumí jedině architektonická krása Prahy.

Mluvíte o mezinárodní prezentaci, máte tedy jistě zkušenosti z jiných států střední Evropy. Přiblížíte, jak to funguje v jiných velkoměstech?
A.S.: Vedle praktických zkušeností s areály konzervatoří a divadel, se kterými spolupracujeme, shromáždili naši studenti v referátech fotodokumentaci šesti středoevropských center pro tanec v geograficky nejbližších velkých městech. Je možné si je prohlédnout na stránkách naší konzervatoře. Bohužel z toho vyplývá, jak hluboce Praha zaspala. Vždyť od roku 1808, kdy zde vznikla první konzervatoř, nikdy pro umělecké školství a tanec nic nového nepostavila, jsou to všechno jen více nebo méně zdařilé rekonstrukce a provizoria.

A co na to politická reprezentace?
A.S.: Politici, to je velice citlivé téma. A to nejen ti v parlamentu a na ministerstvech, ale především ti komunální, kteří reálně spravují většinu kulturních a vzdělávacích areálů. Měli bychom se všichni snažit, aby pochopili potřeby živé kultury tanečního divadla, oni mají v rukou výkonnou moc, která může něco reálně změnit.

Taneční centrum Praha nabídlo spoluúčast i dalším pražským institucím a nezávislým skupinám tanečního a pohybového divadla, pantomimy i nového cirkusu. Mohly by i tady vzniknout nějaké zajímavé spolupráce?
A.S.: Společné zázemí pro několik uměleckých institucí „pod jednou střechou“ přináší vždy velmi efektivní výsledky, ale vytváří i příznivou tvůrčí atmosféru, vzájemnou inspiraci a mnoho provozních, produkčních a technologických nápadů, které mohou nakonec pomoci všem – samozřejmě při zachování přísné umělecké autonomie!

Dovedl byste shrnout, jaké jsou hlavní výhody propojení taneční školy a uměleckého souboru?
A.S.: Na prvním místě je intenzívní propojení vzdělání a praxe, jak se o ní mluví v Bílé knize MŠMT, navíc je symbióza umělecké školy a uměleckého tělesa starý manažerský fígl. Efektivně využívá umělecký, provozní a ekonomický potenciál obou institucí, které si vzájemně vypomáhají a sdílejí podmínky pro práci. Takové taneční modely známe v Evropě např. od Ninette de Valois, Marie Rambert, Robina Howarda (Londýn), Kurta Joosse (Essen), v Americe jsou to Martha Graham, Doris Humphrey, Charles Weidman, později George Balanchine a ještě později Alvin Ailey. Pro nás je doslova „mateřským“ vzorem London Contemporary Dance Trust, kde jsme studovali a který jsme fascinovaně sledovali v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století – přesně tady vznikla vize Tanečního centra Praha. A „Dům tance Palmovka“ je jen logickým vyústěním tohoto procesu.

Jaké další praktické benefity pražský „Dům tance“ umělcům přinese?
A.S.: Rozhodně relativně kvalitní podmínky k práci všem, kteří preferují kontinuální uměleckou činnost s dlouhodobými dramaturgickými plány. V „Domě tance“ budou moci sdílet prostory, scénické vybavení, administrativní, technologické, rehabilitační a hygienické zázemí a finančně se podílet na správě areálu. Je třeba najít dlouhodobě fungující systém. Politická reprezentace si dosud přesně neujasnila, jak se chovat k příspěvkové a nezávislé sféře, nepomohl ani nový občanský zákoník – „veřejná prospěšnost“ je zatím planý pojem. Transformace příspěvkových organizací se zastavily, grantový systém je vhodný pro jednotlivé projekty, ale je absolutně neperspektivní pro celoroční fungování uměleckého tělesa. Dům tance Palmovka je nyní jen prázdných 4 610 m² plochy, ale když spojíme lidské zdroje, prostředky a vybavení, tyto prostory se rychle naplní rozsáhlou veřejnou vzdělávací a kulturní službou. Na jevištích tanečního divadla v Praze i mimo Prahu se to projeví prakticky ihned!

Paní Jandová, Pražský komorní balet, jehož jste ředitelkou, by se do projektu „Dům tance“ také rád zapojil. Jaké jsou hlavní důvody?
L.J.: Problémy s dlouhodobým veřejným systémovým financováním a nedostatečným zázemím a z toho plynoucí řadu komplikací a omezení máme už dlouhou dobu. Nemáme nejen ekonomické, ale ani prostorové profesionální podmínky pro kontinuální činnost: vlastní střechu nad hlavou, taneční sály, hygienické a rehabilitační zázemí, sklady pro kostýmy a scénografii… Pracujeme v provozně a technologicky nevhodných prostorech, ale navzdory tomu nabízíme tanečním umělcům stálá angažmá a roční umělecké smlouvy a pokrýváme významnou uměleckou poptávku nejen v Praze, ale také v regionech.

V jaké situaci se nyní váš soubor nachází?
L.J.: Aktuální situace je – samozřejmě nejen pro nás – kritická. Všichni zažívají okamžiky existenční nejistoty. Divadla jsou od poloviny března zavřená a je tu velká pravděpodobnost, že se to do konce sezóny už nezmění. Nyní počítáme velké ztráty tržeb kvůli představením a zájezdům, které jsme museli zrušit. Vedle toho nadále hradíme stálé náklady, jako jsouměsíční honoráře tanečníků a baletních mistrů, osobní náklady umělecko-technického personálu, nájemné sálu, kanceláří, energie atd. Otázkou je, jak dlouho budeme schopni v této situaci naše stálé spolupracovníky a tanečníky udržet v angažmá. Záleží také na tom, jak dlouho bude současný stav trvat.

Nové zázemí by tedy určitě vše zjednodušilo…
L.J.: Samozřejmě, velmi podstatným způsobem. Lépe by se také propojila teorie konzervatoristů s praxí, o které už mluvil Antonín Schneider. S konzervatoří Taneční centrum Praha spolupracujeme dlouhodobě, studenti TCP působí v Pražském komorním baletu coby stážisté a podílejí se na řadě našich představení. Do budoucna bychom rádi zapojili i další taneční instituce, např. Taneční konzervatoř hlavního města Prahy a nabídli několika vybraným studentům dlouhodobé pracovní stáže v PKB.

Dům tance Palmovka by podstatně zkvalitnil infrastrukturu tanečního žánru, respektive nonverbálního umění v Praze. Pedagogové, tvůrci a inscenátoři by měli dostatečné zázemí pro výuku i tvorbu náročných inscenací tanečního divadla a prostor pro vzdělávací, motivační a propagační akce. V objektu by mohlo současně pracovat 150 studentů a 46 pedagogů konzervatoře, dva juniorské studentské soubory a dalších cca 60 umělců a cca 40 produkčních a provozně-technických pracovníků v celodenním kontinuálním provozu (kancelářské, hygienické, šatnové, stravovací a skladové zázemí). Všechny odborné prostory včetně vybavení a lektorů by v mimoškolní a mimopracovní době mohly sloužit občanským aktivitám: dětská taneční studia, taneční a kondiční výuka pro dospělé, stepařské studio, videotéka a knihovna, posilovna a rehabilitace, vzdělávací pořady pro školy atd.