Smrti, kdepak je tvé vítězství? V Ostravě začal Svatováclavský hudební festival

Se začátkem školního roku se do Ostravy vrací Svatováclavský hudební festival, v pořadí již čtrnáctý ročník hudebních oslav, které jsou v českých zemích bez přehánění nejvýznamnější přehlídkou duchovní hudby a staré hudby provozované na dobových nástrojích ve smyslu poučené interpretace. Festivalová dramaturgie letos nemohla obejít výročí pěti set let luterské reformace, a tak se na programu objevila celá řada kompozic, které by bez luterské protestantské (hudební) kultury nebyly vznikly. Očekávat od festivalu, že by připravil třeba Telemannovo Reformační oratorium TWV 13:18 (1755), by bylo poněkud předčasné. Přesto se na festivalu letos objeví celá řada děl Bachových, Telemannových nebo Mendelssohnových, spjatých s hudebními tradicemi luterských, německy mluvících zemí.

V úvodu festivalu ovšem zazněla kompozice, která byla uvedena již před devíti lety, totiž Brahmsovo Německé requiem op. 45. Brahmsovo dílo je poněkud zapeklitou kompozicí, protože není zhudebněním tradičního katolického ordinária mše za zemřelé ani protestantských pohřebních obřadů. Onen reformační aspekt je v díle ovlivněném kompozicemi Heinricha Schütze přítomen spíše skrytě, nejviditelněji užitím Lutherova německého překladu Starého a Nového zákona, z nichž Brahms pečlivě vybral zhudebněné pasáže, dávající dnes snadno zapomenout na velmi komplikovanou genezi přibližně sedmdesátiminutového opusu (1865–1868/1869). Onu reformační optiku je třeba hledat spíše ve skladatelově přístupu ke zhudebněnému textu i samotné ideji díla, které sice v době vzniku zaznívalo a dosud často zaznívá v chrámech protestantských i katolických, je však spíše oratoriem pro koncertní sál než chrámový prostor.

Brahmsovo Německé requiem je dílem humanistické sekulární religiozity, jak ji v české hudební kultuře známe nejspíše z díla Janáčkova, Vycpálkova nebo patrně v nejrozvinutější podobě ze skladeb Bohuslava Martinů. Jako před devíti lety, zaznělo i letos Německé requiem v katedrále Božského Spasitele, druhém největším moravském kostele s kapacitou 4.000 sedících a stojících osob. Tolik jich na úvodní koncert sice nedorazilo, ale vedle reprezentantů samosprávy a církví, kteří letos úvodní zdravice rozhodně nepodcenili, si na zahajovací koncert našlo cestu takřka 600 posluchačů. Zatímco v roce 2008 v Německém requiem vystoupila vedle Martina Gurbaľa Eva Dřízgová-Jirušová, Janáčkova filharmonie Ostrava a Český filharmonický sbor Brno sbormistra Petra Fialy, letos přijela z Brna hned dvě největší profesionální hudební tělesa, totiž Český filharmonický sbor Brno Petra Fialy a Filharmonie Brno.

S dirigentskou taktovkou před ní stanul Ondřej Vrabec, který se do Ostravy naštěstí (!) vrací pravidelně a většinou se zaslouženým ohlasem u publika. I tentokrát potvrdil pověst povolaného a pracovitého hudebníka, jehož letitá praxe hornisty České filharmonie a zkušenost s bohatým repertoárem prvního českého symfonického orchestru a jeho hostujících dirigentů disponují k tomu, aby se stal múzami políbeným umělcem, nikoliv jen dirigentem, prezentujícím vlastní ego. A tak jako tomu bylo před lety ve Dvořákově oratoriu Svatá Ludmila, i letos Brahmsovu Německému requiem sloužil, místo aby se jím sám blýsknul. Více méně ideálními partnery mu byli bohumínská rodačka Kateřina Kněžíková a švýcarský barytonista Rudolf Rosen.

Postavit se po čtyřiceti minutách s plně obsazeným orchestrem a smíšeným sborem za zády a přednést intonačně choulostivé číslo Ihr habt nun Traurigkeit, jediné sólové sopránové místo Brahmsovy partitury, je úkol nesnadný, eufemicky řečeno. Kateřina Kněžíková v něm obstála na výbornou a dokázala do kontrastního pátého čísla po sborovém čísle čtyři Wie lieblich sind Deine Wohnungen, které je osou celého díla, vnést slovanskou vřelost svého hlasu. Rudolf Rosen se prezentoval rozporuplně: sebevědomě a znělým hlasem přednesenému číslu tři Herr, lehre doch mich, které bylo nastaveným zrcadlem deklamačním slabinám jeho českých partnerů, nemohlo konkurovat číslo šest Denn wir haben hie keine bleibende Statt. Barytonista zariskoval s kontrastně nízkou dynamikou a ne zcela uspokojivý výsledek jej znejistěl na několik následujících taktů. Škoda, jeho hlas byl obsazen ideálně pro deklamační kvality a kazatelskou znělost.

Fialův Český filharmonický sbor se opět prezentoval svým vysokým standardem tmavě znělých sopránů a sebevědomé mužské sekce. Dílo bylo nastudováno v živějších tempech, sbor však neměl problémy s hybnými fugovými pasážemi, kterých není v díle málo. Velmi dobrým výkonem se prezentovala Filharmonie Brno, z jejíchž smyčcových plén sice občas doslova trčely flétny, ale nevím, zda to připsat na vrub mému usazení pořadateli nebo nevyzpytatelné akustice ostravské katedrální baziliky, která si nezadá s nádražními halami. Dirigentu Vrabcovi se ovšem podařilo z přediva hlasů vyprostit harfy a vymezit prostor pozounům s jejich symbolickým potenciálem. Souhrnem však bylo vystoupení brněnských filharmoniků a sboristů důstojnou poklonou Brahmsovu dílu. Nebýt zbytných ovací ve stoje, trval by jistě zasloužený potlesk ještě déle.

Hodnocení autora recenze: 85%

Svatováclavský hudební festival 2017
Johannes Brahms:
Německé requiem, op. 45
Dirigent: Ondřej Vrabec
Sbormistr: Petr Fiala
Kateřina Kněžíková (soprán)
Rudolf Rosen (baryton)
Filharmonie Brno
Český filharmonický sbor Brno
4. září 2017 Katedrála Božského Spasitele Ostrava – Centrum

www.shf.cz