Sametové odcházení Petra Zusky. Velký rozhovor pro Operu Plus

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Zase, můžu mluvit jenom ze svého pohledu a ze své funkce. Já jsem pochopitelně po ministerstvu nechtěl, aby nám po sloučení se Státní operou umožnilo platy jako v Berlíně, protože nejsem naivní kluk. Ale usiloval jsem alespoň o to, abychom srovnali krok s platovými podmínkami Varšavy a Budapešti. Táhlo se to celá léta a nakonec přišel pan ministr Herman, který mi jako první řekl: „Petře, já o té platové situaci v Národním divadle vím.“ Řekl mi také, že to je pro něj absolutní priorita. Uvěřil jsem, že se věci pohnou kupředu, a připravil sezonu s dvojnásobným počtem odehraných představení.Tehdy jsme hráli sto čtyřicet představení za sezonu jenom tady v Praze, bez zájezdů. Teď jsem to trošku stáhnul, aby jich bylo sto dvacet, ale stejně hrajeme ze všech srovnatelných evropských souborů nejvíc. Vyděláváme, protože máme dobrou návštěvnost. Ale paradoxně nejen, že nedošlo k navýšení mzdových nákladů, ale ve výsledku mi nakonec nenavýšili do mzdového fondu ani peníze na nové tanečníky ze Státní opery! Což nakonec naštěstí vyřešil ředitel Národního divadla Jan Burian.

Mně je jedno, kdo je právě ministr, ale ta instituce mi prostě dluží splnění slibu, který mi dala, když potřebovala sloučit baletní soubory Státní opery a Národního divadla. Od té doby jsem jednal s mnoha jeho náměstky, kteří prostě nehnuli ani prstem ani brvou. A pan ministr Herman od toho dal evidentně taky ruce pryč, protože chtěl mít klid, takže ten problém je do dneška nevyřešený a já s ministerstvem kultury rok a půl už nejednám, protože vím, že už to nemá prostě vůbec žádný smysl. Je prostě problém to, že Národní divadlo je neustále státní příspěvková organizace. Přitom my jako soubor Baletu Národního divadla na vstupném vyděláváme a při porovnání nákladů a určených výnosů, které jsou stanoveny vysoko nad náklady, jsme třináct milionů za rok v plusu! Kdybych mohl disponovat těmi třinácti vydělanými miliony a použít je na mzdy, tak jsem úplně bez problémů. Jenomže to je přesně to, co v příspěvkové organizaci udělat nejde. Protože je tady bohužel jeden balík provozních a druhý balík mzdových prostředků, a to se prostě nedá míchat.

Ale páni na ministerstvu, první náměstci, mně s klidem říkali: „No tak si to vezměte, vydělal jste třináct milionů v tomto roce, tak si to vezměte a rozdejte to těm lidem na platech.“ A já jim na to říkám: „Ale já nemůžu, pane náměstku, víte, co je Národní divadlo za instituci? Vždyť to je státní příspěvková organizace!“„A kdo vám to řekl, že to nemůžete udělat?“ Povídá na to pan náměstek… Tak tohle je profesní úroveň ministerstva kultury.

Petr Zuska (zdroj ND Praha / foto Jakub Fulín)


O důvodech odchodu

Ty jsi to již trochu naznačil, ale proč vlastně odcházíš?

My jsme mé odcházení začali řešit s ředitelem Honzou Burianem někdy na začátku roku 2014, při příležitosti mého dalšího jmenování. A začali jsme řešit, jestli chci zůstat, nebo odejít, a já jsem se potom s Honzou Burianem dohodl, že nechci zůstat ještě dalších pět nebo šest let, že bych rád zůstal jen do roku 2017. Vnímal jsem to jako kulatou patnáctku, a taky jsem si ještě chtěl užít choreografy, které jsem nasmlouval. Takže jsem se dohodl na ukončení smlouvy k červnu 2017 už vlastně v tom roce 2014. A udělal jsem tak z toho důvodu, že se tehdy ve mně něco trošku zlomilo. Začal jsem zjišťovat, že jsem trošičku unavený, že tady nechci být za každou cenu, prostě se tady zuby nehty držet dál.

