Rusalka v Plzni přinesla zajímavé výkony, ale i otazníky

Dvořákova Rusalka je dílem všeobecně natolik uznávaným a populárním, že necítím nutnost zmiňování obvyklých historických souvislostí vzniku díla. Česká opera vstoupila Rusalkou do dvacátého století 31. března 1901 – neobyčejným, lyricky ryzím dílem s mistrovskou instrumentací skladatele již světově plně uznávaného. Nelze nezdůraznit ani skvělé libreto tehdy mladého Jaroslava Kvapila, které právem Dvořáka oslovilo. Je to vzácné libreto mezi všemi Dvořákovými operami, plné citové upřímnosti a vřelosti. Svou podstatou je Rusalka ideálním námětem pro útvar vysoce stylizované formy operního žánru.

Již Ferruccio Busoni vyhlašoval, že opera má k zázrakům blíž než k samozřejmosti, nadpřirozené je jí vždy bližší než skutečnost. Busoniho myšlenky při opětovném poslechu Rusalky nutně přicházejí na mysl, když si odpovídám na otázku její vzácně trvalé obliby. Busoni vyslovuje názor, že opera se má zmocnit nadpřirozeného jakožto jisté kategorie citů, které jí jedinečně příslušejí. Kdykoliv se opera snaží příliš o zdání současnosti, pohybuje se na okraji svých vymezených estetických možností… Ano, zde je část odpovědi nejen na popularitu Rusalky, ale také na mnohé problémy soudobé opery s náměty tomuto žánru nepříslušející.

Jaroslav Kvapil hovořil o inspiraci z Hanse Christiana Andersena a o motivech Undiny Friedricha de la Motte-Fouquého. Dvořák nebyl ostatně zdaleka sám, kdo tuto tématiku zpracoval. Ale co platno, Dvořákova Rusalka je bez nadsázky nejpůvabnější z mnoha verzí německé Undiny, jak uznává i německá muzikologická literatura. Silný, osobitý lyrismus hudby, její sugestivní krása a neskutečné melodické bohatství z ní činí dílo navzdory původu námětu ryze české, ale touto symbiózou zároveň světové.

Druhou otázkou při uvádění Rusalky je interpretační tradice v Čechách, která je právě u tohoto díla mimořádně silná. Zvukové snímky dirigentů Zdeňka Chalabaly, Jaroslava Krombholce i Václava Neumanna jsou interpretačně tak zdařilé, že nastavují ryze auditivně mimořádně vysokou laťku komukoliv. Stejně tak kulturní tradice pěvecká je zde obrovská. Ostatně nikdy jsem si v dobách mládí nepomyslel, že zmíněné nahrávky budou per futurum platit stále za vzorové svou dokonalostí technickou i výrazovou. Nelze opominout ani vzniknuvší úspěšná filmová zpracování.

Plzeňské operní premiéry v poslední době pronásledovala jistá smůla kolem plánovaných premiérových obsazení. Tentokrát se do třetice všeho dobrého v obsazení klíčových rolí nic nečekaného nepřihodilo, tudíž obsazení premiéry bylo inscenátory volené z jejich úhlu pohledu, jak vykrystalizovalo během zkoušek. Byla to nejsilnější složka nové inscenace, proto ji kladu do čela hodnocení.

Titulní roli ztvárnila na premiéře sopranistka Lívia Obručník Vénosová, která na sebe upozornila svými nespornými hlasovými dispozicemi již v roli Smetanovy Krasavy. Zvládla náročnou roli se ctí, její mladodramatický soprán má zvukovou průbojnost i vůči orchestru, hýřícímu často plnou dynamikou. Má ale i jemná decrescenda ve vypracovaných áriích prvého dějství. Ve třetím jednání jsem měl již pocit určité výrazové jednostrunnosti a přílišného neutralizování vokálu “í”, což poněkud zhoršovalo textovou srozumitelnost. Výšky v prvním dějství působivě tvořené poněkud ve třetím jednání v souboji s orchestrem ztěžkly, trochu ztrácely na pružnosti. Výkon jako celek však zasluhuje jistě uznání.

