Státní opera Praha: Don Quijote přichází aneb O necitlivém přístupu ke klasice

Právě dnes večer se po patnácti letech od své zatím poslední reprízy vrací na jeviště pražské Státní opery jeden z nejpopulárnějších titulů klasického baletního odkazu, Minkusův Don Quijote, když se to předchozí nastudování – vůbec první v tehdejším Československu – tady hrálo celých dvanáct sezon a dosáhlo osmi desítek často zcela vyprodaných představení. Dnešní premiéra Dona Quijota je přitom posledním novým titulem současného baletního souboru Státní opery Praha, který na konci této sezony čeká zrušení a převedení některých inscenací pod hlavičku baletu Národního divadla, kam přejdou i vybraní tanečníci. Taneční ztvárnění slavného Cervantesova románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha s hudbou vídeňského skladatele, dirigenta a houslisty bylo poprvé uvedeno v moskevském Velkém divadle  v prosinci 1869 v choreografii francouzského tanečního mistra Maria Petipy. Ten se již po dvou letech ke vděčnému titulu vrátil, aby dál propracoval především technickou virtuozitu hlavních rolí a také rozšířil úspěšnou scénu snu. Na prahu nového tisíciletí pak Petipovu choreografii významně dotvořil jeho odchovanec Alexander Gorskij, který především zvýraznil funkci sboru, přidal některé sólové role a poprvé tak realizoval své pojetí klasického baletu jako tanečního dramatu. Objevovat v zahraničí se Don Quijote začal teprve až během druhé poloviny dvacátého století, především zásluhou představitelů ruské baletní školy.

U zrodu nynější nové inscenace Dona Quijota v pražské Státní opeře stojí vedle šéfky jejího baletního souboru Hany Vláčilové i další někdejší dlouholetá členka baletu Národního divadla Kateřina Elšlégrová – Slavická a především pak jejich bývalý kolega Jaroslav Slavický, nyní náš přední taneční pedagog, ředitel Taneční konzervatoře hl.m. Prahy.Ve svém nastudování vycházíte – společně se svojí ženou a Hanou Vláčilovou – z verze Maria Petipy a Alexandra Gorského. Nakolik věrně?

Samozřejmě v choreografii vycházíme z Petipy a Gorského – zatím to nikdo lépe neudělal a právě jejich koncepce i slavné taneční scény jsou důvodem více jak stopadesátiletého uvádění baletu na všech světových jevištích. Ptáte se jak věrně? Tam, kde je používáme, tak co nejvěrněji. Druhá věc je režijní koncepce představení. Samozřejmě, některé části jsem upravoval, něco jsem zkracoval nebo zcela vynechal, tak aby inscenace měla spád – správný temporytmus. Snažil jsem se o srozumitelnost a logiku děje, o hereckou přesvědčivost a prokreslení všech postav – nejenom těch hlavních, o propojení tanečních a pantomimických scén, zapojení baletního sboru do celkového průběhu děje a o celkové oživení inscenace. Vedle ústředního páru Kitri a Basila jsem spojením role „pouliční tanečnice“, „dryády“ a Mercedes vytvořil společně s toreadorem Espadou ještě jeden ústřední pár, který prochází celým baletem, „roztančil“ jsem komickou postavu Camacha tak, aby mohl uplatnit nejen hereckou, ale také taneční charakteristiku role. Přikomponováním Adagia Kitri a Dona Quijota ve „snu“ jsem se snažil o zvýraznění Kitri jako vize Quijotovy Dulcinei.

V novodobé historii Dona Quijota na světových jevištích jej proslavil Rudolf Nurejev. Najdeme v nové pražské inscenaci něco z jeho pojetí?

Nevycházím ani z verze Nurejevovy, ani z velmi úspěšné a myslím ještě známější verze Baryšnikovy, i když tam budou určitě nějaké společné momenty. Všechny verze Dona Quijota více či méně vycházejí z petipovské verze a řekl bych, že čím více, tím jsou lepší. Souvisí to stále s tím, co už jsem zmínil před chvílí: s hodnotami, které Petipa a později Gorský do představení vložili a které mu zajistily nesmrtelnost.Nemálo diváků si určitě ještě pamatuje předchozí pražské nastudování Dona Quijota, tak jak je na jevišti tehdejšího Smetanova divadla připravil Boris Bregvadze, a to také podle verze Petipy a Gorského. Jak vy – ještě jako tanečník – na tuhle inscenaci vzpomínáte?

Na onu inscenaci uvedenou na scéně Smetanova divadla, tedy dnešní Státní opery vzpomínám velmi rád. Byla to především krásná práce s Borisem Bregvadze, vynikajícím pedagogem, tanečníkem a umělcem! Na premiéře jsem tančil „parádní“ roli Espady, později Dona Quijota a Camacha. Představení jsem měl na starosti také jako baletní mistr a repetitor. Vzpomínám si také, jak jsem na první vystoupení v roli Kitri a Basila připravoval Dariu Klimentovou a Stanislava Feča.Scénu i kostýmy tenkrát stejně jako dnes navrhnul Josef Jelínek Bude se zmíněný předchozí pražský Don Quijote od toho vašeho nového hodně lišit? A ještě prosím o jedno srovnání: Dona Quijota jste před časem nastudoval i v Brně…

Don Quijote ve Státní opeře se od toho z roku 1986 ve Smetanově divadle lišit bude lišit. Inscenace vycházela z koncepce Baryšnikova, především druhé a třetí jednání, nebyl tam prolog, který „rámuje“ celé představení a také jiné věci. Bude se spíše podobat právě verzi, kterou jsem v roce 1996 připravil pro Národní divadlo v Brně a ještě více té, kterou jsem realizoval v roce 2003 v Bádenském státním divadle v Karlsruhe, ale také není zcela identická. Podobné je to i s výtvarným řešením. Přesto, že se na každé verzi Dona Quijota podílel Josef Jelínek – v Brně kostýmy a v Karlsruhe a ve Státní opeře scénou a kostýmy, je výtvarné řešení pokaždé jiné, i když stylově stejné.Jak náročné jsou podle vás sólové i sborové party v Quijotovi a jak jim je soubor Státní opery schopen dostát?

Taneční party v Donu Quijotovi – především ty sólové – jsou velmi náročné. Petipa skvělým způsobem „přetavil“ techniku klasického tance do španělského charakteru, který se objevuje především v práci paží, ve volbě póz, „epaulement“ i v jednotlivých prvcích. Interpreti se proto musejí vypořádat nejen s virtuózní technikou, ale také se stylem a charakterem provedení.

V práci souboru je složitost v tom, že vedle charakterních tanců- seguedilia, fandango, cikánský tanec, toreadoři – je třeba zatančit na úrovni „čistou klasiku“ ve „snu“. Vůbec nejtěžším úkolem pro sbor je být neustále v ději, na velké ploše, kde není dána přesná choreografie, vytvářet atmosféru, nevypadnout „z role“, bez toho by představení vlastně nebylo!

V souboru Státní opery Praha pracuje několik vynikajících tanečníků. Je třeba se zmínit o obou představitelkách Kitri – vyzrálé, technicky i herecky perfektní Miho Ogimoto a o mladé, velmi talentované, suverénní Alině Nanu. V roli Basila se představí tanečník s mezinárodními zkušenostmi Ulvi Azizov a velkou příležitost dostává absolvent Taneční konzervatoře, v současné době člen Bohemia Baletu Ondřej Vinklát. Je třeba se zmínit i o Mercedes přední sólistky souboru Zuzany Hvízdalové a také mladé francouzské tanečnici Phillippine de Sevin. V roli Espady se vystřídá Viktor Kocian a hostující Filip Janda. Musím připomenout i skvělého Camacha Vjaceslava Veaceslava Burlaca a Sergeje Gherciu a mohl bych jmenovat i ostatní členy v různých, zdánlivě menších rolích- ale není malých rolí!.

Inscenace Dona Quijota je „zkouškou ohněm“ pro jakýkoliv baletní soubor na světě. Věřím, že soubor Státní opery Praha projde touto zkouškou se ctí!Co podle vás bylo na současné přípravě Dona Quijota ve Státní opeře nejtěžší?

Příprava Dona Quijota probíhala bez větších problémů. Představení jsme začali připravovat v listopadu, v prosinci byla pauza, protože jsem byl v zahraničí. Intenzivní příprava začala pak opět v lednu. Velmi dobrá byla spolupráce s technicko – uměleckými složkami divadla pod vedením pana Krejčího, dekorace, kostýmy i rekvizity byly včas hotovy! Vlastně idyla, až mám obavy, neboť jakoby přestalo platit Čapkovo „ Jak se dělá divadlo“!

Je třeba také poděkovat souboru, který i přes složitou situaci související s transformací Státní opery Praha a Národního divadla, kdy se jedná v některých případech o existenční záležitosti, v podstatě zvládl pracovní proces a snažil se plnit náročné úkoly.Přístup k baletní klasice i samotná její prezentace u nás se od doby vaší aktivní taneční kariéry hodně změnily. Možná nesnadná otázka závěrem: Co těm změnám říkáte? Ať už jako divák, někdejší tanečník, ale i jako dlouholetý pedagog?

To je složitá otázka! Je pochopitelné, že časy se mění a věci se vyvíjejí. Je třeba věnovat pozornost a uvádět současnou tvorbu. O tom nelze pochybovat. Předností baletu je však jeho obrovská šíře a rozmanitost. Podobně jako v hudbě nebo hudebně dramatické tvorbě je třeba uvádět baletní repertoár v celé jeho šíři, prezentovat ho jako svébytnou hudebně dramatickou formu jevištního umění.

Celkové povědomí o baletu je v České republice na velmi nízké úrovni. V širší veřejnosti chybí znalost baletní tradice a jejího historického vývoje. Kromě Labutího jezera, Louskáčka a Spící krasavice- ta se ale musí jmenovat Šípková Růženka – nejsou balety známy. Je škoda, že publikum a samozřejmě i tanečníci neměli doposud možnost „potkat se“ na české scéně s balety takových choreografů, jako jsou Ashton, MacMillan, Jakobson, Neumeier, Petit, Forsythe a jiní, kteří patří mezi největší baletní tvůrce dvacátého století. Proč tomu tak je? Nevím. Příčin může být více: finanční náročnost, nároky na úroveň interpretace nebo nezájem z jedné i z druhé strany.

Podobná je i situace v baletní tvorbě patřící do takzvaného „zlatého fondu“ klasického baletního odkazu devatenáctého století Balety, jako jsou Korzár, Bajadéra byly uvedeny pouze v Brně, na českých jevištích se neobjevily například Esmeralda, Dcera faraona a  další. Argumentem často bývá, že je to „staré“, nemoderní. Nevím, jestli by si některý hudebník, neřku-li kritik dovolil říci, že Mozartovy, Smetanovy, Dvořákovy, Čajkovského a jiné opery jsou staré, že dnes už se tak nekomponuje, tak proč by měly být uváděny! Tak je vlastně popírána základní hodnota těchto baletů, tedy choreografická koncepce a choreografie samotná, v nichž je uložena velká estetická hodnota. Tím, že se tyto balety uvádějí více jak sto let, dokázaly svou životaschopnost a dovolím si říci, že stojí vně kritiky. Pokud se někomu nelíbí, je to jeho problém, ne všichni mají rádi Wagnera nebo Janáčka, ale to neznamená, že jejich tvorba by neměla být uváděna anebo že je špatná!

Někdy se setkáváme v rámci jakési „modernizace“ s velmi necitlivými zásahy právě do choreografie a celkového stylu těchto představení. Opět se tu nabízí příměr s hudební tvorbou. Nedovedu si představit, že by někdo vzal partituru renomovaného skladatele, začal tam přehazovat fráze, takty, něco by vyhodil, něco dokomponoval, něco překomponoval a vydával to za moderní výklad díla jednadvacátého století! To se bohužel děje a chudáci původní autoři, na které se tito „tvůrci“ odvolávají, se nemohou bránit. K uvádění klasických baletů devatenáctého století je třeba přistupovat s pokorou a respektem, aby byly zachovány ty hodnoty, které tam byly tvůrci vloženy a které jsou důvodem jejich nesmrtelnosti. Pokud má někdo choreografické ambice a domnívá se, že je lepší než původní tvůrce, a nebo pokud chce toto téma zpracovat po svém, měl by vytvořit vlastní představení. Tak to například udělal Mats Ek, který uvedl vlastní verze Labutího jezera, Spící krasavice i Giselle a nechal Petipu, Ivanova a Peraulta s Corralim v klidu odpočívat. Vždy, když jsem inscenoval některý z baletů devatenáctého století – Šípkovou Růženku, Bajadéru, Raymondu – a uvědomil jsem si to i při studiu Dona Quijota ve Státní opeře, bylo zřetelné, jak příprava inscenace dovede stmelit celý soubor. Jak každý člen na úkolech „vyroste“ a celkově se posune laťka výkonnosti. Tento umělecko pedagogický moment je také pro práci každého souboru velmi důležitý. A protože se tyto inscenace těší velkému zájmu diváků, myslím, že není co řešit!

Díky za rozhovor, vaši péči o klasický balet u nás a dnes večer Zlomte vaz!

Ludwig Minkus:
Don Quijote
Režie: Jaroslav Slavický
Choreografie: Jaroslav Slavický, Kateřina Slavická a Hana Vláčilová podle Maria Petipy a Alexandra Gorského
Dirigent: Václav Zahradník
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Asistenti choreografie: Marie Hybešová, Jurij Slypyč, Michal Šebor, Taťána Krištůfková
Balet a orchestr Státní opery Praha
Posluchači Taneční konzervatoře hl.m. Prahy a děti Baletní školy Olgy Kyndlové při Státní opeře
Premiéry 16. a 19.února 2012 ve Státní opeře Praha

Don Quijote – Milan Boček / Josef Svoboda
Sancho Panza – Jurij Kolva / Richard Hlinka
Kitri – Miho Ogimoto / Alina Nanu
Basil – Ulvi Azizov / Ondřej Vinklát
Mercedes – Zuzana Hvízdalová / Phillippine de Sevin
Espada – Viktor Kocian / Filip Janda / Jurij Slypyč
Camacho – Veaceslav Burlac / Sergej Gherciu
Květinářky – Petra Nálevková, Helene Chavarot / Daria Lazucová, Irina Burduja / Pavla Horká, Morgane Lanoue
Amor – Daria Lazucová / Irina Burduja

www.opera.cz

Ptal se Vít Dvořák
Foto Státní opera Praha a archiv Národního divadla