Mám pocit, že si chci v životě ještě jako relativně mladej, když skončím před padesátkou, nějakým způsobem zkusit i trochu jiný druh práce a soustředit se spíš na své projekty. Jak jsem už říkal, začal jsem prostě cítit, že už nemám v sobě ten motor, tu ryzí motivaci tlačit soubor dál… Pochopitelně, že jsem ho dál tlačil a vedl, ale už to ve mně nebylo tak autentické, jako jsem to měl dřív. A cítil jsem, že to není fér, že takhle to dál dělat nechci.

A další věc, která mi začala docházet, byla ta, že soubor samotný, oněch osmdesát tanečníků, se přirozeně obměňuje každý rok, a tím jeho kvalita stále stoupá. Úplně jiná věc je ale personální výměna zázemí souboru. To se týká nejen baletních mistrů, ale i celé administrativy, celého zázemí. Já vnitřně vím, že by i tady mělo přirozeně docházet ke změnám, ale zároveň bych je nedokázal dělat. To není nic proti práci baletních mistrů, ani nic proti práci administrativy, ale vím, že to potřebuje nový vítr, který tomu já dát nedokážu. Je pochopitelné, že k osmdesáti procentům těchto všech lidí, se kterými jsem to tady během let vybudoval, mám tak strašně silný osobní vztah, že nechci dělat změny. Ale zároveň vím, že ty změny jsou potřeba. Ale já už je dělat nebudu, už je nechci dělat.

Skoro každou sezonu ses musel loučit s tanečníky, kteří odcházeli, někdy dobrovolně, jindy ne, určitě to bylo ale vždy emočně náročné…

Já jsem se každý rok loučil s někým. A posledních pět, deset, let to už nebyli tanečníci, kteří by byli problémoví, oni prostě už nebyli dost dobří pro soubor. Byl jsem to já, kdo jim musel říct, že jim smlouvu neprodloužím, protože úroveň se už posouvá někam jinam, někam, kde na ni již nestačí. A to byly strašně těžké momenty. Samozřejmě hlavně pro ně. Nakonec myslím, že to pochopili. I přes slzy to pochopili. Pro mě tyhle momenty byly vždycky strašně, strašně těžký. Říkal jsem si, že si na to časem zvyknu, ale na to si člověk nezvykne.

Není náročné ani tak samotné sdělení, to člověk ví, že se prostě musí udělat. Těžké je to, že ti lidé končí. Najednou prostě končí. Je to, jako kdyby člověk stál před nějakou těžkou zkouškou. Jenomže zkoušku člověk udělá a tím to z něj spadne. Ale tady s lidmi mluvíš, loučíš se s nimi a oni odcházejí, ale veškerá jejich bolest do tebe vstoupí a trvá to dlouho, než to ze sebe člověk dostane pryč. Na to jsem si nezvyknul, i když vím, že je to, jak se říká, „part of the job“ a že se to prostě musí dělat, když je člověk šéfem souboru. Ovšem v téhle fázi už to dělat nechci.

Petr Zuska (zdroj ND Praha)


O vlastních choreografiích a dalších plánech

Co plánuješ dál, co budeš dělat?

Jsem od svých osmnácti let, od mého angažmá u Ladislava Fialky Na zábradlí, přes několik tuzemských a pak zahraničních angažmá, až po poslední fázi patnáctiletého šéfování Baletu Národního divadla, neustále v nějakém vlaku a vleku různých povinností, odpovědností, harmonogramů a já nevím čeho. Docela rád z toho vlaku na chvilku vystoupím, abych se mohl zastavit, rozhlédnout, nadechnout se – a pak uvidím… To není o tom, že bych nechtěl pracovat. To si nemůžu ani dovolit. Chci se soustředit sám na sebe, chci hledat možnosti jiných projektů, než je přímo balet nebo taneční divadlo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
10 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments