Špaček a Sekera oslavili Beethovena v rámci Letních koncertů České filharmonie

Cyklus Letní koncerty: tak se Česká filharmonie hudbymilovným posluchačům i s radostí vystupujícím umělcům snaží nahradit dlouhou „koronavirovou“ přestávku v uměleckém provozu. Jako další se 10. července 2020 v této sérii neobvyklého letního provozu Rudolfina představili Josef Špaček (housle) a Miroslav Sekera (klavír).
Josef Špaček (zdroj ČF)

Zažíváme dosti netradiční léto. Zatímco se rok od roku děje to, že hudební instituce se svými tělesy uzavírají sezónu v červnu, aby se koncertní provoz rozběhl znovu naplno v září, tyto letní prázdniny – alespoň ze strany České filharmonie – ožívají hudbou. Cyklem Letní koncerty, prezentující komorní hudbu, Česká filharmonie obohacuje nynější hudební provoz, dosud tvořený pouze letními festivaly. Reaguje tak na období dlouhé hudební nečinnosti v předchozích měsících.

Dnešní koncert však nebyl zvláštní pouze svým datem. Určitým zcizujícím prvkem byl poslech v roušce (pravděpodobně namísto striktního rozmístění posluchačů po sále – vstupenky nebyly číslovány); jiný neobvyklý jev, který ale naopak dodával koncertu příjemnou atmosféru, bylo moderování večera jedním z dnešních sólistů, Josefem Špačkem.

Špačka jistě většina posluchačů už zná jako vynikajícího houslistu, který je zároveň velice sympatický svým nonverbálním projevem na pódiu; málokdy se však stane, abychom slyšeli i verbální stránku jeho projevu Jeho způsob podání už samo o sobě vtipných historek, vážících se k dnes interpretovaným skladbám, v publiku vyvolal salvy smíchu a byl krásným kontrastem k vypjaté soustředěnosti obou umělců při interpretaci dnes prováděných skladeb.

Těmi byly Sonáta pro housle a klavír č. 2 Maurice Ravela a „Kreutzerova“ sonáta pro housle č. 9, op. 47 Ludwiga van Beethovena, přičemž hlavním záměrem při sestavování dnešního programu bylo, jak prozradil Špaček, oslavit 250. výročí Beethovenova narození. Ravel pak byl zřejmě přidán jako dobrý repertoár, který je zároveň dostatečně kontrastní; tedy z dramaturgického hlediska zcela běžný postup, nikoliv však něco, co by se dalo vyzdvihnout. Stejně tak výběr přídavku mohl být promyšlenější: Debussyho Svit luny v „aranži“ pro housle a klavír (tj. housle dublují melodii klavíru) sice hezky ohraničil celý večer francouzskými skladateli, ale vzhledem k předchozímu repertoáru se zdál být možná až moc „komerční“ a nedostatečně originální.

Co však je třeba vynést snad až do oblak, je interpretace zmíněných skladeb. Vzhledem k dlouholeté spolupráci Josefa Špačka a Miroslava Sekery si posluchač po celou dobu trvání koncertu mohl vychutnávat jejich naprostou přesnost v souhře a hlavně celkové souznění v hudebním cítění. Ať už se mezi houslemi a klavírem odehrával působivý dialog (např. místa v Ravelově 2. větě nebo v Beethovenově 1. větě) nebo byly housle jakýmsi průvodcem po impresionisticky zbarveném prostředí tvořeném klavírním partem (Ravelova 1. věta) či když se housle proměnily v postupně gradující „perpetuum mobile“ (Ravelova 3. věta), vždy jsme měli pocit, že jednotlivé hudební celky cítí oba hudebníci stejným způsobem a jsou schopni vytvořit jednotný celek; ovšem i se všemi podstatnými detaily.

V houslové i klavírní interpretaci jsme mohli obdivovat průzračnost hudebních frází, v nichž každá nota měla své místo, a to i místy v hodně nízkých dynamikách, například v barevně osobitém Ravelovi. V Beethovenově první větě jsme zase mohli pozorovat skvělou práci se střihy v dynamikách a tempech – i s takto náhlými změnami neměli umělci sebemenší postřehnutelné problémy. Vysoká míra virtuozity, kterou tyto skladby vyžadují, pak jen přispěla ke konečnému „wow efektu“, který jsme si z tohoto příjemného, hodinového koncertu odnesli.

Mohlo by vás zajímat