Olomouc: Setkání králů operety u papá Offenbacha

Pár dnů před dnešní premiérou souboru opery a operety Moravského divadla jsem se potkala s jejím autorem a režisérem v jedné osobě Mirem Grisou a také se šéfem souboru Miloslavem Oswaldem, podepsaným pod hudebním nastudováním. Řeč byla pochopitelně o nejnovější olomoucké inscenaci, nazvané Operetní soirée – Setkání králů operety u papá Offenbacha, ale i o operetě a její budoucnosti.Dnes už někdejší dlouholetý sólista Hudebního divadla v Karlíně Miro Grisa operetě a také muzikálu zasvětil prakticky celý svůj profesionální život a jeho neutuchající energie je nepřehlédnutelná…

Pane Griso, jak jste se vůbec dostal k zakázce na nový komponovaný večer v Olomouci? Jste nejen jeho režisérem, ale napsal jste i scénář…

Umělecký šéf opery, pan dirigent Oswald viděl moji inscenaci Netopýra v Národním divadle v Bratislavě. Líbila se mu, a proto mi nabídl spolupráci. Zakázka zněla na vytvoření komponovaného operetního večera. Podobný pořad jsem úspěšně dělal už před lety na své domovské scéně v Hudebním divadle v Karlíně pod názvem Dobrý večer pane Straussi. Představa pana Oswalda však byla barevnější, chtěl prezentovat více operetních autorů. Vzhledem k tomu, že jsem se dějinami operety nikdy moc nezabýval (o tomto žánru se na uměleckých školách vůbec neučí, a pokud ano, tak jen okrajově), požádal jsem o spolupráci dva bývalé operetní dramaturgy. Bohužel jsem se scénáře nedočkal. Když mně pak začalo „téci do bot“, musel jsem si scénář napsat sám. Předtím jsem samozřejmě studoval literaturu o operetě. Při četbě knihy o Jacquesu Offenbachovi jsem se dozvěděl, že pořádal pravidelně páteční večery, tedy soirée, na které zval své přátele z uměleckého života. Zpestřovali si večer ukázkami ze své tvorby v provedení kolegů z divadla. To byl klíč k celému večeru. A proč se nevypravit k papá Offenbachovi s jeho dobovým souputníkem Johannem Straussem? A proč nepozvat i další dva operetní velikány, kteří jej sice dobově minuli, ale do dějin operety se také zapsali zlatým písmem – pány Franze Lehára a Emmericha Kálmána?

Nápad byl tedy na světě, já se pustil do psaní a zabral se do toho tak, že jsem nakonec musel scénář hodně zkracovat. Celý večer jsem se rozhodl udělat hranou formou a vše propojit dvěma mladými konferenciéry, kteří z pohledu své generace obecenstvo světem opery provedou. Budou celý děj posouvat a spojovat jednotlivá operetní čísla vytržená z kontextu her. Dozvíme se od nich hodně zajímavého o operetě i jejím zákulisí včetně „pikantérií“. Na scéně nebudou chybět ani sami páni autoři a samozřejmě balet, bez kterého si operetu nedovedu představit. Dominantou bude skvěle hrající orchestr přímo na jevišti. Dovolím si říci, že to bude živá a pestrá zábava pro všechny věkové kategorie.Jak se vám dařila spolupráce s olomouckým operním a operetním souborem?

V každém divadle je to jiné. Musel jsem se přizpůsobit stylu zdejší práce. Nakonec jsme se ale všichni dopracovali ke zdárnému konci. Dvě velká baletní čísla a pak jednotlivé výstupy doplněné tanečníky jsem svěřil do rukou slovenského choreografa Jaroslava Moravčíka, se kterým jsem už spolupracoval na bratislavském Netopýrovi. Je neuvěřitelně nabitý energií a tu přenáší i na herce. Umí jeviště skvěle rozpohybovat.

Orchestr na jevišti v nás zpočátku vzbuzoval obavu, ale mám pocit, že se nám zakrytí orchestřiště a posunutí sólistů blíže divákům akusticky vyplatilo. Doufám, že to tak zůstane i při naplněném hledišti. Oba konferenciéři v podání členů činohry Lenky Kočišové a Vojtěcha Lipiny mají toho textu poměrně hodně, ale umí si s ním výborně poradit.

Sólisty jsem nutil do trošku razantnějšího výkonu, do většího nasazení. Jedná se o výstupy vytržené z kontextu hry, a proto musí být každé číslo samostatně životaschopné. Když chceme ve zkratce navodit atmosféru jednotlivých operet, musíme také použít i určitou nadsázku.

Ptát se na váš vztah k operetě je asi zbytečné…

Já jsem původně operetu dělat nechtěl! Do Hudebního divadla v Karlíně jsem byl přijat na muzikály a měl jsem štěstí na krásné a velké role. Z provozních důvodů jsem však musel nakonec hrát i operetní mladokomiky, protože jsem byl dobře vybaven i po stránce pohybové. Nakonec jsem se do operety zamiloval…

Pokud ale vím, na JAMU jste studoval na operním oddělení, avšak zakotvil jsme u muzikálu. Jak to?

Na škole už bylo u mě od začátku jasné, že se nebudu věnovat opeře. Z toho vycházel i můj profesor zpěvu a dlouholetý sólista brněnské opery pan Eduard Hrubeš. Neznásilňoval můj hlas, ale přirozeně ho posazoval a rozšiřoval. Věděl, že v muzikálovém, ale i v operetním zpěvu nejde prvotně o tvoření tónu, ale o to sdělení, o text. Obávám se, že toto v dnešní době pedagogům na uměleckých školách uniká. Mladí lidé studují zpěv s tím, že se nikdy v životě nebudou věnovat operetě. Pak se dostanou do praxe na oblasti a téměř všichni musí účinkovat i v operetách. Chudáci režiséři… Místo tvůrčí práce se sólisty suplují pak učitele herectví a pohybu.

Absolventi operního zpěvu nejsou na škole dostatečně vedeni k pohybu, a když pak dojde na pohybově náročnější číslo, stěží stačí s dechem. Já jsem měl na škole štěstí i na výborného profesora herectví Miloše Slavíka, který se mnou pracoval nad rámec osnov jako s činohercem. Pohybově jsem se zase zdokonaloval mimo školu. Mrzí mě, že je žánr operety tak přehlížený a podceňovaný. Zajímaly by mě statistické údaje, kolik absolventů operního zpěvu nakonec operetu dělá.

Operní tenor Miroslav Dvorský se mi kdysi svěřil, že byl v zahraničí nucen studovat i operety. A právě zkušenosti, které načerpal, pak zpětně velmi dobře zúročil i v opeře. Byl na jevišti daleko uvolněnější, líp začal pracovat s textem.

Stejně tak je důležité to, že divadlo je především o vnitřní energii, která se přenáší ze zpěváka na  publikum. Pokud se jí nedostává, může zpěvák na jevišti sebevíc mávat rukama a stejně mu to nebude nic platné…

Díky za rozhovor, nejen pro dnešní večer hodně úspěchů! A stejné téma a podobné otázky čekaly i na šéfa olomouckého souboru a dirigenta dnešní premiéry Miloslava Oswalda.

Co vás jako šéfa přivedlo k tomu, že jste pro poslední premiéru svého souboru zvolil formát komponovaného operetního večera?

Jedním z důvodů byla vzpomínka na náš muzikálový večer, který byl před několika lety u diváků velice úspěšný. A dalším důvodem je skutečnost, že olomoucké publikum je na operetu zvyklé. A přiznávám, navíc byl tento projekt vymyšlený i jako projekt „šetřící“. V kultuře obecně nejsou peníze, stejně je tomu i v divadle, takže celá výprava je postavená na fundusu Moravského divadla. Novou operetu bychom těžko dokázali udělat bez nových kostýmů a scény. Procházka tvorbou čtyř operetních skladatelů se ale dá vytvořit „z vlastních zásob“.

Pamatuji si, že při našem minulém rozhovoru jste mluvil o svojí lásce k dílu Richarda Wagnera. Tím spíš mě zajímá, jaký je váš vztah k operetě?

Já jsem na operetě vyrůstal, protože můj otec, sólista opery, začínal svou kariéru v operetě na Nové scéně v Bratislavě. A v Bratislavě, stejně jako v Olomouci, má opereta svoji hlubokou tradici. Můj vztah k operetě je tedy hodně výrazný a kladný, protože všichni dirigenti, kteří mě vychovávali, byli dirigenti hudebně dramatických děl, ne dirigenti symfoničtí. Každý z nich tvrdí, že ta největší dirigentská škola se dá získat právě a jedině v operetě. Opereta je totiž velice těžký žánr na dirigování…

Důvod?

Je to především kvůli tomu, že je to hodně rozpohybovaná hudba, doprovázíte zpěváky, kteří musejí zpívat i tancovat. Opereta je psaná spíše řekněme šansonovým způsobem. Zpěv není typicky operní, je to spíše o vyprávění textu než o zpěvu. Takže kdykoli připravuji se zpěváky operetu, snažím se toho dosáhnout. Pro dirigenta je to obtížné v tom, že musí doprovázet. Samotné dirigentské řemeslo se u operety dá velice dobře získat. Přestože je opereta považovaná za lehký žánr, není vůbec jednoduchá, pokud hovoříme o oné „řemeslné“ práci…

Myslíte, že opereta má ještě budoucnost? Pro jakého diváka tento komponovaný večer připravujete?

Vždycky vidíme fanoušky operety ve starší generaci, ale já jsem přesvědčený, že i mladší operní fanoušci se rádi přijdou na operetu podívat. Opera a opereta mají k sobě tak blízko! Byl třeba Offenbach operní nebo operetní autor? On sám svá díla nadepisoval jako opery, považoval je za komické opery, takže i třeba proto si myslím, že opera má k operetě blízko. Doufám, že mladší generace, která chodí na operu, bude zvědavá i na jinou práci svých sólistů a že i na operetu nakonec přijde. Jsem přesvědčený, že opereta nikdy neskončí…

Jinou věcí je, že hudebně-dramatický žánr by nikdy nemohl existovat bez mecenášů. Hudební divadlo nikdy nebude soběstačné, vždycky bude závislé na politice a na penězích… Jsem sice možná naivní, ale do budoucnosti se pořád dívám s optimismem.

Přeji hodně zdaru! 

Vizitky:
Miro Grisa (1947) absolvoval JAMU v Brně roku 1973 – obor zpěv a herectví. Při zaměstnání vystudoval činoherní režii se zaměřením na muzikál (1992). Od roku 1973 byl sólistou Hudebního divadla Karlín.

Hrál zde hlavní role v muzikálech i operetách: Konferenciér v muzikálu Kabaret, des Grieux v českém muzikálu Manon Lescaut, Frank Schulze v Lodi komediantů, Will Parker v muzikálu Oklahoma, František v lidové operetě Podskalák, Cornelius Hackel v Hello, Dolly, Joe/Josefina v Někdo to rád horké, Herman ve Frimlově Rose Marii, Eddie Ryan ve Funny Girl, Talimon v Cikáni jdou do nebe, Dick v Zahraj to znovu, Same, Orlowsky a Dr. Blind v Netopýrovi, manažer Jerry Allan ve swingovém muzikálu Zasněžená romance a tatáž postava v jejím pokračování Sny z Nového Yorku, v českém muzikálu Anděl s ďáblem v těle poslanec Jura Ďuro, v broadwayském muzikálu Zpívání v dešti filmový režisér Dexter, v českém muzikálu Zvonokosy Ferda Čupr, v broadwayském muzikálu Někdo to rád horké hrál šéfa skupiny gangsterů Psí dečku a dvojroli Joe/Josefina v obsazení pro turné do Japonska 2002.

V soukromé produkci vystupoval jako Starosta v českém muzikálu Krysař. Je stálým hostem v operetách a muzikálech v divadle v Plzni. Jako režisér se věnuje hlavně operetě. Mezi jeho zdařilé režie patří například Dobrý večer pane Straussi, Podskalák, Na tý louce zelený, Hraběnka Marica, Polská krev, Netopýr.

Miloslav Oswald (1976) původně studoval operní zpěv na Konzervatoři v Bratislavě, ale nakonec  ukončil studium  na VŠMU v Bratislavě v oboru orchestrální dirigovaní. Poté byl odborným asistentem na Katedře skladby a dirigování na VŠMU v Bratislavě.

Ve Slovenském národním divadle působil coby stálý hostující dirigent v opeře a baletním souboru.Významný průlom v jeho profesním životě nastal v roce 2002, kdy začal pracovat jako dirigent v Moravském divadle Olomouc. Nastudoval tu množství oper – Rigoletto, Simon Boccanegra, Falstaff a Nabucco, Madama Butterfly, Manon Julese Masseneta, Bludný Holanďan, Rossiniho Straka zlodějka a také řadu operet: Země úsměvů, Noc v Benátkách, Krásná Helena či muzikál My Fair Lady.

Spolupracoval rovněž s operou Slezského divadla v Opavě, Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě, se Slovenskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu v Bratislavě, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín či Moravskou filharmonií Olomouc.  Dirigoval také v Číně, Francii, Itálii, Německu Rakousku či Švýcarsku.  Od roku 2010 je uměleckým šéfem souboru opery a operety Moravského divadla Olomouc.

(zdroj: www.moravskedivadlo.cz)
***

Operetní soirée
(Setkání králů operety u papá Offenbacha)
Hudební nastudování a dirigent: Miloslav Oswald
Libreto, režie a výprava: Miro Grisa
Choreografie: Jaroslav Moravčík
Orchestr a balet Moravského divadla Olomouc
Premiéra 6. a 7. června 2014 Moravské divadlo Olomouc

Konferenciér – Vojtěch Lipina
Konferenciérka – Lenka Kočišová
Jacques Offenbach – Petr Hloužek
Johann Strauss – Petr Šíma
Franz Lehár – Ondřej Doležal
Emmerich Kálmán – Václav Bahník
Frosch – Radan Hlubinka
Richard Tauber – Petr Martínek / Milan Vlček
Kolomán Zsupán – Ondřej Koplík / Martin Štolba
Marica – Elena Gazdíková / Lea Vítková
Rosalinda – Magda Málková / Lea Vítková
Hudební čísla – Martin Štolba / Vladislav Zápražný / Ondřej Koplík / Milan Vlček / Elena Gazdíková / Lea Vítková / Petr Martínek / Jakub Rousek / Jiří Přibyl / David Szendiuch / Magda Málková / Ondřej Doležal / Lucie Janderková / Kristýna Vylíčilová / Radek Leszczynski

www.moravskedivadlo.cz

Foto MD Olomouc / Jan Procházka, archiv