Rozhovor s Ladislavou Jandovou a Antonínem Schneiderem o plánovaném „Domu tance“

  1. 1
  2. 2
I přes aktuální, v mnoha ohledech ne zrovna pozitivní dění, kdy současná opatření proti šíření pandemie koronaviru dopadají na celou taneční obec a ta bude jednou z ekonomicky nejhůře postižených sfér, se objevují i dobré zprávy. Vedení konzervatoře Taneční centrum Praha dál pokračuje v jednáních a snaze vybudovat nový „Dům tance“, pro nějž se letos v lednu objevily ideální prostory na Palmovce. Objekt nabídne kompletní zázemí pro teoretickou i praktickou výuku konzervatoře, cvičné jeviště a další čtyři zkušebny pro profesionální umělecká tělesa, včetně zázemí produkčního a technologického. Přinese tak relativně kvalitní podmínky k práci všem, kteří preferují kontinuální uměleckou činnost s dlouhodobými dramaturgickými plány. V novém „Domě tance“ budou moci sdílet prostory, scénické vybavení, administrativní, technologické, rehabilitační a hygienické zázemí a finančně se podílet na správě areálu. Pokud se realizace vize podaří, přinese nesmírné výhody praktické, které – dvojnásob v obtížné době po koronavirové pandemii – ocení mnoho umělců. Na několik otázek v té souvislosti odpověděli Antonín Schneider, manažer konzervatoře Taneční centrum Praha, a Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu, jednoho ze souborů, který by se do projektu rád zapojil.
Z vystoupení studentů Tanečního centra Praha (zdroj TCP)

Pane Schneidere, přiblížíte nám hlavní důvody, proč Praha potřebuje „Dům tance“?
A.S.: Ve všech dokumentech o rozvoji kultury je zmíněno zvýšení její prestiže. Aby toho taneční umění dosáhlo, musí napřed podstatně zvýšit povědomost o své práci. V tom by kvalitní zázemí „Domu tance“ mohlo pomoci. Nemluvě o tom, že nyní bude situace pro mnoho subjektů díky koronavirové pandemii ještě obtížnější než dřív.

Jak jste se vlastně při hledání vhodného místa pro tento projekt dostali ke konkrétnímu objektu na Palmovce?
A.S.: S pomocí několika osvícených politiků a pracovníků Magistrátu i některých městských částí jsme prozkoumali 46 objektů, 56 školních areálů a 29 pozemků. Některé nebyly vhodné pro specifické potřeby tanečního umění, jiné jsou zdevastované a potřebovaly by značnou finanční injekci, u dalších jsou plány na využití zatím nekonkrétní nebo jsou památkově chráněny atd. Překvapivě nám pomohla komerční sféra, která zareagovala na naši výzvu, v níž jsme hledali „osvíceného majitele“ a objevili jsme tak komplex budov na Palmovce, právě opuštěný televizí Prima. Je to výjimečná šance získat po pětadvaceti letech funkční zázemí pro teoretickou i praktickou výuku konzervatoře, a navíc střechu nad hlavou pro profesionální umělecká tělesa s kontinuálním provozem, včetně produkčního, technologického zázemí a cvičného jeviště.

Proč vlastně konzervatoř Taneční centrum Praha nyní hledá nové působiště?
A.S.: Jakýsi dům tance jsme poprvé vytvořili už v roce 1984 v univerzitní menze na Větrníku – to už mělo centrum za sebou téměř čtvrt století v undergroundu. Taneční centrum Univerzity Karlovy (původně Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy) bylo tehdy první a dlouho jediné centrum, které systematicky vyučovalo moderní a jazzové taneční techniky z toho zapovězeného „západu“ a umělecké výsledky tohoto procesu ihned inscenovalo na jevišti. Využívaly toho stovky kolegů a desítkám z nich to pomohlo v další kariéře. Když jsme v roce 1994 konečně mohli založit „konzervatoř – gymnázium“, bylo jasné, že Větrník bude brzy praskat ve švech.

