Jsem šťastný, že jsem nešťastný. Dirigent Ondrej Lenárd slaví pětasedmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Když se podíváte do brožurky Symfonického orchestru Českého rozhlasu na sezonu 2017/2018, hned na první straně máte desatero, proč jít na jejich koncert. Zde figuruje jako záruka vysoké umělecké kvality šéfdirigent Ondrej Lenárd, který se 9. září dožívá 75 let. Tři čtvrtě století! V plné práci s přípravou zahajovacího koncertu sezony v Rudolfinu, s pozvánkou do Japonska, kde dlouhodobě působí, vitální a v plné síle. Co pro něj znamená číslo devět? Je rozdíl mezi evropskými a japonskými hudebníky? Kterých ze svých více než tisíce nahrávek si nejvíce cení? Přijímá s lehkostí ovace a poklepání na rameno – a pak jde spokojeně spát, nebo je to celé jinak? „Jsem šťastný, že jsem nešťastný,“ to je jeho životní motto.
Ondrej Lenárd (zdroj archiv O. Lenárda)

Letos 9. září slavíte pětasedmdesát let – jak u SOČRu oslavíte toto své životní jubileum?

První abonentní koncert SOČRu Když klasika je vášní s atraktivním programem mám v Rudolfinu na začátku října; ale pokud je mi známo, ani tento, ani žádný jiný nebyl prezentován jako koncert k mému životnímu jubileu.

Máte takové zajímavé datum narození, 9. 9. Máte rád číslo devět?

Jsem trošku pověrčivý, ale ne natolik, abych třeba vsázel v ruletě na číslo devět. Devítka je moje šťastné číslo, které mě provází celý život – nosím i boty číslo devět (smích). Jsem z dvojčat – takže ty dvě devítky vnímám symbolicky. I moje děti se narodily devátého, je to taková zvláštní shoda termínů.

Máte na kontě přes tisíc rozhlasových snímků – posloucháte je rád?

Někde se uvádí tisíc, nedávno jsme to počítali s kamarádem, mým „dvorním rozhlasovým režisérem“ Leošem Komárkem, a napočítali jsme jich 1.400, ve Slovenském rozhlase v Bratislavě se uvádí 1.200. Každopádně ty snímky vypovídají mnoho o mé práci, a to, že jsou nahrány, je pro mě jako výchovný proces. Snažím se zdokonalovat se od nahrávky k nahrávce. Přiznám se ale, že je poslouchám velmi nerad. Někdy bych si nafackoval za to, co jsem tam spáchal! Málokdo si uvědomuje duši muzikanta, co prožívá na pódiu. Už samotný vstup na scénu je, jako když Spartakus vstoupil do arény. Když je dobrý koncert, otázka zní: Kdo to hrál? Když je špatný koncert, lidi se ptají: Kdo to dirigoval? Občas mám pocit, že jsem pod tíhou emocí a trémy v rámci psychického rozpoložení přehnal tempo – to je myslím nejtěžší, udržet tempo, jak má být.

Ale když nahráváte, můžete se přece vrátit a nahrávky opravit…

To je pravda, ale nemůžeme dělat nekonečné počty střihů a pořád se vracet. Kdyby orchestr pocítil, že nejsem v plném nasazení, tak bude podle toho hrát a taky do toho nedá vše. Pro mě znamená každá nahrávka a dokonce i každá zkouška potřebu absolutního soustředění. Musím i všechny hudebníky motivovat, abychom našli společnou řeč, abychom společně vyprávěli to, co chceme tou hudbou říci. Koncert je navíc trošku poznamenaný trémou. A trému pociťuji pořád. Kdo trému nemá, je podle mého názoru necitlivá duše. To napětí odpadá až s posledním akordem. Je to kus zodpovědnosti, abychom nezklamali lidi, kteří na nás čekají.

Po skončení koncertu tedy zajásáte a poklepete si po rameni, jak dobří jste byli?

To by byl začátek konce! Právě díky rozhlasu a možnosti opakovaně poslouchat své výkony se ze mě stal perfekcionista. Existuje spousta nahrávek přímých přenosů koncertů a mikrofon neoklamete. Hodiny po koncertě jsou pro mě nejkrutější – velmi nerad s někým mluvím, potřebuji samotu, přehrávám si v hlavě takt po taktu velmi kriticky a hledám chyby – proč se to rozsypalo? Vinu hledám především u sebe. V podstatě jsem tedy nešťastný člověk – dokážu se trápit a sebetrýznit ještě velmi dlouho po koncertě, někdy i celé týdny. Ale ten stres mi zároveň napomáhá v sebe-edukaci a v preciznosti, tlačí mě to dopředu. Mám už od mládí motto: „Jsem šťastný, že jsem nešťastný.“

Ale po koncertě vás lidé chválí, zahrnují květinami…

Přiznám se, že ty chvály po koncertě jdou jedním uchem tam a druhým ven. Mám raději konstruktivní, erudované kritiky, kteří jsou znalí problematiky a umí nahlédnout i do psychologie muzikanta. Kritik může umělci pomoci zpětnou vazbou, když napíše, proč dle jeho názoru toto vyšlo a toto zase nevyšlo, poskytne mi jiný úhel pohledu.

Ondrej Lenárd (zdroj archiv O. Lenárda)

Které své nahrávky si nejvíce ceníte?

To je velmi těžká otázka – to je, jako kdyby vám maminka osmi dětí měla říci, které z nich miluje nejvíce. Z toho množství je spousta takových, za které se rád postavím – a jiné bych nechal nejraději smazat! Za co se nestydím, to je moje první a jediná LP deska na Slovensku, kde jsem ve Slovenském rozhlase natočil Straussova Dona Juana a Sibeliovu Finlandii (1973), ta má do dnešního dne odpovídající parametry. Kdykoliv někde hraju Dona Juana, tak si ji znovu pouštím. Jako druhou bych vzpomněl Bohému, kterou jsme natočili s Peterem Dvorským a Veronikou Kincses v roce 1974, tato nahrávka je i podle kritiků srovnatelná s mnohými výkony umělců světových jmen. Prý ji poslouchal i sám veliký Pavarotti a ocenil ji slovy, že ta nahrávka je exkluzivní.

Působil jste za svou dlouhou kariéru na mnoha významných postech, například ve Slovenském rozhlase či jako šéfdirigent Slovenské filharmonie. Jak hodnotíte práci Symfonického orchestru Českého rozhlasu?

Práce se SOČRem je jako hra na stradivárky. Nemohu si vynachválit kvalitu tohoto orchestru! Velikou devízou tohoto tělesa je muzikantské nasazení všech členů, jejich potřeba být stále lepší a lepší – a v neposlední řadě přátelský vztah mezi orchestrem a mnou jako dirigentem. S nimi se nedá ustrnout na nějaké úrovni, stoupáme společně stále výš a výš.

A co nahrávky ze SOČRu? Máte nějaké?

Nahrávky koncertů se SOČRem si vždy vyžádám a archivuji si je. Ve světě jsou teď velmi populární záznamy live koncertů. Za těch sedm let mého působení je tu dostatek materiálu, který by mohl jít ven – koncerty, které de facto nemají chybu. Nevím, proč této formy více nevyužije Český rozhlas? Mohla by se z toho vytvořit celá edice live záznamů, které mají vysokou estetickou a muzikantskou hodnotu, mají vysoké parametry evropského rozměru. Hovořil jsem na toto téma s režisérem Českého rozhlasu Jiřím Gemrotem, ale přešly dva roky a bohužel se nic neděje…

Nechystají se vašich znalostí využít do nějakého pravidelného rozhlasového pořadu o klasické hudbě? Lidé by si určitě rádi poslechli názor šéfdirigenta.

Samozřejmě rád bych spolupracoval na nějakém edukativním programu, který by využíval třeba i výše zmíněné live nahrávky, ale přestože jsem sedm let na postu šéfdirigenta SOČRu, nemám tu bohužel dostatečně silný hlas, abych prolomil tento nezájem. Můj potenciál pravděpodobně zůstane nevyužitý.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář