Stravinského oslava jara ve Státní opeře

Ve Státní opeře bude dvakrát v koncertní verzi uvedena Persefona Igora Stravinského, a to 23. a 28. května; první provedení se uskuteční v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Melodram o třech dějstvích pro tenorové sólo, recitátorku, smíšený a dětský sbor, orchestr a v originální verzi také pro balet na text André Gida zazní ve francouzském originále (zpěvní části) a v češtině (recitace) – krásný poetický překlad připravila Soňa Červená, která se ujme mluvené role Persefony. Zpívané sólové role (postava kněze Eumolpa) se zhostí francouzský tenorista Philippe Do.

Spolupráce Igora Stravinského (1882–1971) s mágy baletní scény, Sergejem Ďagilevem (od roku 1909) a Georgem Balanchinem (od roku 1928) a ovšem i s řadou dalších tanečníků a choreografů otevřela novou epochu baletu. Baletní scéně věnoval Stravinskij osm orchestrálních partitur: Pták Ohnivák, Petruška, Svěcení jara, Apollón musagète, Polibek víly, Hra v karty, Orfeus a Agon. Choreografickou koncepci mají i další dvě díla, Koncertantní tance a Baletní scény, i když nebyla psána přímo pro divadlo, a pak jsou zde tři baletní díla se zpěvem: Lišák, Pulcinella a Svatba. To zdaleka není konečné číslo Stravinského skladeb spjatých s tanečním divadlem: celá řada jeho symfonických děl dostala choreografickou podobu. V partiturách jeho baletů je množství různorodných typů zachycujících pohyb. Jsou inspirovány vizuálními dojmy skladatele, který se celý svůj život intenzívně zabýval výtvarným uměním. „Je to vlastně malíř – vytvoří skvělé barevné pozadí, na které hází ty své zvláštní rytmy,“  řekl o něm Leoš Janáček. Jevištní osudy jeho baletů nejsou však příliš bohaté; mnohem větší uznání jeho hudba sklízela a sklízí na koncertním pódiu. Nejvýmluvnějšími příklady jsou Svěcení jara a Svatba. Svěcení jara (1913), nespoutané, extatické až orgiastické, nejslavnější skladba 20. století. Po jednadvaceti letech se skladatel k poctě jaru vrátil podruhé, tenkrát ale ve zcela odlišné skladbě. Persefona (1934), komorní, neskonale poetická a mystická – a na rozdíl od Svěcení také jedno z dosud nejméně známých mistrovských děl 20. století.

Iniciátorkou vzniku Stravinského Persefony byla slavná ruská herečka a tanečnice Ida Rubinstein. Pohádkově bohatá aristokratka tančila v Ruském baletu Sergeje Ďagileva, po odchodu z jeho souboru založila vlastní baletní společnost, pro níž si objednala řadu děl, mj. v roce 1928 u Maurice Ravela Bolero.V témže roce pro ni složil Igor Stravinskij balet Polibek víly. V lednu 1933 požádala Ida Rubinstein francouzského prozaika a dramatika André Gida (1869–1951), aby zkontaktoval Stravinského ohledně spolupráce na „symfonickém baletu“. Už následující měsíc se dramatik i skladatel sešli ve Wiesbadenu, Gide předložil svou báseň Proserpina z roku 1909 a souhlasil, že ji přepracuje podle skladatelových požadavků. 22. dubna 1933 Stravinskij podepsal s Idou Rubinstein smlouvu, za skladbu dostal 75.000 franků (cca 47.500 euro). V téže době kolovaly po Paříži zvěsti, že Gide od Idy obdržel 200.000 franků… O režii premiérového uvedení Persefony požádala Ida Rubinstein na doporučení André Gida zakladatele a prvního ředitele Théâtre du Vieux-Colombier Jacquese Copeaua. Problém nastal s choreografem. Ida, která pro své produkce vždycky chtěla nejlepší umělce, zamýšlela oslovit Michela Fokina. To rezolutně odmítl Stravinskij – „spolupráce s ním by pro mne byla nesmírně nepříjemná”, telegrafoval Idě 1. září 1933 – a doporučil Georga Balanchina. Nakonec se shodli na německém choreografovi Kurtu Joossovi, který v červenci 1932 bezvýhradně okouzlil Paříž svou choreografií Der grüne Tisch, s níž dokonce tehdy zvítězil v prvním ročníku Mezinárodní choreografické soutěže konané v Paříži. Inscenační tým máme, vraťme se ke Gidově Persefoně.André Gide se inspiroval druhým Homérským hymnem ze 7. až 6. století př. Kr. (Hymnem na Démétru, vypravějícím o únosu Persefony) a text rozdělil do tří obrazů, uvozených zpěvem Eumolpa, hlavního kněze eleusinských mystérií (starořeckých obřadů konaných v Eleusině k poctě bohyně plodnosti a úrody Démétry a její dcery Persefony). Na rozdíl od antického mýtu v Gidově textu sestoupí Persefona do podsvětí z vlastní vůle: cítí soucit se stíny zemřelých, jejichž zoufalství a beznaděj chce zmírnit. I když se vrátí na zem, kam přinese opět jaro, ví, že své pouto s vládcem říše mrtvých Hádem nemůže zcela zpřetrhat a že se každý podzim zase do podsvětí vrátí, aby stínům přinesla úlevu od jejich bolesti. A na zemi zbyde jenom naděje na příští jaro… Gide končí text Persefony slovy Ježíše z Evangelia podle Jana: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“