Richard Samek v roli Prince překvapil příjemně již v Troškově inscenaci pražské Rusalky, kterou jsem recenzoval v Litomyšli. Je to výborný představitel role, ostatně nemáme jich dnes mnoho, prsty jedné ruky jsou mi luxusem pro sečtení solidních Dvořákových princů v Čechách. Richard Samek disponuje voluminózním, plným a nosným zvukem svého spinto tenoru, hlas nabývá na tmavším zabarvení, disponuje na tenoristu až nezvykle znělými hloubkami (“Všechno chci ti, všechno chci ti dát”). Jeho frázování upoutá průběhem a poctivým muzikálním dokončováním každičké hudební fráze. V závěru dokázal uplatnit působivě mezza voce v propojené rezonanci, bez tolik zbytečně rozšířených čistých falzetů (“Umírám šťasten, umírám ve tvém objetí”). Celkově se mi jevil v Litomyšli 2015 o trošičku lépe disponován ve vysokých polohách role.

Pokud bych měl za sebe označit někoho z pěvců hlavní pětice rolí za nejvíce pěvecky svrchovaného, tak říkajíc plně nad věcí, pak bych volil Františka Zahradníčka v roli Vodníka. Pěvec disponuje barevně imponujícím, voluminózním basbarytonem, přesně posazeným v poloze, kterou tato Dvořákova role potřebuje. Eduardu Hakenovi řekl kdysi slavný italský pedagog Apollo Granforte : “Proč zpíváte barytonové party?”, když viděl na klavíru part Dvořákova Vodníka v místech – “Na vodách bílý leknín sní”… A velmi se podivil, že se jedná o part basový! Pan Zahradníček zvládl rozsahově partii obdivuhodně, včetně prekérního vysokého fis na úzký vokál (“rozkvetou rudé růže”). Neslýchal jsem, krom technicky vždy perfektního Hakena, moc Vodníků v Národním divadle, kteří by zvládli ono dvakrát nasazené “Prodána, prodána člověku…” v přechodu k Andante na éčku jednou forte, podruhé v předepsaném mezza voce (přesně v pianu). O to víc mi jeho výkon v dané roli imponoval, pěvecky i scénicky. Snad jen ve slavné árii by některé dodechy navíc být nemusely.

Ježibaba je v pojetí této inscenace žena atraktivního vzezření, vždyť ona přerod Rusalky v člověka organizuje, je zde i vizuelně atraktivnější než Rusalka. Kdepak nějaký ošklivý typ à la baba Jaga! Jana Foff Tetourová našla v tomto pojetí pro svůj atraktivní zjev a výrazové schopnosti krásný jevištní úkol. Cizí kněžnu představovala na premiéře Ivana Veberová, která ale zároveň alternuje titulní roli, již má interpretovat na následující repríze. Mnohaletou tradici druhých premiér Plzeň zatím zrušila. Viděl jsem sice druhou generálku, leč o tom nelze psát, nebyla totiž tentokráte veřejná. Ale byl jsem svědkem některých zajímavých pěveckých výkonů. Škoda, že patrně nebudou mediálně zaznamenány.

Z výkonů premiéry nemohu opomenout trio lesních žínek, které provázela skupina baletních umělkyň, s graciézností interpretované pěvecky i scénicky v podání Radky Sehnoutkové, Anity Jírovské a Jany Piorecké. V sólu Lovce za scénou se pěvecky blýskl barytonista Jiří Brückler, jeho motiv lovce je v díle zásadně významný, tímto leitmotivem opera i končí. Proto bývá zdánlivě kratičký barytonový part Lovce vždy pozorně obsazován.

Hudební nastudování Norberta Baxy chtělo podtrhnout kontrasty v tempech, vášeň ve výrazu hudby, provázela ho hezká slova z tiskové konference o důrazu na dramatičnost díla, ale trochu obtížněji jsem ji v reálu nacházel. Krom zrychlených temp ve druhém i třetím dějství a jisté masivnosti ve zvuku orchestru, který byl na řadě míst moc silný, řekl bych muzikantsky poněkud “tlustý”, často překrýval spodní oktávy sólistů. Tomu jistě i rozumím, Dvořákův symfonismus v bohaté instrumentaci se snadno rozeznívá do plných fortissim, dirigent tomu ale musí čelit. Pianovou dynamiku zde nemohu svést na Nové divadlo a jeho problémovou akustiku orchestřiště. Prostě spodní dynamika se příliš nedařila (Princ se v závěru poctivě snaží o mezza voce, leč dechová skupina mu do fráze vpadne nekorespondující dynamikou, jen příklad za řadu jiných míst).

