Současná hudba z progresivního Kyjeva. Ukrajinský národní orchestr a Gidon Kremer

Jan Průša, 11.11.2017 17:32

Kyjev jako město prochází v poslední době proměnou. Nová progresivní (a nepopsatelně dekadentní) umělecká scéna města jako by bojovala proti částečně stále přetrvávajícímu marastu a válkou zbídačenému východu země uměleckými počiny a prostorem, kde se lze radovat i ze současné hudby, která reflektuje svět různými způsoby.

Kyjev (zdroj commons.wikimedia.org / foto Andriy155)

Přes všechny současné i minulé negativní národní osudy a ekonomickou situaci vznikají v Kyjevě ostrůvky progrese a tvůrčí svobody, které dýchají novým životem a nesmírnou nadějí do budoucna. Vlastně mám při mých pravidelných cestách do Kyjeva pocit, že se jisté věci konečně mění a že Ukrajinci se těmto problémům dokáží postavit způsobem sobě vlastním. Moje první návštěva koncertu Národního symfonického orchestru Ukrajiny (plným názvem Akademický symfonický orchestr Národní filharmonie Ukrajiny) ale zprvu vypadala jako cesta o několik desítek let zpět do minulosti. Ovšem pouze na první pohled.

Neoklasicistní budova z konce devatenáctého století, pojmenovaná po národním ukrajinském skladateli Mykolovi Lysenkovi, ukrývá poměrně malý koncertní sál, který je pro každý romantický orchestr kapacitně nedostačující.

Národní filharmonie Ukrajiny (zdroj commons.wikimedia.org / foto Nick Grapsy)

Část hráčů tak musí být „ukryta“ pod bočními balkóny a přední galerií s varhanami. O to víc mne překvapila akustika, která předváděla orchestrální zvuk v nesmírně jasných barvách a v některých případech byla ta hudba doslova na „dosah ruky“. Samotná estetika místa, včetně personálu i dalších vjemů, působila v dobrém slova smyslu jako z jiné doby, slavnostně a opravdově.

Akademický symfonický orchestr Národní filharmonie Ukrajiny (zdroj nsou.com.ua)

Ovšem po prvních tónech jsem si znovu vzpomněl, že jsem ten dnešní progresivní Kyjev neopustil, a po chvíli už si vychutnával skladby současníků Valentina Silvestrova a Victora Kissina! Ty po přestávce dramaturgicky geniálně doplnila Třetí symfonie Sergeje Rachmaninova.

Ve vší úctě se nechci pražského publika dotknout, ale jsem si jist, že by tuto poměrně náročnou hudební literaturu v rámci klasického abonentního koncertu nepřijali Pražané tak otevřeně jako posluchači tady v Kyjevě. Ani si nepamatuji, kdy jsem navštívil večerní koncert, kde nastoupená Česká filharmonie provozovala tomu podobnou hudbu. To byl pro mne další pozitivní šok, jakým způsobem se kyjevští posluchači dokázali současné hudbě detailně věnovat a jak ji dokázali vnímat a čile komentovat během dlouhé přestávky mezi první a druhou částí koncertu.

Valentin Silvestrov je ukrajinský autor soudobé hudby, postmodernista. Narozen dva roky před druhou světovou válkou prošel svým tvůrčím vývojem celou historií sovětské Ukrajiny jako součásti Sovětského svazu a ve své tvorbě pokračuje i po vyhlášení samostatnosti Ukrajiny po rozpadu sovětského bloku. Jeho tvorba v jistém slova smyslu nevytváří (nevytvářela) progresivní extrémy, ale jak on sám říká: „Je odpovědí a ozvěnou toho, co již existuje.“ Jeho dílo lze chápat i v další dimenzi tohoto citátu. Silvestrova tvorba naráží na názor, že vše již bylo jistým způsobem vytvořeno (Bohem, Všemohoucím) a my teď musíme pouze naslouchat a navracet se k vytvořenému a znovu naslouchat a hledat další cesty a možnosti.

Sedmá symfonie, napsaná mezi lety 2002 a 2003, je jednovětá kompozice klidnější povahy s několika rozdílnými tématy. Šéfdirigent Roman Kofman, ukrajinský komponista, současník a přítel Silvestrova, neměl sebemenší pochybnost, jak by měli filharmonici skladbu interpretovat. Mimochodem mezi nimi bylo poměrně hodně mladých muzikantů, což byl další pozitivní šok večera. Skladba v pianu byla spíše meditativní povahy, ale v některých momentech obsahovala drastické momenty a výbuchy ve forte. Ve skladbě se objevuje i klavír nebo harfy. Jednotná a krystalická hra filharmoniků, plynoucí naprosto bez jakékoli pochybnosti nebo technické nepřesnosti, našla svůj vrchol v hlavním tématu skladby, mahlerovsky citově překypujícím adagiu. Symfonie končí za zvuku napodobujícího vítr.

Gidon Kremer poté otevírá další skladbu, Koncert pro housle s orchestrem Victora Kissina (ukrajinská premiéra) z roku 2012. Tento ruský autor, který působí i v Belgii, s Kremerem dlouhodobě spolupracuje a Kremer jeho dílo uvedl například i na salcburském Festspiele. Kissine nejprve komponoval čistě komorní hudbu, pro velký orchestr začíná vytvářet až v posledních letech. Z té doby také pochází interpretovaný koncert a znovu mohu potvrdit, že Kremer (stejně jako třeba Mutter) dokáže se soudobou hudbou koexistovat tak přesvědčivě a technicky vyrovnaně, že je velmi těžké hledat interprety, kteří se nechytili do smyčky repertoáru od romantismu k baroku a jejichž snaha o současnou hudbu vychází z jejich osobního přesvědčení a odhodlání, stejně jako u Kremera. Jednovětou, excentrickou hudbu, plnou neodhadnutelných, nečitelných a náročných míst, momentů klidu i silných tutti orchestru a perfektní hry Kremera, odměnili posluchači vyprodaného koncertu ovacemi ve stoje. Kremer připojil dva delší přídavky.

Třetí symfonie a moll op. 44 Sergeje Rachmaninova byla už jen třešničkou na dortu, místem, kde mohl orchestr naplno ukázat svoje hudební palety, a místem, kde stavěl vysoké melodické oblouky, které překonávaly prostor komorního filharmonického sálu. V některých pasážích jsem až žasl nad průzračností a energičností orchestrální hry, nad technickou precizností, stejně jako nad přirozenou jednotou a uvolněností mezi hráči a jejich šéfdirigentem. Národní symfonický orchestr Ukrajiny předvedl ten večer pro mne nečekanou senzaci a všechny skladby představil jako broušené a vzácné drahokamy nedoceněné krásy. Finálního Rachmaninova potom jako radostnou a jasnou naději pro všechny Ukrajince.