Slova místo tónů. Klasická hudba ve světové beletrii (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pak má svůj první koncert ze svých skladeb. „Předehra se konečně skončila; a sál zatleskal. Zatleskal zdvořile, chladně a umlkl. Kryštof by byl býval raději, kdyby ho vypískali… Pískot! Něco, co by bylo známkou života nebo aspoň odporu proti jeho dílu!“ Pokračuje se symfonií: „Kryštof ji stěží dokončil. Několikrát byl již na tom, že odhodí taktovku a uteče. Tato apatie naň přecházela; nakonec již nechápal, co diriguje; měl přesný dojem, že padá do bezedné nudy. Nebylo ani ironického šuškání, jež očekával při jistých místech: obecenstvo bylo pohrouženo do čtení programu.“ Zdvořilý potlesk – Kryštofovi je málem do pláče. Nakonec zpívá sopranistka jeho cyklus písní, ovšem po svém, takže Kryštof není spokojen a dokonce koncert přeruší, aby začal znovu. Pěvkyně pak cyklus zazpívá dle jeho pokynů. Konečně potlesk – ale nejsou to písně, jimž se tleská, ale slavná pěvkyně!

Romain Rolland (archiv OP)

Kryštof píše též hudební kritiky a jeden jeho článek jako by předznamenal slavné „Příliš mnoho not“ císaře Josefa II. z Formanova a Shafferova Amadea: Příliš mnoho hudby! „Příliš mnoho hudby, příliš mnoho nápojů, příliš mnoho žrádla! – psal Kryštof. – Jí se, pije se, poslouchá se bez hladu, bez žízně, bez potřeby, ze žravosti. Je to život štrasburské husy.“ A co píší kritici o Kryštofových dílech? „…četl, že se jeho Lieder podobají chrochtání šelmy, že jeho symfonie pocházejí z blázince, že jeho umění je hysterické a že jeho harmonické křeče chtějí odškodnit za jeho citovou suchost a myšlenkovou nicotnost.“ A když na jiném koncertě hrají jeho symfonii, odbydou ji muzikanti špatným výkonem: „Co vyšlo, byla věc beze jména, beztvárná kaše. Místo mohutných sloupů, jež měly podpírat štít budovy, akordy se hroutily vedle sebe jako zříceniny stavby; nebylo z nich možno rozeznat nic nežli prach špatného staviva. Kryštof váhal, nežli se ujistil, že hrají jeho. Pátral po linii, rytmu své myšlenky: nepoznával ji už; šla breptajíc a vrávorajíc jako opilec, který se chytá zdí; a byl zdrcen hanbou, jako by viděli jeho samého v tomto stavu.“

V sedmém díle V domě zažívá Kryštof první hudební úspěchy; to už se usadil v Paříži. „Hudba je prostořeká důvěrnice: prozrazuje nejtajemnější myšlenky.“ Kryštof ale poznává rozdíly ve vkusu – Francouzi mají rádi jinou hudbu než Němci: „…rádi se posmívali těžkopádnosti takového Glucka, barbarství takového Wagnera; stavěli proti nim francouzskou jemnost.“ Takto se pod rukama francouzských hudebníků proměnil Gluck: „Zdobili ho, věnčili ho stužkami, zjemňovali jeho rytmy, šňořili jeho hudbu impresionistickými odstíny, kluzkými zvrácenostmi…“

V posledním díle Hořící keř nachází Kryštof po pohnutém životě konečně vnitřní klid, alespoň na nějaký čas. A tvoří: „Psát, proč psát? Což je možno vypsat, co nelze vyslovit? […] Byly to jen beztvárné záznamy. Nesnáz se začala tehdy, když chtěl tyto myšlenky vlít do obvyklých hudebních forem; objevil, že se žádný ze starých kadlubů pro ně nehodí; chtěl-li věrně zachytit své vidiny, musil nejprve zapomenout na vše, co až dosud slyšel nebo napsal, upustit ode všeho naučeného formalismu, od tradiční techniky, odvrhnout tyto berly nemohoucího ducha, toto lůžko úplně ustlané pro lenost těch, kdo vyhýbajíce se únavě samorostlého myšlení, lehají si do myšlenky jiných.“

