Štefan Margita: Jsem „praštěný oponou“

Laca v Její pastorkyni Leoše Janáčka nebo Luka alias Filka Morozov v opeře Z mrtvého domu, Tambormajor v Bergově Vojckovi, kapitán Vere v Brittenově opeře Billy Budd a v posledních letech hlavně Loge ve Wagnerově Zlatu Rýna – to je jen několik rolí z prozíravě a promyšleně budovaného repertoáru tenoristy Štefana Margity (*1956), díky kterým se prosadil na těch nejprestižnějších světových operních scénách včetně newyorské MET, Bavorské státní opery, londýnské Covent Garden nebo milánské Scaly. Dost důvodů pro to, aby své 65. narozeniny oslavil 14. září se svými hosty galakoncertem ve Státní opeře. A také aby on jako dárek „nadělil“ posluchačům nové CD Na správné cestě, které právě vydává Supraphon.

Gratuluju k narozeninám! Po šedesátce čas běží rychleji a i půlkulaté výročí je důvodem k bilancování. Jak vy sám hodnotíte, čeho jste – zatím – dosáhl?
Je hezké, že jste řekla zatím. Ale kolik toho „zatím“ bude, to nevím. I když po tom koronaviru zase přišly nové nabídky a úplně nová role do Covent Garden – Herodes v Salome. Je hodně těžká, pěvecky, rytmicky. Nabídky na ni jsem měl už v minulosti, třeba od Simona Rattlea, ale odříkával jsem ji. Teď se ji začínám učit, má to být příští rok v září. Člověk už musí uvažovat hlavou a opravu si říct: chci to ještě dělat? Ale dokud chodí nabídky z takových operních domů jako Washington nebo San Francisco nebo teď ta londýnská Covent Garden. To se neodříká… Také se těším na spolupráci s Calixtem Bieitem na Kátě v Národním divadle.

To jste ale uhnul z toho bilancování…
Jsem šťastný a děkuji tomu, že jsem poslechl pana dirigenta Zdeňka Košlera i pana doktora Pavla Ecksteina, kteří mi stále radili, abych se držel svého oboru: když budeš vždy zpívat svůj repertoár, budeš dlouho zpívat. Řídil jsem se tím. A na paměti jsem měl i zásadu Mirelly Freni, že člověk musí v opeře umět říci ne. Odříkávala věci, o kterých si myslela, že na ně ještě nemá – nebo už nemá. Hodně užitečná rada.

Tenoristé se většinou upínají k rolím italského belcanta, k Verdiho Aflérovi, Vévodovi v Rigolettovi, Radamovi v Aidě, Otellovi, Pucciniho Rodolfovi, Pinkertonovi… Vaše kariéra je založená hlavně na janáčkovském a wagnerovském repertoáru. Kdy a jak jste pochopil, které role jsou pro vás ty pravé?
Pochopila to moje agentura v Curychu, která mě zastupuje 35 let. Tehdy mi nabídli tříleté angažmá v Basileji a začali mě obsazovat do Nemorina v Nápoji lásky, Alfréda v Traviatě. Věděli, že to sice všechno odzpívám, ale v konkurenci stovek tenoristů italského belcanta bych se prosadil stěží a krátce. A nasměrovali mě na slovanský repertoár. To byl další klíčový moment – i když jsem podle znamení zvěrokruhu lev, poslechl jsem. Na počátku mi velmi pomohl Semjon Byčkov, který mě jako první angažoval v Její pastorkyni do role Lacy, ve Florencii v roce 1994. Števa byl Slávek Kopp, tehdy zpíval fenomenálně, stále tvrdím, že to byl nejkrásnější hlas v Národním divadle. Jemu taky Košler a Eckstein říkali, ať se drží svého oboru, že bude dlouho zpívat – vybočil, škoda.

Když se dnes ohlédnete, co byste, viděno s odstupem, dělal jinak?
Určitě byla velká chyba, že jsem vzal angažmá do vídeňské Volksoper. Bylo mi třicet, pro mě obrovská bomba. Ale měl jsem zůstat v Praze, pracovat na sobě a s Miluškou Fidlerovou na pěvecké technice. Ve Vídni jsme tehdy jako sólisté pendlovali mezi Státní operou a Volksoper, na to jsem nebyl připravený a v té chvíli ani technicky zdatný, potřeboval jsem hodně pracovat s dirigenty, s pedagogem. Přesně ta chvíle tady nastala, když jsem nastoupil do ND, že si mě pan Zdeněk Košler vzal pod svá křídla a pomáhal mi. Nezapomenu, když jsem přišel k němu domů a on mi řekl – obsazuju tě v Kouzelné flétně do Tamina a v Donu Giovannim do Ottavia. Jásal jsem. Vyzval mě, že si zazpíváme „písničku“, jak říkal áriím. Spustil jsem Il mio tesoro. On se tak na mě podíval: Štefánku, je to moc krásné, ale my to uděláme úplně jinak. Věnoval se mi, staral se o mě jako můj pěvecký táta, to bylo krásné.

Už jste zmínil své znamení zvěrokruhu – lva. Vládcem tohoto znamení je Slunce – stejně tak lvi potřebují zářit a být středem pozornosti každé společnosti. Lvi se narodili proto, aby vyčnívali, vynikali a vystupovali z řady. Můžeme to považovat za babské povídačky, ale na vás to sedí. Nakolik dáte na osudovost data narození?
Dám. Samozřejmě když si čtete denní horoskop v novinách nebo časopise, to se musíte smát. Ale na tyhle osudové věci opravdu dám. Lvi potřebují slunce, na jevišti to je reflektor, to my potřebujeme. Když jsem nastoupil do košického divadla, působila tam zpěvačka Božena Hanáková – stále jsem ji obdivoval, jak úžasně hraje, všechno dělá normálně, nepřehrává. A ona mi poradila: vždycky udělej jenom to, co bys v životě udělal v té chvíli, kdyby se ti ta situace stala. Pak to bude přirozené. Poslechl jsem ji a pochválila mě: To si zachovej po celý život, dokud budeš zpívat. Že prý jsem praštěný oponou. Dobrá rada to byla. Ještě mi řekla jednu dobou radu – ty můžeš být nešťastný, smutný ze zkoušky, že se ti špatně zpívá, že ti role nesedí, ale nikdy se nerozbreč v divadle. Doma můžeš rozbít celý byt, ale v divadle nikdy neukazuj, že jsi nešťastný.

Operní výkon je náročný nejen co do pěvecké techniky, psychiky, ale vzhledem k současným požadavkům režisérů i fyzicky. Už zdaleka nestačí jen tak postávat na forbíně. Jak dobíjíte energii?
Mně dobíjí energii ta chvíle, kdy stojím na jevišti a zkouším s dirigentem, s režisérem, s takovými, u kterých vím, že to, co chtějí, má hlavu a patu. A že stojí vedle mě super zpěváci. Třeba když jsem vloni ve Valencii dělal Aigistha ve Straussově Elektře. Hlavní roli zpívala Iréne Theorin. Obdivoval jsem, jak každou zkoušku odzpívá naplno, nikdy nemarkýrovala, nešetřila se. Pozoroval jsem její pěveckou techniku, ani jednou nezakolísala v nějaké výšce. Tohle já mám strašně rád, obdivovat lidi, kteří stojí vedle mě, poslouchat je, snažit se přijít na to, že to tak lehce zazpívají. I teď se jich klidně zeptám, aby mi ukázali, jak to dělají. A pak si řeknu: bože můj, je to tak jednoduché – a já na to třicet let nepřišel.

A když budu ještě pokračovat v té fyzické stránce zpěvu. Vy jste před zhruba deseti lety rasantně zhubnul. Byl to záměr, nebo to tak „vyšlo“?
Ano, byl to záměr. Zkoušel jsem v Metropolitní opeře Zlato Rýna v inscenaci režiséra Roberta Lepage. Tehdy jsem vážil kolem 112 kilo. Jako Logeho mě tam na šikmé ploše zavěsili na lano a musel jsem se pohybovat v tom závěsu. Po každé zkoušce jsem se vracel naprosto vyřízený, utahaný, obával jsem se, že to nevydržím. Tehdy v MET působila Sissy Strauss, zástupkyně šéfa opery, která všechno zařizovala, starala se o sólisty a dělávala ve svém bytě pět minut od MET večírky. A výborně vařila. Když jsem u ní jednou s chutí jedl, ona mě zezadu objala a řekla mi – neměl bys tolik jíst. A chtěla mě poslat k nějakému doktorovi. Během zkoušek a představení Zlata Rýna jsem ale hubnout nechtěl.

Když jsem se vrátil domů, zašel jsem se záměrem zhubnout za svým doktorem. První doporučení bylo, abych jedl malé dávky, třeba šestkrát denně – ne k obědu deset knedlíčků, ale dva. Pak třeba za tři hodiny zase jeden. Začalo to fungovat. Když jsem se za dva roky vrátil do MET zase na Logeho, museli mi upravovat kostým. Předtím jsem nosil velikost 58, teď jsem měl 52. Nejdřív se všichni lekali, co se děje, jestli nejsem nemocný. Vysvětlil jsem jim, že jsem pořádku, že jsem chtěl zhubnout, což pochopili. Fricku tam tehdy zpívala Stephanie Blythe. Když jsem ji měl na jevišti překročit, smála se, že se mi to jen tak nepovede. A že prý by taky chtěla zhubnout. Když jsem ji pak viděl v kantýně, jak si nakládá, vycouvala, že vlastně ani zhubnout nechce. Teď mi moje váha i styl stravování vyhovuje, už jsem se v tom režimu zabydlel.

Zpěv souvisí s celým tělem. Přinesla vám tato proměna změnu ve zpívání?
Zpívání se nijak nezměnilo, Ale byla to úleva na jevišti, nenamáhal jsem se tolik, nepotil jsem se tak, nebyl jsem tak utahaný. Když jsem předtím měl udělat dvacet kroků, lilo ze mě – teď jsem najednou klidně uběhl celé jeviště. V Chicagu si ve Zlatu Rýna David Pountney vymyslel, že před závěrem monologu Logeho během dvaceti vteřin seběhnu z jeviště do orchestřiště a potajmu se vynořím vedle dirigenta. Diváci v první řadě z toho měli div ne infarkt. Kdybych měl přes sto kilo, tak bych to za těch dvacet vteřin nedal.

Pracujete se světovými režiséry a dirigenty – jaký máte názor na proměnu trendů v posledních desetiletích?
Je to smutný pohled. Všechno je jiné. Operní domy chtějí, abyste přišel připravený, nechtějí ansámblové zkoušky. Ty dělal Byčkov – když zkoušel Pastorkyni, objednával si každého. Teď platí: když umíš – je to v pořádku, když ne, je zle. Jenže na aranžovačkách dirigent, který večer diriguje představení, není – jen jeho asistent, který dělá úplně jiná tempa. Pak přijde dirigent, zase se to celé změní, člověk znervózní, šílíte, je to jinak, než to bylo. Takhle to dnes je. Když se aranžuje třeba pět týdnů, dirigenti se na těch zkouškách nezdržují. Přicházejí na poslední aranžovací zkoušku, kdy už je hotová celá opera – pak jsou orchestrálky, sedačky – a premiéra. Chápu to, že dnešní provoz to vynucuje, ale hlavně asistenti by měli být připravení, jak si to dirigent představuje.

Co je dnes důležité, aby se sólista v tvrdém operním byznysu prosadil?
Kvalita. Musíte zazářit v něčem, v čem si vás lidi a hlavně vedení pamatuje. Ono se to strašně rychle roznese, vyjdou kritiky. Vaše agentura kritiky rozešle do operních domů – intendanti buď zbystří, chtějí vás slyšet, nebo nezbystří.

Říká se, že obsazování v divadlech určují vazby s agenturami a sítě spřízněných agentů. Že to jsou spřažené klany, které si hlídají své „koně“ a někdy tak protlačí zpěváka, ačkoli jsou jiní lepší. Jaká je vaše zkušenost?
Souhlasím, že je spousta agentur, které mají takové kontakty, a prosazují své zpěváky. Ale podstatný je večer, když se otevře opona. V té chvíli se rozhoduje. Na jevišti nestojí ten agent, ani šéf divadla, ale vy – a v té chvíli se ukáže, jestli agentura a vedení divadla udělaly dobře. Intendanta může zajímat, jaký má vztah s agenturou – ale publikum to nezajímá. Když to nedopadne dobře, velmi rádi se s vámi rozloučí. To je ta krutost, že večer se opona otevře – a jen zpěvák je strůjcem svého štěstí.

Zpíval jste i v soudobých operách. Zaujala vás v posledních letech nějaká nová opera? Podaří se podle vaší zkušenosti soudobým autorům navázat na zlatou éru klasické opery, že ještě vzniknou díla srovnatelná s těmi Wagnerovými, Verdiho, Pucciniho, Smetany nebo Janáčka?
Asi ne. Podílel jsem se nedávno ve Stuttgartu na krásné inscenaci Prince z Homburku Hanse Wernera Henzeho. Ani tak dobrému opernímu domu, jakým je Stuttgart, navíc v Německu, se nikdy nepodařilo na tuhle inscenaci naplnit divadlo. Stávalo se i to, že o pauze hlediště mírně prořídlo. Záleží také na tom, co a kde se hraje. Když se hraje Bergův Vojcek v Paříži – je narvaný barák, Bastila je plná. Když jsme ho hráli v milánské Scale, lidi byli rádi, že byl konec. Dělali jsme s Antoniem Pappanem v Římě Mahlerovu Das Lied von der Erde (Píseň o zemi). Na konci koncertu v první řadě tři lidi spali, aplaus byl – no dobře…Italové na tuto muziku nezabírají. To poznal také Patrice Chéreau se svou inscenací Z mrtvého domu. Zažili jsme s ní obrovský úspěch všude – Aix-en-Provence, MET, Vídeň – v Itálii ale neuspěla.

Jak dnes vidíte operní krajinu ze svého „vrcholu“?
Je jiná, než bývávala, samozřejmě. Co já jsem zažíval po nástupu do Národního divadla s režiséry Václavem Kašlíkem nebo Ladislavem Štrosem, to by dnes byly světové inscenace, vždycky mysleli hodně dopředu. Není náhoda, že se vytahuje stále jeho Don Giovanni, je nejlepší ze všech. Nikdo neudělal lepší produkci Giovanniho. Nádhernou práci jsem zažil s Patrice Chéreauem na Mrtvém domě. Zkoušeli jsme denně tři měsíce, dělal s námi etudy. A taky jsem byl při Mrtvém domě nadšený ze spolupráce s Danielem Špinarem. Najednou udělal něco, co tady nikdy nebylo. Rozkřiklo se, že to je něco jiného. A lidi začali najednou chodit na Janáčka – to je ta vizitka. U nás lidi nechodí ani na Pastorkyni. Když se hraje venku, má to obrovský úspěch. To mě mrzí. Ale vždy závisí na tom, jaká je produkce. Když jsme dělali Pastorkyňu s Robertem Carsenem, snažil jsem se přesvědčit tehdejšího šéfa opery Josefa Průdka, protože Carsen byl ochotný tu inscenaci nastudovat i v Praze. Nepozval ho. Bohužel.

Jaké mety zdoláváte teď, kdy už si nemusíte dokazovat, že své řemeslo umíte na světové úrovni?
Na té metě je nejdůležitější, aby z ní člověk nepadal dolů. Zachovat si, udržet kvalitu. Když zpíváte jednu roli v MET a oni vám nabídnou další, musím si to strašně rozmyslet, abych byl přinejmenším stejně dobrý. Opravdu – nevzít roli, která člověku nesedí, jenom proto, že teď budu zpívat v MET. Ten operní barák je krutý, publikum se s nikým nemazlí. Když se nelíbíte, začnou bučet, dupat nohama, pískat. Nejnebezpečnější je Scala, Ale myslím si, že Scala není férová. Slyšel jsem tam zpívat Roberta Alagnu, když ho za Radama vybučeli. Neprávem, působilo to jako domluvené, podle mého byl opravdu výtečný. Vůbec se nedivím, jak se zachoval.

A vy sám jste zažil bučení?
Prvně v Kátě Kabanové v Dallasu, kde Kabanichu zpívala slavná Judit Forst. Na premiéře byla v té roli fenomenální – ale lidi začali bučet. Byl jsem v naprostém šoku. Když jsem se ptal intendanta, vysvětloval mi, že prý nebučeli na zpívání, ale na tu roli, jaká je Kabanicha svině. To je drsné. Takto mě upozorňovali v Americe, v Chicagu, když jsem dělal Šujského v Borisi Godunovovi. Režisér naaranžoval scénu tak, že jsem měl nůž a publikum vidělo, že zabíjím malého Fjodora. Přišli mi říct, že musím počítat s tím, že lidi mě za to můžou vybučet, protože nesnášejí na jevišti vraždy. Nakonec nebučeli, ale stejně jsem trpěl při každém představení.

Během své mnohaleté vrcholové kariéry jste dosáhl řady met, o kterých se jiným sólistům jen sní – a to s opakovaným pozváním do významných rolí. Je ještě něco, co byste si přál splnit?
Ještě chvíli vydržet zpívat. A pak odejít tak, aby mě lidi nelitovali, po koncertě neříkali „chudák“.

Sledujete operní dění u nás?
Sleduju, i když v době covidu jsem neměl co. V Národním se nic nedělo. Teprve uvidíme, jak se pan Hansen projeví. Jestli bude chtít přilákat publikum a začnou se hrát jenom populární věci. Závisí na dramaturgii opery. Hlavně mě zajímají dirigenti, to je základ inscenace. A rozumní režiséři, kteří opravdu obnoví celý chod Národního divadla, což jsou tři scény.

Mně nepřipadá úplně normální, abychom pořád vytahovali Dona Giovanniho – proč? Když máme skvělou Kašlíkovu inscenaci. Udělejme deset představení se špičkovými sólisty, bude narvaný barák, lidé budou nadšení, že viděli super Giovanniho s úžasným obsazením a skvělým dirigentem. Stále dělat nové inscenace, aby měl někdo šanci se projevit, to nikde ve světě nefunguje. A nefunguje, aby jeden operní dům měl dvě stejné operní inscenace – jako u nás Traviata, Rusalka. Nevím, k čemu to je. Méně je víc – raději udělat jednu vynikající produkci. Nechci si vybírat mezi takovou nebo onakou Rusalkou, chci vidět dobrou Rusalku.

Kdybyste dostal nabídku z brněnské opery? Vystupoval byste tam?
Určitě, před časem jsme uvažovali, že bychom dělali Billyho Budda, pak z toho sešlo, protože byla inscenace v Národním divadle. Třeba za pár let, pokud ještě budu zpívat.

Když jsme spolu dělali rozhovor v dubnu 2019 u příležitosti vašeho vystoupení v roli Logeho ve Foru Karlín v koncertním provedení první části Wagnerova Zlata Rýna a ptala jsem se, proč jste se neobjevoval v Národním divadle víc, pragmaticky jste odvětil, že vás nezvali. A dodal, že vás to štvalo. Od té doby se vedení Národního divadla vyměnilo a operu nyní řídí Per Boye Hansen. Teď budete v nové inscenaci Káti Kabanové zpívat Tichona.
Za Tichona jsem velmi rád.A překvapilo mě, že mi nabídli galakoncert. V ND bylo několik osobností, které oslavily výročí, a žádný galakoncert neměli. To je škoda. Jednáme s panem Hansenem, moc bych chtěl, aby se dělaly Řecké pašije, kdyby se vytáhla stará Kašlíkova inscenace, to by bylo hezké. Uvidíme.

Jak jste koncipoval program svého narozeninového koncertu ve Státní opeře?
Pozval jsem ty nejlepší, které obdivuju – Kateřinu Kněžíkovou, má čím dál krásnější hlas a zasloužila by si větší kariéru, na koncertě zazpívá árii Noriny z Dona Pasquala a Jenůfčinu Mamičko, mám těžkou hlavu. S Adamem Plachetkou jsme už dělali několik koncertů a pro koncert si vybral árii Rossiniho Figara z Lazebníka sevillského. Přijede také Elena Zhidkova, se níž jsem jako s Varvarou zpíval ve Scale Káťu Kabanovou. Ta se sólově předvede jako kněžna de Bouillon v Adrianě Lecouvreur. Já chystám Lenského, Logeho i Federica z Cileovy Arlézanky. A samozřejmě budeme zpívat taky společně – s Adamem duet Kecala a Jeníka Znám jednu dívku, s Kateřinou závěrečný výstup Jenůfy a Lacy, s Elenou duet z Mascagniho Sedláka kavalíra. A připijeme si všichni árií Libiamo z Verdiho Traviaty.

K narozeninám jste si také nadělil CD s názvem Na správné cestě s písněmi Michala Kindla, autora textů i hudby. Není to poprvé, kdy vykračujete mimo oblast klasické hudby. Jak tohle CD vzniklo?
Když jsem se v období coronaviru díval do kalendáře a uvědomoval si, jak odpadá Chicago, San Francisco, Metropolitní opera, Palermo, všechny koncerty, nejdřív jsem zpanikařil. Do toho se ozval Michal Kindl, který promoval mé dřívější turné, že mi napsal písničku. Postupně přibývaly další a další. To CD je zvláštní tím, že je jeden autor textu i hudby. Mohli jsme si vybrat světové písničky, které jsou populární. Ale co s tím, když to je stokrát líp nahrané. Proto jsem byl rád, že můžu nahrát něco nového, co někdo napíše jenom pro mě. Před lety mi takhle napsala písně Sylvie Bodorová, ale to bylo v jiném žánru.

Když psal Michal Kindl písně přímo pro vás, jsou taky o vás?
Ano, jsou. Michal Kindl si se mnou hodiny a hodiny povídal, chtěl o mě vědět stále víc a víc. Abych mu vyprávěl něco z dětství, jací byli rodiče, máma, táta, bráchové, jak jsem se seznámil s Hankou, jaký je váš vztah po třiceti letech. Říkal, že není schopný napsat píseň pro někoho, koho nezná. Musí vědět, co ten člověk má v sobě, co prožívá, co ho trápí, z čeho má radost. To byla výzva. Mně je 65, Michalovi Kindlovi je 33 let – a dokázal ze mě vytáhnout všechno. A dal to do těch písní. Natočili jsme je, sehnali sponzora a nabídli Supraphonu. Teď je z toho narozeninový dárek a k tomu turné, do Vánoc 36 koncertů. Pak už jedu pryč – začíná Stuttgart, Dallas, Covent Garden… Doufám, že jsme ten lockdown takto využili a žádný další už nebude.

V katalogu Supraphonu je vaše nové album Na správné cestě žánrově řazeno v kategorii POP. Chápu, že pro orientaci potenciálních posluchačů je třeba album nějak zařadit, ale přece jen se mi taková kategorie pro vaše album zdá být dosti těsná až matoucí – jak vy sám byste své album charakterizoval?
Je to pop-šanson. Není to vysloveně šansonové. Hlavně jsme se snažili o jednu důležitou věc – nedělat u pop-šansonových věcí operní manýry a nazpívat to jiným stylem. V tom nám velmi pomohl producent a autor aranží Dan Hádl. Když jsem měl tendenci k opernímu zpěvu, blokoval mě, abych nepouštěl naplno svůj operní hlas. Že prý je hezké, když to ševelím. S tím jsme si hodně pohráli.

Název alba napovídá, že asi pro vás a váš zpěv znamená víc než jen chvilkový „odskok“ od operního zpívání – je to ta správná cesta?
Hlavně si myslím, že to je ta správná cesta po tom covidu. Najednou nebylo nic – nic nevycházelo, nebyla divadla, nebyly koncerty. Zvažoval jsem, jestli vydat vánoční album (před dvěma lety vyšla u Supraphonu XMas), ale rozhodli jsme se, že raději půjdeme touto cestou.
Věřím, že byla správná, doufejme.