Saleem Ashkar. Beethoven dosáhl mezi anděly
Projekt je rozdělen do dvou sezon. První polovina recitálů se uskutečnila již loni. V té druhé, současné polovině zbývají po prvním podzimním ještě tři večery – 26. února, 16. dubna a 4. června. Jejich protagonista odpovídal na otázky týkající se Beethovena, klavíru i svého vlastního uměleckého uvažování. Před závorku vytkl, že se pochopitelně ani v těchto týdnech nezabývá výhradně jedním tématem. Vyjádřil to následovně: „Neustále mám jídlo o dvou chodech. Beethovena – a k němu vždycky ještě něco.“
Má každý klavír svou – řekněme – duši?
Ovšemže ano. A musím na ni při hře reagovat. Pokud bych na to, co od konkrétního nástroje dostávám, nereagoval, nebyl bych hudebník. Co dělá muzikanta muzikantem? Že pracuje se zvukem. To je definice. Přesněji řečeno, hudebník pracuje s idejemi, strukturami a tak dále, ale všechny tyto parametry jsou přeloženy do zvuků. Takže pokud se nějak mění kvalita zvuku, která je v základně vašeho tvůrčího procesu, pak na tu skutečnost musíte nějak reagovat. Jinak tu nemáte co dělat! Takže pochopitelně jde o proces ovlivňovaný každým nástrojem, každými zvukovými danostmi, trochu jinak. Znovu říkám – nezapomínejme, že se zabýváme zvukem…! Pokud by si někdo představoval, že jen tak vytáhne z kapsy lístek a řekne, tady jsou zformulovány mé představy o tom, jak se má hrát Beethoven, pak je něco špatně…
Hraje nástroj také roli, nebo věnujete pozornost více některým dalším aspektům interpretace?
Odpověď na takto položenou otázku je ano i ne. Protože ve hře na klavír je něco, co ho činí nástrojem objektivním. Iluze zpěvu, iluze hry orchestru… Je tedy možné zabývat se jen a jen jím, analyzovat ho… Recitál je ovšem ta nejčistší forma vytváření hudby, protože odpovědnost za úplně všechno nese jen jedna jediná osoba. Interpret má proto také možnost nástroj zcela a naprosto ignorovat a setrvat pouze ve světě představivosti a fantazie. V takovém případě, a je to úplný opak, tvoří jakoby mimo nástroj. Ani jedno z toho ovšem nevystihuje věc plně do hloubky. Protože ve skutečnosti musí interpret promýšlet, čeho je nástroj schopen, zabývat se tím, co dokáže, co na něm zní dobře, čeho chce dosáhnout a jakým způsobem toho může docílit… ale pak v určitém momentu všechno tohle musí opustit a volně se rozletět…! Čili tvořit kdesi za hranicí toho, co nástroj sám o sobě může a umí. Proto je odpověď tak duální, jak jsem naznačil, proto je zdánlivě tak protichůdná. Ve skutečnosti o paradox nejde.
Loni hrál Saleem Ashkar první sérii sonát, pro letošek ty zbývající seřadil podle kontrastu, podle toho, zda jde o rané, pozdější nebo pozdní dílo, případně podle nějakého příběhu, který nesou. „Každý z letošních čtyř večerů má svou rovnováhu, ale podle nějakého zvláštního klíče jsem nevybíral,“ upozorňuje sólista. Jistě by se daly programy sestavit například tak, že by nejprve hrál rané sonáty, pak ty zralejší. Možná by to bylo zajímavé. „Avšak v případě, že by publikum chtělo v soustředěné sérii koncertů zažít chronologii, postihnout kompoziční vývoj a podobně. Znamenalo by to ovšem, že ti kdo přijdou jednou, přijdou i na všechny další části cyklu. Pokud je ale cyklus rozvržen do dvou let jako v Praze, pak jde o jinou situaci,“ říká.
Má Beethovenova hudba nějaké poselství nebo jde spíše o čistou hudbu?
O čistou. Absolutně čistou. Cítíme, že směřuje od zoufalství k naději. Nebo že prolomí pokojné okamžiky násilnými. To je hudba transformovaná do emocí. Ale Beethoven, podle mého, komponoval struktury, napětí… Samozřejmě i on pociťoval emoce, ale základem je čistá hudba. I když jde v základu jen o kombinaci zvuků, tak je v jeho hudbě přítomno silné vyjádření lidských pocitů. My v ní můžeme všelicos vidět, slyšet. Pro nás nese jeho hudba významy. To ano. To je v pořádku a je to skvělé. V tom byl geniální, že dokázal vymyslet a zapsat znějící struktury, které pro nás tolik znamenají… Ale jsem přesvědčen, že přemýšlel v kategorii zvuků, že nekomponoval poselství.