Gidovo propojení antického mýtu s křesťanským motivem sebeobětování okamžitě Igora Stravinského, podle slov jeho blízkého přítele Roberta Crafta, oslovilo: jako archetyp mýtu o návratu jara a obrodě lidského života, o smrti a znovuvzkříšení. Počáteční přátelská spolupráce skladatele s André Gidem ale záhy dostala trhliny. „Dokonalá shoda”, poznamenal si Gide do svého deníku po svém prvním setkání se Stravinským a tatáž slova zopakoval v dopise Idě Rubinstein. „Dokonalá shoda” netrvala dlouho. Co se stalo?20. října 1933 Stravinskij se svým tehdy třiadvacetiletým synem Sulimou hráli na klavír části z nového díla v bytě Idy Rubinstein v kruhu jejich přátel, skladatel k tomu recitoval a zpíval. Idu hudba uchvátila, Paul Valéry se zdvořile usmíval, Paul Claudel byl konsternován a André Gide znechuceně odvrátil hlavu: „Je to podivné, velmi podivné,” opakoval. Jeho dlouholetý přítel Jacques Copeau jej rozhořčeně okřikl: je to skvělá skladba… Roztržky mezi skladatelem a dramatikem byla tehdy plná Paříž. Sám Stravinskij nakonec den před premiérou uveřejnil v pařížském deníku Excelsior článek, v němž napsal, že pro své nové dílo chtěl „jenom slabiky, krásné, silné a jasné” a že význam slov v libretu vyrůstá ze zvuků slabik. Takovému zacházení s textovou předlohou se ale Gide bránil: skladatel nerespektoval francouzský slovní přízvuk ani rytmickou jednotu verše… a navíc měl přece svou hudbou pouze ilustrovat jeho text! Nutno dodat, že tento způsob zhudebňování textu Stravinskij používal i ve svých skladbách s ruskými, latinskými a anglickými texty. „S výjimkou dvou melodií na Verlaina to byla má první zkušenost se zhudebněním francouzského textu,” napsal Stravinskij o Persefoně ve své autobiografii. „Vždycky jsem se obával obtíží s francouzskou prozódií. I když jsem už ve Francii žil dvacet let a mluvil francouzsky od dětství, dosud jsem váhal francouzský text zhudebnit. Nyní jsem se rozhodl to zkusit a měl jsem stále větší potěšení z toho, jak práce pokračovala…” Uzavřeme tuto kapitolu konstatováním, že Gide se nezúčastnil ani zkoušek, ani premiéry. Nikdy se už se Stravinským nesetkal. Navzdory pozoruhodnému dílu, které společně vytvořili, byla to zjevně nejméně šťastná spolupráce v dlouhé kariéře obou umělců.Hudebně je Persefona pokračováním neoklasicismu, za jehož tvůrce a nejvýznamnějšího představitele je Stravinskij označován. Reminiscencemi na Pergolesiho a další neapolské barokní mistry vytvořil v Pulcinellovi (1919) zárodečné dílo a současně prototyp svého neoklasického období (cca 1920–1952), kdy se inspiroval jednoduchostí raného klasicismu, ale i dalšími styly, od renesanční polyfonie po vrcholný romantimus. Formy staré, přístup k nim a jejich modifikace ultramoderní. Vrcholnými díly této etapy, které charakterizuje především spojení přehledné stavby, charakteristických orchestrálních vsuvek a výrazné melodiky s ostře kořeněnými disonancemi s asymetrickými rytmy a originální instrumentací, jsou Žalmová symfonie, opera-oratorium Oedipus Rex a opera Život prostopášníka, patří sem rovněž tři díla, Apollon musagète, Persefona a Orpheus, která spojuje využití témat z řecké mytologie.

Hudba Persefony je na Stravinského nezvykle melodická, Stravinskij uměl být melodický, když chtěl (což nebylo často). Pastorální ženský sbor v prvním díle Únos Persefony (Reste avec nous, Princesse Perséphone) či  jímavý sbor, jakási ukolébavka spící Persefoně na začátku druhé části Persefona v podsvětí (Sur le lit elle repose) utkví v paměti asi nadlouho. Neméně působivá je nepřetržitá klasicistní, zdrženlivá krása a až mystická atmosféra (skladatel sám svou skladbu charakterizoval jako „oslavu mystéria”). S návratem Persefony z podsvětí na zem se kruh uzavírá: zrození – smrt – vzkříšení – a tento cyklický kruh vyjadřuje i orchestrace, rytmus a návrat motivického materiálu, zejména v partu kněze Eumolpa, vypravěče i spolutvůrce děje.Premiéra Persefony se uskutečnila v Pařížské opeře 30. 4. 1934 pod taktovkou skladatele. Ida Rubinstein tančila a recitovala part Persefony, part Eumolpa zpíval tehdy mezinárodně proslulý belgický tenorista René Maison, choreografii vytvořil Kurt Jooss, režii měl Jacques Copeau. Démétru tančila primabalerína Krakowská, Mercura litevský tanečník a v té době první sólista souboru Idy Rubinstein Anatole Viltzak. Persefona byla uvedena spolu se Semiramis Arthura Honeggera na libreto Paula Valéryho v choreografii Michela Fokina a s Diane de Portiers Jacquese Iberta na libreto Elizabeth de Gramont. Inscenace měla dvě reprízy (do 21. 5.) a Ida Rubinstein se jimi jako tanečnice s Paříží rozloučila. Jejím definitivním sbohem taneční scéně bylo představení 27. 1. 1938 v Palais des Beaux-Arts v Bruselu, opět se všemi třemi díly (Persefona, Semiramis a Diane de Portiers); večer byl charitativním představením pro ruské exulanty.„Je těžké říci o Stravinském ještě něco nového. Zdá se, že všechno podstatné už bylo vysloveno,“ řekl skladatelův krajan, kolega a přítel Nikolaj Nabokov, bratranec slavného autora Lolity Vladimira Nabokova. Navzdory tomu vycházejí o tomto apoštolovi moderní hudby a vůdci hudební avantgardy od roku 1911 do konce 2. světové války další publikace a nepochybně jich ještě řada vyjde. Jakkoli zajímavé je čtení o Stravinském, určitě mnohem zajímavější je jeho hudbě naslouchat. Zvláště když se jedná o skladbu, která je hudební veřejnosti takřka neznámá. A právě to je případ Persefony, kterou Národní divadlo uvede poprvé.

Igor Stravinskij:
Perséphone
(koncertní provedení)
Nastudováno v českém překladu (recitované části) a francouzském originále (zpěvní části)
Český překlad Soňa Červená
Dirigent: Jiří Štrunc
Orchestr Státní opery
Koncertní mistr: Radovan Šandera
Sbor Státní opery
Sbormistr: Tvrtko Karlović
Kühnův dětský sbor
Sbormistr: Jiří Chvála
23. a 28. května 2013 Státní opera Praha

Perséphone – Soňa Červená
Eumolpe – Philippe Do

www.narodni-divadlo.cz

Článek vychází z textu publikovaném v programu k uvedení Persefony ve Státní opeře