Smetana Gala v Plzni: Zajímavé sbory i dramaturgické počiny

Plzeňská filharmonie se představila jako technicky výborně disponované hudební těleso, její členové hráli na vysoké úrovni. Koncert otevřela předehra ke Smetanově předposlední opeře – k Tajemství, které komponoval již hluchý skladatel za svého pobytu v Jabkenicích od července 1877 do května 1878 na text své ´dvorní libretistky´ Elišky Krásnohorské. Premiéru měla opera v září 1878 v Novém českém divadle v Praze. Tajemství je hudebně neobyčejně bohaté a předehra sama je skutečným mistrovským dílem. Skladatel v ní použil také formu fugy a imitační principy rozvíjí v celé předehře s neobyčejnou invencí a mistrovskou hravostí. „Nenávidím komiku pouze na zevnější okamžitý efekt vypočtenou, hledám vždy v komice také onen hlubší humor, který má svůj kořen v záhadách citu, v nitru lidském, zrovna tak, jako skutečná tragika,” napsal sám Smetana. I předehra k jeho komické opeře, kde komika vskutku není prvoplánovou taškařicí, je závažnější. Jaroslav Kyzlink ji při zachování diferencované dynamické škály vystavěl přehledně, její fuga měla zřetelný vývoj a čitelné byly i melodické linky prolínající se v důmyslné Smetanově kompozici.

Instrumentální verze polky Našim děvám, hraná uprostřed prvního operního bloku, už tak jasné melodiky v provedení nedosáhla, postrádala lehkost a dominovaly v ní bicí.

V prvním bloku výstupů a árií ze Smetanových oper jsme slyšeli z Prodané nevěsty scénu Jeníka a Mařenky z 1. dějství „Kdybych se co takového o tobě dověděla… Jako matka požehnáním… Věrné milování“, árii Jeníka z 2. dějství „Až uzříš… Jak možná věřit“ a árii Mařenky z 3. dějství „Och, jaký žal!… Ten lásky sen“. Hubička byla zastoupena árií Lukáše z 2. dějství „Já nešťastník!… Kdybych věděl, jak svou vinu smýt!“ a ukolébavkami Vendulky z 1. dějství „Hajej, můj andílku… Letěla bělounká holubička“. I když orchestr v doprovodech zvukovou hladinu nesnížil, pěvec s technicky dobře zvládnutým hlasem by s ní neměl mít problém. Barevný soprán Alžběty Poláčkové ve zvuku orchestru však zanikal, celkově zněl matně, v několika větších úsecích zpívala nízko, vysoké tóny byly nedotažené. Výraz jejího pěveckého projevu byl málo intenzivní, což ovlivnila i minimální srozumitelnost zpívaného textu. Richard Samek byl pěvecky a výrazově přesvědčivější, přesto jsme jeho krásný sytý tenor slýchali v minulých letech v podstatně lepší kondici, než tomu bylo na čtvrtečním koncertu. Znělost hlasu působila někdy zastřeně, ve výškách byla slyšet námaha.

Závěr první poloviny patřil Pražskému karnevalu (1883), poslední Smetanově symfonické skladbě. Je to dílo kompozičně mimořádné. Po neúspěchu premiéry hudebně novátorské Čertovy stěny (1882), na němž ovšem měla vinu její scénická podoba, provedl Smetana revizi celé své dosavadní tvorby, aby zjistil, jakou hodnotu jednotlivá díla mají. Objevil při ní náčrtky polonézy ještě z Göteborgu (1858), které ho přivedly na myšlenku uskutečnit svou dřívější ideu kompozice orchestrální suity Český nebo Pražský karneval. Bohužel z ní stačil dokončit jen fragment – Introdukci (rej masek) a Polonézu (zahájení plesu). Skladba má přísně logickou stavbu a je nesena v zásadě ve tříčtvrtečním polonézovém rytmu, ovšem značně obměňovaném a členitém, hudební myšlenky se vracejí vždy v jiné překvapivé podobě, harmonie s modulační složkou jsou velmi rychle proměnlivé. Smetana zde už předjímal skladatelské postupy příštích dob.

Premiéra Pražského karnevalu se konala ke Smetanovým šedesátinám 2. března 1884, nemocný jubilant se jí již nezúčastnil (zemřel 15. května 1884). Dílo tehdy vzbudilo rozpaky a bylo považováno dokonce za úpadkové – protože autor už neměl sílu jeho manuskript korigovat, bylo hráno v chybných transpozicích. Partituru revidoval v 90. letech 19. století Josef A. Theurer a po něm v r. 1907 Karel Kovařovic, jenž ji pak provedl se značným ohlasem. Definitivně opravená verze z r. 1924 je dílem Otakara Zicha a Otakara Ostrčila. Přesto se Pražský karneval výrazné popularity nedočkal a je i dnes hrán zřídka kdy, třebaže na okraji Smetanova díla stojí neprávem.

V historii plzeňského festivalu byl uveden vůbec poprvé, jeho nynější zařazení na program bylo významným uměleckým počinem, který však zůstal nenaplněn. Interpretace tohoto díla je účinná jen tehdy, je-li vypracována do průzračného zvuku. To se tentokráte nestalo. V nastudování Jaroslava Kyzlinka se přesná struktura Pražského karnevalu a jeho odvážná melodika rozpadla a zhroutila do nepřehledné změti not provedených zvukově až na samé hranici únosnosti. Rozdíl mezi Introdukcí a Polonézou byl zcela smyt, tak jako veškeré další melodie a nuance díla, náročná virtuózní houslová sóla nevynikla. Jako by každý z členů orchestru měl jiné noty. O plastické dynamice nemůže být řeči – extrémně hlučná byla tato produkce od začátku do konce. Posluchače, kteří si přejí poznat odvážnou kompozici Pražského karnevalu a její bohatou melodiku, lze odkázat jen na kvalitní nahrávky s renomovanými dirigenty minulosti.

Druhou polovinu koncertu zahájily dnes zcela neznámé Smetanovy duchovní sbory z raného období, pro jeho tvorbu netypické – a tento dramaturgický přínos zasluhuje ocenění. Smetana byl společenským extrovertem, celoživotním optimistou, milovníkem tance, honů a společnosti. A spíše, než katolická opulentnost, mu byli blízcí čeští protestanti. Jeho hluboké lidství a víra mají jiný rozměr, ne přísně duchovní až klerikální charakter. Tyto církevní sborové skladby pocházejí ze skladatelova studijního období. Udivují svou vyzrálostí a lze v nich najít smetanovská specifika – duchovní ráz je melodicky, nikoliv formálně, prodchnut jakýmsi ´pohledem zvenčí´. Z několika těchto skladeb byly pro koncert vybrány tři z roku 1846 – smíšený dvojsbor a cappella na německý liturgický text Heilig ist der Herr Zebaoth a dvě offertoria pro smíšený sbor, smyčce, dva lesní rohy a varhany na latinské texty žalmů Scapulis suis obumbrabit tibi Dominus a Meditabitur in mandatis tuis. Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy v nastudování Jakuba Zichy je provedl přesvědčivě, lepší artikulace zpívaného textu by však byla ku prospěchu věci – rozlišit němčinu od latiny bylo možné jen obtížně. Malý orchestr doplněný keyboardem s varhanním rejstříkem, se v latinských offertoriích přidal ke sboru pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka ve zvukově odpovídajících proporcích, keyboard však ve smyčcích zanikal.

Následovala výrazná skladba – Slavnostní předehra C dur, kterou Smetana zkomponoval k položení základního kamene Národního divadla 16. května 1868 a jejíž základ tvoří originálně poskládaný akord C dur. S touto skladbou se přece jen lze setkat častěji a filharmonikům byla zjevně blízká. Zněla v jejich podání přesvědčivě a kompaktně.

V dalším operním bloku byly provedeny árie Libuše „Bohové věční“ a Dalibora „Slyšels to, příteli“, obě z prvních dějství stejnojmenných oper a obě se sborem. V podání Alžběty Poláčkové a Richarda Samka zazněly v podobné podobě, jako jejich výstupy v první části Gala.

Celou produkci uzavřela kantáta pro smíšený sbor a orchestr Česká píseň (1868) na slova Jana z Hvězdy (Jan Jindřich Marek). Jedná se o poctu české hudbě, která oživuje národ a dodává mu sílu. Rozložena je do čtyř obrazů – v prvním se v provedení smíšeného sboru polyfonicky rozvine česká nábožná píseň až do podoby připomínající slavný husitský chorál, druhý obraz, přednášený ženským sborem jako milostný zpěv, působí poeticky, ve třetím zazpívají společenskou píseň muži a závěrečná část vygraduje v podání smíšeného sboru ve vlastenecké apoteóze. Česká píseň v orchestrální podobě nezazněla v Plzni už řadu let a obecně nebývá slyšet často. Tato velká interpretační příležitost byla využita jen částečně. Celek pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka zněl málo diferencovaně, chyběla mu vroucnost a zpěvnost. Sbor v hutně znějícím orchestru zanikal a Česká píseň jako skladba se v něm ztratila rovněž.

Přesto byl koncert přínosným už jen proto, že se mezi obecně oblíbenými a často hranými operními scénami objevila zcela neznámá Smetanova sborová tvorba a připomněla tak skladatelův široký kompoziční záběr. Může se stát inspirací pro další sborová tělesa. A koneckonců nejen závěrečná Česká píseň, ale i Pražský karneval jsou už pouhým zařazením na pořad koncertu jejich připomenutím, dramaturgickým počinem, který může podnítit posluchače, aby si je poslechli v jiných nastudováních a potěšili se jejich vysokými hudebními hodnotami.

Smetanovské dny: Smetana Gala
11. dubna 2024, 19:00 hodin
Měšťanská beseda, Plzeň

Program:
Bedřich Smetana: Tajemství, předehra
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, scéna Mařenky a Jeníka z 1. dějství “Kdybych se co takového o tobě dozvěděla ….. Věrné milování”
Bedřich Smetana: Našim děvám, polka
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, árie Jeníka ze 2. dějství “Až uzříš… Jak možná věřit”, árie Mařenky ze 3. dějství “Ó jaký žal… Ten lásky sen”
Bedřich Smetana: Hubička, árie Lukáše ze 2. dějství “Já nešťastník…. Kdybych věděl, jak svou vinu smýt”, árie Vendulky z 1. dějství “Hajej můj andílku, Letěla bělounká holubička”
Bedřich Smetana: Pražský karneval

Přestávka

Bedřich Smetana: Slavnostní předehra C dur k položení základního kamene Národního divadla
Bedřich Smetana: Heilig ist der Herr Zebaoth, dvojsbor
Bedřich Smetana: Scapulis suis obumbrabit tibi Dominus, offertorium pro sbor a orchestr
Bedřich Smetana: Meditabitur in mandatis tuis, offertorium pro sbor a orchestr
Bedřich Smetana: Libuše, árie Libuše z 1. dějství “Bohové věční”
Bedřich Smetana: Dalibor, árie Dalibora z 1. dějství “Slyšels to příteli”
Bedřich Smetana: Česká píseň, kantáta pro smíšený sbor a orchestr

Účinkující:
Alžběta Poláčková – soprán 
Richard Samek – tenor 
Jakub Zicha – sbormistr 
Jaroslav Kyzlink – dirigent 
Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy
Plzeňská filharmonie