Studenti Tanečního centra Praha ve Stavovském divadle (zdroj TCP)

Takže jste po letech potřebovali větší prostory. Proto jste se tehdy s konzervatoří stěhovali na Prahu 5?
A.S.: Ano, v roce 2005 jsme konečně našli opuštěný školní areál Žvahov. Radnice přislíbila revitalizaci budovy z padesátých let dvacátého století, přístavbu studií, vytvoření komunitního kulturního centra atd. Po třinácti letech nevýslovného úsilí a investic jsme to ale s Městskou části Praha 5 vzdali, z plánů se neuskutečnilo nic a museli jsme hledat znovu.

…nyní rovnou velký „Dům tance“…
A.S.: Pojem „Dům tance“ začali užívat členové vlády, pracovníci Ministerstva kultury i představitelé hlavního města Prahy. Taneční žánr je v metropoli tak „vyhladovělý“, že by pro základní resuscitaci potřeboval hned několik skutečných provozních kulturních center s dostatečně kapacitním zázemím a vybavením. Tanec – umění bez jazykových barier, vytváří rozsáhlé mezinárodní vazby a pestré komunity umělců, proto při prezentaci našich sídel pravidelně čelíme mezinárodní ostudě, kterou utlumí jedině architektonická krása Prahy.

Mluvíte o mezinárodní prezentaci, máte tedy jistě zkušenosti z jiných států střední Evropy. Přiblížíte, jak to funguje v jiných velkoměstech?
A.S.: Vedle praktických zkušeností s areály konzervatoří a divadel, se kterými spolupracujeme, shromáždili naši studenti v referátech fotodokumentaci šesti středoevropských center pro tanec v geograficky nejbližších velkých městech. Je možné si je prohlédnout na stránkách naší konzervatoře. Bohužel z toho vyplývá, jak hluboce Praha zaspala. Vždyť od roku 1808, kdy zde vznikla první konzervatoř, nikdy pro umělecké školství a tanec nic nového nepostavila, jsou to všechno jen více nebo méně zdařilé rekonstrukce a provizoria.

A co na to politická reprezentace?
A.S.: Politici, to je velice citlivé téma. A to nejen ti v parlamentu a na ministerstvech, ale především ti komunální, kteří reálně spravují většinu kulturních a vzdělávacích areálů. Měli bychom se všichni snažit, aby pochopili potřeby živé kultury tanečního divadla, oni mají v rukou výkonnou moc, která může něco reálně změnit.

Pražský komorní balet po poslední premiéře (zdroj PKB)

Taneční centrum Praha nabídlo spoluúčast i dalším pražským institucím a nezávislým skupinám tanečního a pohybového divadla, pantomimy i nového cirkusu. Mohly by i tady vzniknout nějaké zajímavé spolupráce?
A.S.: Společné zázemí pro několik uměleckých institucí „pod jednou střechou“ přináší vždy velmi efektivní výsledky, ale vytváří i příznivou tvůrčí atmosféru, vzájemnou inspiraci a mnoho provozních, produkčních a technologických nápadů, které mohou nakonec pomoci všem – samozřejmě při zachování přísné umělecké autonomie!

Dovedl byste shrnout, jaké jsou hlavní výhody propojení taneční školy a uměleckého souboru?
A.S.: Na prvním místě je intenzívní propojení vzdělání a praxe, jak se o ní mluví v Bílé knize MŠMT, navíc je symbióza umělecké školy a uměleckého tělesa starý manažerský fígl. Efektivně využívá umělecký, provozní a ekonomický potenciál obou institucí, které si vzájemně vypomáhají a sdílejí podmínky pro práci. Takové taneční modely známe v Evropě např. od Ninette de Valois, Marie Rambert, Robina Howarda (Londýn), Kurta Joosse (Essen), v Americe jsou to Martha Graham, Doris Humphrey, Charles Weidman, později George Balanchine a ještě později Alvin Ailey. Pro nás je doslova „mateřským“ vzorem London Contemporary Dance Trust, kde jsme studovali a který jsme fascinovaně sledovali v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století – přesně tady vznikla vize Tanečního centra Praha. A „Dům tance Palmovka“ je jen logickým vyústěním tohoto procesu.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat