S Alžbětou Poláčkovou nejen o její nové Bystroušce

Máte i další zkušenosti se soudobou operou – byla jste mluvící Knihou a Mořskou Pannou v opeře Marko Ivanoviće a bratří Formanů Čarokraj. Je vůbec opera v dvacátém prvním století žánr, který není staromódní a může i v dvacátém prvním století zaujmout dnešní mladé lidi?

Zrovna Čarokraj je krásným příkladem toho, že opera dvacátého prvního století žije! Představení přilákalo do divadla spoustu operních, ale i neoperních fandů, rodin s dětmi, zaujalo právě svým novým pojetím opery jako celku. Všechny složky představení musí být v rovnováze. Mluvím o zpěvu, herectví, pohybové stránce, výtvarném pojetí. Pryč jsou doby, kdy stačilo postavit se na forbínu a krásně zpívat. Dnes je divák daleko náročnější. Je to odraz rychlé a všemi vjemy přesycené společnosti. Opera si musí najít svůj prostor a vybalancovat místo mezi „statickým obrazem“ na jedné straně a lacinou show na straně druhé. Zde platí přísloví „ zlatá střední cesta“.Na repertoáru máte také Smetanovu Mařenku, kterou jste označila za svou srdeční záležitost. Po opavské inscenaci jste vstoupila i do nastudování Prodané nevěsty v Národním divadle. Máte nějaký vzor pro interpretaci této asi nejslavnější postavy české opery, ať už po hudební nebo představitelské stránce?

Mým velkým vzorem už od dětství byla paní Gabriela Beňačková. Nejen v roli Mařenky, ale i jako Rusalka, Jenůfa nebo třeba Káťa Kabanová. Fascinuje mě její obrovský cit pro vyklenutí fráze, odstínění dynamiky, cit pro sdělení obsahu hudby divákovi. V dvojici s panem Peterem Dvorským vytvořili nezapomenutelný pár právě v Prodané nevěstě.Zpívala jste pod vedením řady dirigentů – Jiřího Bělohlávka, Ashera Fishe, Tomáše Netopila, Olivera Dohnányiho, Ondreje Lenárda, Jakuba Hrůši, Tomáše Hanuse. Jaké jsou vaše zkušenosti s podílem dirigenta na formování interpretovaných rolí?

Ještě se mi nestalo, že by se má hudební představa o roli zásadně lišila s představou dirigenta dané inscenace. Vždy se jedná o společnou práci, musíme se takzvaně naladit na společnou notu, cítit stejné emoce. Je to naprosto neuvěřitelně krásný pocit, když víte, že dirigent s vámi sdílí stejné emoce, staví s vámi hudební frázi a těší se na její vrchol. Mám velké štěstí, že se potkávám většinou právě s takovými osobnostmi. Samozřejmě se mi už párkrát stalo, že směrem od dirigentského pultu nevyzařovala absolutně žádná energie. To je pak pro všechny těžké. Jak pro hráče v orchestru, tak pro nás na jevišti. Takové momenty jsou ale naštěstí vzácné.

Několikrát jste spolupracovala s Jiřím Heřmanem jako režisérem – jako Mariken v Martinů Hrách o Marii nebo Terinka v Dvořákově Jakobínovi. Co pro vás tato spolupráce znamenala?

Jiří Heřman mě naučil dostat se roli pod povrch, nespokojit se s málem, ale pořád pracovat a zlepšovat se. Práce s ním je důkladná, poctivá a velmi inspirativní. Všechny role, které jsem nastudovala pod jeho vedením, mám dokonale „zažité“.  Velmi se těším na naši další spolupráci, na Rusalku, kterou studuji pro Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově. Jsem moc zvědavá, jestli se tato druhá Heřmanova Rusalka bude lišit od té jeho první, tedy pražské. Těším se, že mé první setkání s Rusalkou bude právě pod jeho vedením.Získala jste ocenění v mnoha soutěžích (mimo jiné vítězství a cena Emy Destinnové v Londýně v soutěži Anglo Czechoslovak Trust / 2002, cena Národního divadla a cena Jarmily Novotné v karlovarské soutěži Antonína Dvořáka / 2002 a zároveň cena Josefa Hlávky nejlepším studentům pražských vysokých škol / 2002) – jaký je význam soutěží pro začínající sólisty? A mohou být ocenění v soutěžích z pohledu soutěžících vůbec „spravedlivá“?

Každá možnost veřejné prezentace je pro začínajícího pěvce velmi důležitá. Umístění na mezinárodní pěvecké soutěži může kariéře pomoci. Zpěv se ale nedá změřit stejně jako skok do dálky či běh na sto metrů. Je to čistě subjektivní zážitek. Mohou tady občas vyvstat jisté pochybnosti o měřitelnosti těchto dovedností. Ovšem výkony laureátů mezinárodních pěveckých soutěží jsou většinou skvělé, odborníci v porotě dokáží rozeznat potenciál daného pěvce a rozdat medaile podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Na každé takové soutěži se někdo cítí ukřivděný, ale to je život. Jdeme s kůží na trh a musíme umět snášet i ty negativní reakce.

V opeře Národního divadla jste začínala ještě během studia HAMU jako studentka profesora René Tučka (a to bez konzervatorní průpravy) jako mladičká půvabná Zerlinka. Tehdy jste se také zmínila o závisti – nejen mezi zpěváky, ale i profesory. Když se na toto období díváte s odstupem deseti let – zocelilo vás to, nebo oslabovalo – a zůstala ve vás nějaká hořkost?

V životě nejen pěveckém procházíme mnoha zkušenostmi pozitivního i negativního rázu. Naučila jsem se užívat si ty krásné chvíle a z těch horších si brát ponaučení. Všechno zlé je k něčemu dobré a osobně v mém životě to skvěle funguje. Život je příliš krátký na to, aby člověk v sobě nosil nějakou hořkost kvůli maličkostem. V mé kariéře ničeho nelituji, jsem vděčná za dar, který jsem dostala v podobě mého povolání.Od té doby se zde váš mozartovský repertoár rozšířil o Paminu v Kouzelné flétně nebo donnu Elvíru v Donu Giovannim. O partech Mozartových oper zpěváci často mluví jako o jakési základní „pěvecké hygieně“ pro hlas. Čím jsou Mozartovy role pro vás?

To, že Mozart je „pěveckou hygienou“ pro hlas, mně říkal na HAMU právě profesor Tuček. Sama to tak cítím. Mozartovy role vyžadují naprostou čistotu, přesnost, tam se prostě za nic neschováte. Pro pěvce nikdy neskončí doba studia, nikdy nepřijde okamžik, kdy by si řekl: „Tak a teď už všechno umím.“ Celoživotní studium a touha po zlepšování se by měla být samozřejmostí. Právě studium Mozartových rolí je skvělou příležitostí ke zdokonalování techniky.

Jakou roli dnes hraje pěvecké umění, herecké umění, zjev – ale i marketing, agentura – nebo snad „známosti“?