Simona Houda Šaturová: Zpěvák k sobě musí být upřímný

Simona Houda Šaturová, držitelka Ceny Thálie a Ceny Nadace Charlotty a Waltera Hamelových, pěvkyně, která pravidelně vystupuje na prestižních světových pódiích a která je označována za mozartovský zázrak, se neomezuje na určité historické hudební epochy. Na svém repertoáru má nejen díla klasicistních skladatelů, ale i Verdiho Violettu a Gildu a také hudbu dvacátého století. Hlídá si však hlasový obor.

Osobní setkání se sopranistkou Simonou Houdou Šaturovou je stejně tak příjemné a obohacující jako slyšet její pěvecký výkon na jevišti či koncertním pódiu. Neexistuje žádná bariéra – je přirozená, bezprostřední, milá, má šarm a co víc – je s ní zábava. Volně přechází od vážnějších věcí k humorným, zvážní, když hovoří o zásadách operního zpěvu a zvládnutí techniky, o nezbytnosti práce s dechem a o zodpovědnosti a sebekontrole pěvce. V červnu povede spolu s Margreet Honig již devátý ročník Pěveckých kurzů na zámku v Litni a vy si při rozhovoru, který se právě kolem kurzů a pěvecké techniky točil, říkáte, jak báječné pedagogické vlohy Simona Houda Šaturová má. Pěvecké kurzy vyvrcholí 18. června v 18:00 hodin Open air koncertem Dotek lásky pořádaný ve spolupráci s Operním studiem Slovenského národního divadla. Zazní na něm árie romantismu, které budou zpracovány ve scénických obrazech zachycujících lásku v různých podobách. Námět koncertu je inspirován verši Sonetů Williama Shakespeara. 

Jaké byly vaše pěvecké začátky, jak jste začínala a jaká byla cesta na vrchol?
Pokud přeskočíme lidovou školu umění a konzervatoř, tak byly moje začátky velice pozvolné. Po ukončení konzervatoře jsem chtěla dál spolupracovat s mojí pedagožkou, takže jsem se neucházela o studium na VŠMU. Po škole jsem získala stipendium Ministerstva kultury Slovenské republiky a Hudebního fondu, což znamenalo, že spolupráce s paní Miloslavou Fidlerovou Sopirovou mohla pokračovat další dva roky. V té době jsem na dvoutýdenních kurzech intenzivně pracovala s Ileanou Cotrubas, to pro mne bylo moc důležité setkání. Otevřelo mi obzory, co se interpretace týče, a její rady mě dlouho provázely. Po ukončení stipendia jsem chtěla odjet studovat na Mozarteum, ale plány mi změnilo moje první angažmá v Opera Mozart v Praze, kde jsem se hned první den seznámila s mojí další lektorkou docentkou Soňou Kresákovou. To setkání způsobilo, že jsem se nakonec v Praze usadila a místo studia v Rakousku jsem začala spolupracovat s ní. Také mě velmi zajímala pedagožka Ruthilde Boesch, se kterou po emigraci do Vídně pracovala Edita Gruberová. K té jsem jezdila na konzultace asi dva roky. Sama jsem si byla vědoma toho, že mě čeká spousta práce, takže jsem celkem trpělivě snášela, když jsem pak v angažmá ve Státní opeře zpívala Papagenu, Frasquitu, Jana a všechna možná pážata. Hlas v klidu dozrával. Když mi pak novým vedením smlouva nebyla prodloužena a já měla pocit, že se mi zbortil svět, svoji práci jsem ještě zintenzivnila a za pár let přinesla ovoce v podobě Ceny Thálie a navázání spolupráce s mojí zahraniční agenturou. Po delší době jsem znovu pocítila potřebu posunout se dál. Měla jsem obrovské štěstí, že mě korepetitor Národního divadla Bronislav Procházka doporučil Margreet Honig. Toto setkání bylo pro mne zásadní jak po pěvecké, tak i lidské stránce.

Sama máte zkušenost s chybným pedagogickým vedením. Jak zásadní je kvalitní pedagog zpěvu v začátcích profesní dráhy?
Mít v začátcích kvalitního pedagoga je velké štěstí, ale nemělo by se očekávat, že je to samospasitelné. Vklad studenta by měl být aktivní a už velmi brzo by si měl vytvořit ideál, kterému by se chtěl přiblížit. Nemyslím najít si vzor a bezmyšlenkově ho napodobovat, ale zamýšlet se na tím, proč mě zaujal, co se mi líbí na jeho práci s hlasem, jak pracuje s dechem, jaký repertoár zpívá. Pak je snazší vnímat své zpívání a hledat svůj ideální projev a zpozornět, když je něco nepříjemné, nebo když dokonce způsobuje bolest.

Vy jste vyhledala jiné pedagogické vedení sama. Nakolik je v silách mladého, ještě nezkušeného pěvce chybné vedení poznat?
Po druhém ročníku konzervatoře jsem si uvědomila, že se při zpěvu trápím, že mi už nepřináší radost, kterou jsem měla jako dítě, a že moje představa, jak by mé zpívání mělo znít, se mi vlastně vzdaluje. Náhoda tomu chtěla, že jsem měla tři suplované hodiny s paní Fidlerovou a vše v tom týdnu se pro mne změnilo. Setkání s ní mi otevřelo úplně jiný svět. Věděla jsem, že to je cesta, kterou chci jít. Bylo mi šestnáct let, takže si myslím, že i v tomto věku může mladý pěvec odhadnout situaci, v klidu si vše zhodnotit a rozhodnout se pro řešení. Byla to pro mne velice náročná a stresující situace, ale měla jsem štěstí, že mne v mém rozhodnutí změnit pedagoga naprosto podpořila moje maminka.

Zastavme se u Miloslavy Fidlerové, slavné sopranistky pražského Národního divadla. Když jste k ní začala chodit, uvědomovala jste si její někdejší kariéru?
Věděla jsem o ní v té době jen to, že to byla sólistka Národního divadla a ona sama nebyla typem dámy, která by o své kariéře neustále mluvila. Vůbec jsem netušila, s jakou legendou pracuji. Zjistila jsem to až po mém odchodu do Prahy. Zakládala si na tom, že odešla od divadla v době, kdy byla na vrcholu. O její silné osobnosti vypovídá i skutečnost, že se v pozdním věku zamilovala, vdala a odešla z Prahy, kde byla známá hvězda, kterou poznávají lidé na ulici, do Bratislavy, kde ji nikdo neznal. Pro ni to byla zásadní životní změna a pro nás velké štěstí. Miloslava Fidlerová byla úžasná dáma – lehce sarkastická, vtipná, noblesní. I když jsem pak odešla do Prahy, zůstaly jsem spolu v kontaktu až do konce jejího života.