Škrt výstupu Hajného a Kuchtíka (vlastně Kuchařky) sice zkrátí o pět minut délku díla, ale neprospěje divadelnímu zákonu kontrastu, který zrovna ve třetím dějství není zbytečný. Pokud dramatičností míníme velká fortissima s vyzdvihováním robustně znějící žesťové skupiny v harmonii celku, ne vždy ale doladěné a přesné v jednotě nástupů, pak lze jistou dramatičnost objevit. Trochu ovšem na úkor poetičnosti hudby, která postupně během večera měla tendenci spíše oslabující.

Režie to má u Rusalky obtížné. Sice libreto samo o sobě nabízí větší míru volnosti než předlohy typu Puškinova Oněgina, kterého opravdu nepotřebuji vídat v jiných aspektech a vizích než v ryzí službě geniálnímu autorovi. U Rusalky jsme spíše více svázáni s atmosférou kulturní tradice mnoha českých inscenací, ba i filmů, než se samotným Kvapilovým vybroušeným libretem. Rusalka je de facto německá Undina a Rusalka Kvapilova a Dvořákova je vlastně nejúspěšnější verzí tohoto námětu. Jenomže my jsme svázáni s letitou kulturní tradicí, Rusalku jsme dávno přijali jako ryzí českou pohádku. Kvapilovo libreto mnohokrát hovoří třeba o hastrmanovi, hastrmánkovi, kterého tak úžasně zlidštil Eduard Haken. Do té míry, že jeho lkavé “Běda, ubohá Rusalko bledá”, znali svého času dobře i lidé, kteří nikdy nebyli na opeře. Proto se nám nechce přijímat jiné vize a fantazie než ty vymezené tradicí či od této tradice spíše odvozené.

Nemohu zakrývat, ani nechci obcházet “horkou kaši” a hovořit v plurálu. Mne jistě nevyjímaje. Jsem tradicionalista, Rusalku jsem viděl nesčetněkrát, pokládám ji s Jakobínem za nejmuzikantštější českou operu vůbec. To ale není jistě ani náhodou problém režiséra Tomáše Pilaře. Je to graduovaný režisér, pokud se takto lze vůbec vyjadřovat o jakémkoliv uměleckém oboru. Z hlediska proudů vnímání operní režie v Česku jako by chtěl ve své symbolice vymyslet přijatelnou “třetí” cestu, která smysl libreta zachová a zároveň nezachová, je tradiční a zároveň “moderní”, nepřekládá dějové souvislosti extrémně do stratosfér mnohdy nesmyslných, na které je publikum, ale i odborná veřejnost v Česku citlivá. Doklad mých slov – tři z mých vážených exkolegů na vysoké škole, hudebně velmi erudovaných lidí, nechodí dnes ze zásady vůbec na opery kvůli režijním transformacím děje, netají se tím před studenty, kteří tak mají důvod na operu rovněž nechodit. Exkolega prof. dr. Miloš Schnierer, jeden z mála propagátorů opery mezi studenty hudební výchovy, se ostře vyslovil proti tomuto trendu i na stránkách Opery Plus.

Tím chci jen doložit, jak komplikované je toto téma pro běžného návštěvníka soudobé opery, nelze ho sebeméně zlehčovat. Pan Pilař však nejde cestou absurdních vizí, ale přijatelných symbolů, těch, které jsou ještě nosné. Dveře jako ústřední symbol scény mají za úkol symbolizovat přechod Rusalky z dětství do dospělosti, významnou symboliku představuje prostá postel, na níž zpívá Rusalka i árii o měsíčku. Režie nemění vztahy mezi postavami, ba ani nezdvojuje roli Cizí kněžny a Ježibaby, což se v dané koncepci nabízí. Ježibaba není pohádkovou postavou, jak ji vnímáme, je naopak jevištně krásnou, až svůdně atraktivní ženou (v podání obou představitelek!). Vodník, onen hastrmánek tatrmánek, tatíček, jak s ním laškují žínky, se představí vzezřením spíše jako farář církve blíže neidentifikovatelné (připomene v prvním dojmu postavu Faráře z Lišky Bystroušky soudobé budějovické inscenace) či jakási “vyšší moc”, kouzelník, mág, černokněžník, navíc s typickou originální fajfkou. Naopak oblečení Prince je velice exkluzivní, Hajný zase sekunduje ne postavě Kuchtíka, nýbrž Kuchařky, při přípravě mořských ryb. Při jejich spatření si již patrně rybu z této receptury nikdy nedám… Však také rtuťovitý Hajný Jana Ježka plánovitě zapěje : “Jářku, jářku děvče milé, dopověz, dopověz”, namísto “klouče milé”…