Když Saleem Ashkar uvažuje o Beethovenovi, rozlišuje romantické pojetí skladatele jako „bojovníka“ a pojetí, v němž je spíše skladatelem klasicistním. Vyhýbá se při tom ovšem zevšeobecňování, které považuje za nebezpečné, protože každá skladba je jiná. Některé jsou intimní jako od Schuberta, v jiných dokáže být podle něj Beethoven divoký, v dalších filozofuje. „Právě to je na něm úžasné. Ale často je v jeho hudbě skutečně přítomen smysl pro svár a napětí, pro lidské zápasení s něčím… V tomto hudebním slova smyslu pak je bojovníkem,“ připouští. A nevidí v tom romantický výklad. V Beethovenově hudbě, v její struktuře, je to skutečně přítomno. V disonancích, v opakujících se figuracích, v sekvencích… „Často je to i za hranicemi krásného. Beethoven se nerozpakoval občas sáhnout i k nehezkým zvukům, řekněme – ušpinit si ruce,“ ilustruje svou úvahu konkrétním příkladem.
Jak byste popsal rozdíly v hudbě skladatelů, kteří byli více méně současníky, a přece jsou tak rozdílní – Mozarta a Beethovena… a Beethovena a Schuberta…?
O takové otázce se dá uvažovat z hudebně-technického hlediska, nebo naopak z pohledu spirituálního… který už bude hodně subjektivní… Lze hovořit také poeticky: například tak, že Mozart byl anděl, který přišel dolů mezi nás lidi, a Beethoven člověk, který dosáhl až nahoru mezi anděly… což je mimochodem docela výstižné. Vždyť u Mozarta vše plyne velmi přirozeně, až nebesky, a tak hluboce se nás to dotýká… Zatímco v Beethovenově komponování je tolik člověčího, zápasivého, proměnlivého… Nic mu nepřicházelo snadno. Ale v jeho pozdních dílech je už něco božského, nebeského.
A Beethovenova cesta k romantismu?
Ano, ta je zřejmá. Ale struktura jeho hudby zůstává pevná jako kov. Hudba je sestavena jako lego, řekněme. A určuje ji vztah mezi jednotlivými kusy. U Mozarta je důležitá melodie, hudba se zdá tím pádem méně konstruovaná. Právě v tom je Schubert bližší Mozartovi než Beethovenovi. Schubertova hudba zpívá. Často z krvácejícího srdce. Současně cestuje dál, to znamená fantazijněji, v harmonii. Mimochodem, právě proto jsou jeho skladby rovněž mnohem delší…
Nástroj, který má letos v Praze k dispozici, je ten samý, na který už hrál sérii sonát v minulé sezóně. Vybral si ho pro beethovenovský cyklus proto, že odpovídá jeho estetické vizi o zvuku potřebném pro takový projekt. Obecně – pro německou hudbu. Jde podle jeho slov o vřelost a temnější měkkost tónu. Hovoříme o nástroji z továrny Bechstein v České republice. Podobně si sám vybral konkrétní nástroj pro berlínské kompletní koncertní uvedení sonát.
Co říkáte na akustiku v prostorách Anežského kláštera, kde koncertujete? Není sál příliš vysoký? Býval to kostel…
Moc se mi líbí, opravdu si prostor užívám. Není to suchá akustika, to ne, ale není přehnaná. Krásně rezonuje. A sál poskytuje moc pěknou atmosféru, což je také důležité.
Atmosféra… To je také zvukový parametr?
Spíš psychologie, ale také se transformuje do zvuku.
Takto intenzivně se Saleem Ashkar Beethovenovi po celou svou uměleckou dráhu věnovat nebude. Samozřejmě se v příštích letech podobně obrátí i k jiným autorům. Ale nemusí to znamenat, že přestane hrát Beethovena, že o něm přestane přemýšlet. Stejně tak přece teď, když věnuje velkou pozornost jemu, nepřestává hrát Mozarta, Schumanna, Debussyho… Messiaena… a další skladatele. Za soustavnější pozornost by podle něj určitě stál Franz Schubert, jehož klavírní odkaz je značně velký, i když asi ne tak velký jako Beethovenův. „Takovéto cykly, projekty s nějakým jedinečným konceptem, mám velmi rád. Dávají hodně i mně samotnému,“ říká Saleem Ashkar. Uvažuje tak o kompletech nebo o konfrontaci dvou skladatelů na základě nějakého tématu, nějakého vztahu mezi nimi, třeba i ryze hudebního, vzájemného ovlivnění v případě nějakých zcela konkrétních skladeb a podobně… Prostě něco víc, než jen hrát jednotlivé kusy.