Thomas Mann (archiv OP)

Skladatel jako Faust
Jedním z největších románů o hudbě je Doktor Faustus (1947), vrcholné dílo stáří německého spisovatele Thomase Manna (1875–1955), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1929). Další z velkých fiktivních skladatelů světové literatury, Adrian Leverkühn z Mannova díla, je ochoten přistoupit na cokoli, když se mu dostane tvořivé síly. I na nemoc, jejíž horečnaté stavy poslouží inspiraci, i na smlouvu s ďáblem. Podmínkou ale je, že nesmí milovat. Adrian v izolaci tvoří podivuhodná díla nových tvarů, atonální, disharmonická, která chtějí popřít vše humanistické, co lidstvo dosud vytvořilo. Jeho poslední skladba, kantáta Doktora Fausta naříkání, je negací Schillerovy Ódy na radost a vědomým protějškem Beethovenovy Deváté symfonie. Po uplynutí smluvené lhůty propadá Adrian šílenství a až v okamžiku zhroucení poznává a uznává svou vinu… „Není o tom pochyb,“ píše Mann o Adrianově kantátě, „je napsána s pohledem upřeným na Beethovenovu ,Devátou‘, jako její protipól v nejtrudnomyslnějším smyslu slova.“ (překlad Hanuš Karlach) A pokračuje:

„…ta chmurná báseň v tónech nepřipouští až do konce žádné zkonejšení, usmíření, vykoupení. […] Jen si poslechněte závěr, poslechněte si jej se mnou: jedna skupina nástrojů po druhé ustupuje do pozadí, a dílo doznívá vysokým g jediného violoncella; to jediné zůstává, to je poslední slovo, poslední vášnivě se vytrácející zvuk, zvolna umlkající pianissimovou fermatou. Pak už není nic – mlčení, noc. Ale ten v mlčení utkvěle dovibrovávající tón, který už není, kterému naslouchá už jenom duše, do něhož předtím vyzněl smutek, už jím nezní, proměňuje svůj smysl, nehybně se nese jako světlo v temnotách.“

Na jiném místě líčí Mann Adrianův kompoziční princip, který si vypůjčil od Arnolda Schönberga, tedy jeho dvanáctitónovou neboli seriální techniku. Mann přímo uvádí v poznámce na konci románu, že za hudebněteoretické části knihy v mnohém vděčí detailům Schönbergovy nauky o harmonii. Při psaní románu Mannovi radil filozof a muzikolog Theodor W. Adorno. Thomas Mann byl velkým milovníkem hudby, hudební inspirace jsou v jeho dílech časté, například wagnerovské leitmotivy přenesené do literatury v románu Buddenbrookovi, hudební inspirace v novelách Krev Wälsungů a Tristan, eseje o Richardu Wagnerovi atd.

Slavná novela Smrt v Benátkách sice vypráví o fiktivním spisovateli Gustavu von Aschenbachovi, ale k jeho postavě se Mann inspiroval rovněž skladatelem Gustavem Mahlerem, čehož pak využil režisér Luchino Visconti v proslulé filmové adaptaci, kde z Aschenbacha udělal skladatele, protože hudba se ve filmu zobrazuje líp než psaní knih. A jeho Gustav v podání herce Dirka Bogarda je Mahlerovi podobný i fyzicky a jako doprovod zní ve filmu hlavně Adagietto z Mahlerovy Páté symfonie.

Philip Roth (archiv OP)

„Pan Fortissimo!“ Bronfman podle Philipa Rotha
Na závěr vybíráme scénu z jednoho z vrcholných románů amerického spisovatele Philipa Rotha (1933–2018). V Lidské skvrně (2000) Roth popisuje výkon klavíristy Yefima Bronfmana na festivalu v Tanglewoodu, jemuž přihlížejí hrdinové románu včetně vypravěče (překlad Jiří Hanuš):

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments