Stáhni z kůže medvěda

Das Fremde můžeme přeložit jako návštěvník, cizinec, ale i duch nebo host. A všechny tyto významy se k inscenaci hodí. Mezi bílými stěnami vytvořenými z látky sedí na židli dívka. Proti ní stojí židle, která je prázdná. Slyšíme její vnitřní hlas, dialog, který vede sama se sebou. Za chvíli už ale na protější židli sedí performer oděný do kostýmu medvěda. Kde se vzal podivný příchozí, který tak usilovně vyžaduje její pozornost? Je jako utkvělá myšlenka, která jí nenechá spát, když jí v jednom z dalších obrazů usilovně křičí do uší, zatímco ona mechanicky vykonává zautomatizované pohyby paží a snaží se ho zahnat. Jeho neodbytnost je tak atakující, že se dívka dostává do větší a větší tenze, která až přesahuje k šílenství. A to je to, co tvůrce zajímá. To, co je za hranou, zvláštnost, podivnost, jinakost. A my bedlivě sledujeme, jak se tvůrci tohoto tématu dotýkají, ačkoli nás výsledky jejich hledání tolik nepřekvapí.

Všudypřítomná bílá barva reprezentuje stav mysli. Navozuje na jednu stranu klid (přicházející tanečnice s hlavovou maskou medvěda, jako by přitančila do sněhových závějí), zároveň ale přináší i chlad, prázdnotu, odcizení. Jaké to asi je ztratit se v bílé nicotě? Stejně tak jako na horách můžeme být i na psychiatrickém oddělení. Stopy absence zdravého života nacházíme tu a tam v celém díle. Neonové žárovky rámující jeviště nervózně problikávají. Ve váze na přední straně jeviště se smutně sklápí hlavičky suchých slunečnic, dívka není schopna promluvit, zasekává se, tvář si omotá bílým ubrusem a vytváří si tak dusící masku. Stejně tak v těle energie neplyne. Svaly se zasekávají, kontrahují, stahují se v napětí. Dvě tanečnice vypadají jako bílé panenky, pohybující se v kostrbatých robotických pohybech. Neznámá síla, která je v nich kondenzovaná, jimi zmítá, pohání je a může vytrysknout i v podobě agrese. Jedna z performerek hraje a tančí svými dlouhatánskými vlasy. V jednu chvíli jí vlasy, sepnuté gumičkou, vytvoří masku, jindy s nimi efektně hází do zvuků zneklidňující elektronické hudby a emotivních houslí, které vyluzuje hudebník od svého mixážního pultu.

Johanna Roggan dostává své performery k hraně šílenství a zároveň jim pokládá otázku, jak se se stavem tísnící abnormality vypořádat. Skolit medvěda, sebrat mu jeho kůži a obléci si ji? Stát se medvědem? Přijmout utkvělé myšlenky, které odháníme, jako součást existence? Nebo si v záchvatu nasadit masku na hlavu a skrýt za ní svoje pravé já, schovat se v ní? Anebo si právě nasazením zvířecí masky, tímto reálným objektem, přiznat to, čím jsme – možná je to totiž ono zvíře v nás, které chce být objeveno.

Inscenace pozvolna ubíhá. Vizuální i hudební stránka vytváří kompaktní rámec. Tanečnice čas od času překvapí přesně vykreslenou figurkovitou stylizací svého pohybu. Poskládané elementy dávají smysl. Záměr umělkyně nám je jasný. Přeci jen se ale nemohu ubránit dojmu, že ona magická alchymie, která by neklid ze scény přenesla na diváky, nefunguje. Pouze analyticky se dostáváme od začátku k závěru a rozumově rozklíčováváme poselství zakódované v posledním obrazu. Šílenství, vybočení, setkání s prázdnotou, s jinými strach nahánějícími světy je pro každého možné. Mezi normalitou a abnormalitou je velmi tenká hranice. A to nás děsí. Do zhasnutého jeviště zůstávají svítit červené medvědí oči…

Hodnocení autorky recenze: 65%

Dance Transit. Praha. Dresden. Leipzig 2017
Das Fremde/ALIENIdentität
Choreografie: Johanna Roggan
Produkce/umělecký asistent: Josefine Wosahlo
Kostýmy: Julia Pommer
Hudba/zvuk: Simon Goff
Světla: Falk Dittrich
Dramaturgie: Célestine Hennermann
the guts company
(koprodukce Hellerau–Europäisches Zentrum der Künste Dresden / Societaetstheater Dresden a schloss bröllin e.V.)
Premiéra 25. listopadu 2016 Societaetstheater Drážďany
(psáno z představení 12. 4. 2017 divadlo Ponec Praha)

Tančí – Nastia Ivanova, Rosabel Huguet
Hraje – Matthias Wagner

www.divadloponec.cz