Prozradíte, co chystáte na příští sezonu?
Program s Debussyho a Messiaenovými preludii. Vliv je tam jasný a zřetelný. Věřím, že takhle koncipovaný recitálový program je opravdu zajímavý!
Jaký nástroj zvolíte? Francouzský?
To ještě nevím! Ale obecně musím říci, že zdaleka ne vždy mám ten luxus, že bych si mohl nástroj vybírat. Většinou pianista někam přijede a musí hrát na to, co je k dispozici! Myslím, že to bude i tenhle případ.
Nemůžete třeba někoho oslovit – mám takový a takový projekt, rád bych měl takový a takový nástroj…?
Víte – když jste Horowitz, pak můžete hrát všude na svůj vlastní klavír. Když Horowitz nejste, tak ne… Zdaleka ne vždy je možné do sálu přivézt klavír zvenčí, odjinud. Zejména ne pro jeden recitál. Pro velké projekty už je takové řešení reálnější. Pražský cyklus tvoří celkem osm koncertů během dvou sezon. Jde o výjimečný projekt. Takový Mount Everest. Takže zde ten luxus mám. Je to moc příjemné – a zároveň ojedinělé. Ale musím-li jinde vzít nástroj, jaký je k dispozici, také to nemusí být problém. Vždycky mám pár hodin, abych se s ním seznámil.
Je to dostatečně dlouhá doba? Podle Saleema Ashkara ano, ostatně profesionální klavírista musí nástroj umět poznat v řádu několika hodin. Jde o součást jeho umění, jeho práce. Pokud je však klavír špatný, tak sólistovi víc hodin k dispozici už stejně nijak nepomůže.
Takže kdybyste věděl dopředu, jaký nástroj někde je, měl byste třeba i šanci vystoupení tam odmítnout?
Ne, snažím se vždy dokázat, co mohu. Nemít na klavír požadavky. Být konstruktivní. Nesvádět na něj nic. Dělat svou práci… Obecně – zabývat se nástrojem až příliš a dělat ze sebe dokonce primadonu není dobré. Svjatoslav Richter ostatně říkával, že čím víc se předem klavírista zabývá nástrojem, tím víc o něm uvažuje i při koncertě… Což není vůbec žádoucí. Při koncertě už je třeba na piano zapomenout a věnovat se hudbě. V určitém momentu prostě musím na nástroj přestat myslet.
Děkuji za rozhovor.
VIZITKA
Izraelsko-palestinského rodáka z Nazaretu Saleema Ashkara (1976) objevil coby sedmnáctiletého talentovaného mladíka Zubin Mehta. Již v pouhých dvaadvaceti letech debutoval v Carnegie Hall pod taktovkou Daniela Barenboima a zařadil se tak mezi nejvýraznější klavíristy současnosti. Respektovaný londýnský časopis Gramophone hodnotí jednoho nejosobitějších klavíristů současné světové scény slovy: „…zosobňuje podstatu umění. Jeho vystoupení patří k tomu nejlepšímu, co lze dnes nabídnout.”
Saleem Ashkar je častým hostem nejvýznamnějších světových orchestrů, jako jsou Vídeňští filharmonikové, Filarmonica de La Scala, Concertgebouw Amsterdam, Leipzig Gewandhaus, London Symphony Orchestra, City of Birmingham Symphony Orchestra či Mariinsky Orchestra St. Petersburg. Pravidelně vystupuje na předních pódiích a s dirigenty zvučných jmen, jako jsou Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Christoph Eschenbach, Riccardo Muti, Riccardo Chailly, Fabio Luisi, Lawrence Foster, Philippe Jordan, Nikolaj Znaider nebo náš Jakub Hrůša. Od roku 2013 nahrává pro společnost Decca. Saleem je velvyslancem Hudebního fondu (www.musicfund.eu), který podporuje rozvoj hudebníků a hudebních škol v konfliktních oblastech a rozvojových zemích. BBC Music jeho jiskřivý talent výstižné popisuje „…v jeho vystoupení jsou v naprosté harmonii srozumitelnost, údernost, lyričnost i energický elán. Každá nota je křišťálově jasná, každé finále zážitek plný energie.”
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