Druhý výstup ve třetím dějství podlehl škrtu, zato Ježibabě se otevřel častý škrt, trochu zbytečně. Lidé se bavili mezi sebou kupodivu ve smyslu – vadí mi to, či nevadí mi to, dá se to vidět, nedá se to vidět – rozpolcenost málem jako vnímání osoby prezidenta republiky… Na konci večera ale zazněl potlesk na plzeňské zvyklosti obvyklého, středového charakteru. V této složce ani nelze být pomyslným soudcem, podléhá výrazněji subjektivnímu vnímání než jakákoliv jiná složka inscenace. Jsem tradicionalista, jak jsem výše prozradil. Toto není zcela mým šálkem kávy, je líp to přiznat. Svojí logiku koncepce tato Rusalka jistě má, vztahy postav nemění, idea střetu mezi světem lidí a světem nadpřirozených sil zůstává zachována. Antonín Dvořák sám zřejmě takové inscenační představy neměl, jak vidíme z pokynů v partituře, ostatně optám se ho za čas v nebi, bude-li mít zájem. To, že je mi třeba Heřmanova inscenace na Otáčivém hledišti Českého Krumlova bližší, ba asi vůbec nejbližší ze všech za život viděných Rusalek od dětství, není zásadním faktem. Pouze osobním konstatováním mého vidění tohoto klasického díla. Český Krumlov má Rusalku již třikrát po sobě v létě vyprodánu, asi ne náhodou, jistě i díky exkluzivnímu obsazení, které se v letním období dnešním divadlům hostů lépe zajišťuje.

Sbor opery plzeňského divadla měl pod vedením sbormistra Zdeňka Vimra po čase relativně snazší úkol svým rozměrem. Balet s pěknou choreografií Martina Šintáka rozzářil druhé dějství v krásné Polonéze. Vůbec druhé dějství jako celek působilo svojí jevištní koncepcí i zvraty v ději nejpřesvědčivěji.

Jak si najde tato inscenace publikum, ukáže až praxe, ostatně jako vždy a všude. Reprízy zajisté splní očekávání dobré návštěvnosti. Kmenový repertoár dnes krajská divadla nepěstují, kdyby ano, byl by to už jiný otazník. Totiž, zda bych opakovaně, po řadu let, měl chuť vídat podobnou operní stylizaci. Kašlíkovu Rusalku v Praze z roku 1960 jsem stihnul vidět nesčetněkrát, v mnoha obsazeních, hrála se hodně dlouho. Za sebe budu zcela upřímný. Opakovaně zřejmě nikoliv.

Jistě, že nemohu napsat, ač bych moc rád, o výkonech slyšených na druhé generálce. Nebyla veřejná, což limituje. Co snad prozradit mohu, je fakt, že takzvané druhé obsazení nezůstává pozadu za oním prvním, ba některé výkony bych osobně dosadil do prvního. Tím chci v resumé celku sdělit, že návštěvník plzeňských repríz neudělá chybu, pokud si obsazení nebude zjišťovat a zvolí si ryze náhodně jakoukoliv reprízu.

Hodnocení autora recenze: 65%

Antonín Dvořák:
Rusalka
Hudební nastudování: Norbert Baxa
Dirigrent: Norbert Baxa (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Tomáš Pilař
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Antonín Pfleger
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Martin Šinták
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT
Balet DJKT
Premiéra 8. dubna 2017 Velké divadlo Plzeň

Princ: Richard Samek (alt. Philippe Castagner)
Cizí kněžna: Ivana Veberová (alt. Ester Pavlů)
Rusalka: Livia Obručník Vénosová (alt. Luisa Albrechtová / Ivana Veberová)
Vodník: František Zahradníček (alt. Jevhen Šokalo / Pavel Vančura)
Ježibaba: Jana Foff Tetourová (alt. Alžběta Vomáčková)
Hajný: Jan Ježek (alt. Jiří Kubík)
Kuchařka: Iveta Žižlavská (alt. Ivana Šaková)
Lesní žínka: Radka Sehnoutková (alt. Vanda Šípová)
Jiná žínka: Anita Jirovská (alt. Becca Conviser / Andrea Frídová)
Třetí žínka: Jana Piorecká (alt. Alžběta Vomáčková / Ivana Klimentová)
Lovec: Jiří Brückler (alt. Jiří Hájek / Jiří Kubík)

www.djkt.eu