Skladatel Luboš Sluka: V nouzi poznáš přítele

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Jestli se dá někdo označit za klasika české hudby, je to bezesporu Luboš Sluka. Jako skladatel zasáhl snad do všech oblastí takzvané vážné muziky a výrazný otisk zanechává i v ranku hudby filmové. Napsal a vydal (tiskem i na hudebních nosičích) ohromné množství děl, od komorních přes symfonické až po vokální, významná je i jeho tvorba pro děti.

Luboš Sluka (zdroj FB)

Po mrtvici, která ho postihla před dvanácti lety, se zaměřil i na práce duchovního charakteru. Vedle toho ale píše i šansony a muzikály. K povídání jsme se sešli v domě manželů Slukových na pražských Zámeckých schodech, ze kterého dýchá historie a o který Sluka svého času soupeřil s Janem Werichem (ten ho chtěl pro svou dceru Janu). „Dělnický ředitel“ OPBH ho nakonec „přiklepl“ Slukovým. Byli potřebnější. V obýváku tohoto kouzelného domu, v laskavé péči paní Hany Slukové a za dohledu přátelské psí slečny Frídy, si samozřejmě povídáme především o hudbě.

Podle vás se hudba musí líbit především skladateli, který ji napíše. Napsal jste někdy něco, co se vám nelíbilo, ale mělo úspěch?
Snad ne. Jistě jsem některými skladbami nebyl úplně nadšený, něco se mi povedlo, něco ne, ale vždycky jsem všechny kompozice psal upřímně. Samozřejmě – v době, kdy jsem ještě nebyl v muzice příliš zběhlý, byly některé z nich méně podařené, a dneska bych je asi udělal trochu jinak. Jsem ale přesvědčen, že tyhle věci jsou dané od pánaboha, a moc hýbat se s nimi nedá.

Vedle upřímnosti je jistě důležité i řemeslo.
Ano, a platí to i pro jiná umění. Malíř musí umět kreslit, to dneska někteří malíři neumějí a dokonce říkají, že kreslení nepotřebují, že je zdržuje od velké tvorby. Podobně někteří muzikanti říkají, že nemusí znát noty: mám počítač, něco tam namarkuju, a je to. Ale takhle to nejde. Řemeslo umět musíte. Ovšem i když je ovládáte, když znáte rozsahy nástrojů, formy a zákonitosti skladby, tak bez nápadu je to všechno zbytečné. To je jako s filmem – když nemáte invenci, tak jsou i skvělí herci a nádherné lokace na nic. V každém díle musí být myšlenka a sdělení. Pak vás osloví. Jinak to nemá cenu.

Prý nevěříte na inspiraci, říkáte, že všechno se musí odpracovat. Opravdu vás nic neinspiruje – příroda, zpěv ptáků, hory…?
Může mě inspirovat nějaký skrytý pocit, ale představy, že skladatele inspiruje třeba konkrétní situace, jsou zcestné. Příklad: Beethoven viděl měsíc, sedl si a napsal Měsíční sonátu… to je přece nesmysl. Takovou kompozici, a tím spíš symfonii, nenapíšete za odpoledne nebo za den. Píše se po částech, a pak celé dílo opravujete. Samozřejmě – ideu a prvotní impuls mít musíte. Hudba je ale absolutně abstraktní umění, a já osobně jsem dalek toho přisuzovat nějaké skladbě určitý program. To je nesmysl.

Mluvili jsme o řemesle. Platí u komponování filmové hudby, že by se měl skladatel orientovat v základních filmových postupech – snímání, střihu, ozvučení, animaci?
Asi ne. Skladatel dává filmu duši a jeho největší chybou je, když tvoří hudbu popisnou. Třeba: do obrazu s krajinou složí líbeznou hudbu. To je špatně. Hudba má filmu vtisknout dramatický profil, atmosféru, a někdy jít i proti obrazu. Na plátně je něco nádherného, ovšem v hudbě by mělo zaznít nějaké bubu, třeba jako předzvěst budoucího neštěstí. Dříve bývala filmová hudba hodně popisná. Ona má ale tvořit kontrapunkt!

Pražské zámecké schody (zdroj FB)

Jak se vtiskává duše dokumentu o lesním radovi Koňasovi – což byla vaše první filmově-hudební zakázka už začátkem padesátých let minulého století?
V tomhle filmu není zase tolik hudby. Moc jsem nad tím neuvažoval – psal jsem tak, jak jsem cítil. Třeba k obrázkům vesmíru mi v hlavě zněla horna, u zvířat zase jiné nástroje, šlo to tak trochu samo. Složitost ale spočívala v něčem jiném: tuhle nabídku jsem přijal bez zkušenosti s orchestrem, neovládal jsem instrumentaci. To všechno jsem se musel naučit.   

Jak jste se to učil?
Šel jsem na konzervatoři do archivu, kde jsem měl přítele, pana inženýra Maštalíře, a řekl jsem mu: mám psát pro orchestr a neumím to, poraďte mi nějakou literaturu či učebnici instrumentace. Všechny české knihy byly, bohužel, zrovna půjčené, tak mi přinesl dva tlusté svazky pojednání o instrumentaci od Nikolaje Rimského – Korsakova, a to v ruštině. Já ale neuměl azbuku! Byl jsem zoufalý. Nakonec jsem sehnal ještě Praktické pokyny k instrumentaci od Otakara Jeremiáše. V nich jsou samozřejmě uvedeny i rozsahy nástrojů, jak znějí nahoře, jak dole… To mi pomohlo. Ve zmíněném Korsakovovi jsem studoval noty. Je tam hodně příkladů, různé nástrojové kombinace, které dobře znějí. Korsakov třeba radí tuhle: hoboj, pod ním čtyři horny a na spodku tuba. Takhle jsem vymýšlel instrumentaci ke svému prvnímu filmu. (smích) V průběhu práce jsem posbíral i další rady, jeden skladatel mi třeba poradil, že housle ve střední poloze nejsou slyšet a musejí být výš. Takhle jsem tedy tu muziku uklohnil, a dopadla poměrně dobře. Partituru mi zrevidoval odborník na slovo vzatý, Dr. Jaroslav Zich. To byl vynikající muzikant i člověk. Učil instrumentaci na Akademii, byl výborným hudebním estetikem, skladatelem, klavíristou, a hlavně teoretikem. Přijel tehdy k nám do Opočna, sblížili jsme se, a jeho paní Zorka, když jsem pak prvně přijel do Prahy, byla moje bytná. Některé pasáže jsem podle jeho rad opravil, nebylo jich moc, a hudba k filmu byla hotová.

Jaký jste měl pocit, když jste ji pak slyšel?
Byl to pro mě obrovský šok! Muziku nastudoval a dirigoval Milivoj Uzelac. Když došlo k natáčení, přišel jsem plný rozpaků poprvé do studia FYSIA – a bylo to pro mě jako ve snu. Orchestr mi to zahrál a já byl jako opařený. Vůbec jsem nepochopil, že je to moje hudba! Slyšel jsem úplně jinou muziku, tak jsem byl udivený a omráčený. (smích) Bylo to hezké, vůbec jsem netušil, jak ta hudba může vypadat. To byl můj první zážitek s filmovou hudbou, byl rok 1952, povedlo se, a jelo se dál.

Režisér dokumentu Oldřich Mirad vás pak požádal o hudbu k dalšímu filmu, k Táboru…
Ano, nakonec jsem s Miradem dělal spoustu filmů, propagačních, historických, vědeckopopulárních… Byl to moc dobrý a milý člověk, důvěřoval mi, podporoval mě. A mimochodem – hrál dobře na violoncello.   

Luboš Sluka s manželkou (zdroj FB)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments