Stravinskij je až druhý

Když jsem začal psát o hudbě, bylo nejen běžné označovat Igora Stravinského za Velkého skladatele dvacátého století, ale v některých kruzích i povinné. Zemřel v roce 1971, ale vzpomínky na něj byly ještě čerstvé a jeho místo v dějinách se zdálo být jisté. Podle Pierra Bouleze znamenal Stravinského odchod definitivní zánik hudební generace, která způsobila na přelomu století zásadní zlom v hudbě. Jeho vydavatel Ernst Roth řekl: „Po Stravinském to bude jako po Michelangelovi.“

Od té doby se názory dramaticky změnily. Právě teď Stravinskij klesá volným pádem. V roce 2021 málokdo dokázal vyvolat velké nadšení pro výroční retrospektivu, kterou epidemie koronaviru brzy utnula.

Svůj závazek být hlasem budoucnosti Stravinskij naplnil třemi balety pro společnost Sergeje Ďagileva. Pták Ohnivák a Petruška byly živelné a divácky atraktivní. Ve Svěcení jara se všem lámaly končetiny. Následovala blokáda. Když Stravinskému došla polínka do ohně, pokusil se dvakrát změnit svůj styl – ani jedna změna nebyla úspěšná. Jeho neoklasicismus je derivát a jeho pozdní serialismus se prakticky nedá poslouchat. Mnohé Stravinského skladby ze středního až pozdního období jsou promyšlenou lstí, která má zakrýt nedostatek originality. Americký kritik Terry Teachout, vášnivý obdivovatel Stravinského, učinil výmluvné přiznání: „Stylisticky vzato, senzační premiéra Svěcení jara nechala Stravinského bez možnosti kamkoli se posunout.“

Letos v květnu uplyne 110 let od “erupce” v roce 1913, kdy se publikum na Champs-Élysées chytalo za uši nebo bojovalo s protestujícími. Nikdo nebyl připraven na útok hudebního násilí, který následoval po vstupu sólového fagotu, jenž nahradil melodii rytmem, diatonickou harmonii polytonalitou a dvorský tanec simulovanou kopulací. Málokdo pochyboval o tom, že jde o počátek hudební budoucnosti. Ale jaká budoucnost to bude, záleželo na skladatelově dalším počinu.

Stravinskij zpočátku předstíral, že je následným rozruchem zděšen. Někteří jeho přátelé si mysleli, že záměrně využívá pozornosti a libuje si v ní. Po zbytek života dokonale ztvárňoval postavu Velkého skladatele, ale chyběl mu dostatečný obsah.

Zchudlý válkou v roce 1914 se po bolševické revoluci v roce 1917 ocitl bez střechy nad hlavou. Přesto se za všech okolností oblékal jako dandy a stýkal se s Coco Chanel a dalšími módními návrháři. Zatímco Stravinskij večeřel v přepychu, jeho žena Kateřina, jejíž zdravotní stav se zhoršoval, jej musela v dopisech prosit o nejnutnější věci. Nakonec ji opustil kvůli štíhlé Věře Sudejkinové. Nebyl laskavý, ani dobrý člověk, byl antisemita a sympatizoval s fašizmem. Delegoval práci na image Velkého skladatele na jiné. Většinu Stravinského takzvané „autobiografie“ napsal Ďagilevův tajemník Walter Nouvel, jeho harvardské přednášky připravoval francouzský skladatel Alexis Roland-Manuel a americký akolyta Robert Craft tvořil polemiky o jeho pozdním období. Mnoho Stravinského nejlepších citátů je produktem PR.

Ve Francii si Stravinskij hrál na světového filozofa: „Domnívám se, že hudba ze své podstaty nemůže cokoliv zásadního vyjadřovat.“ V Americe spolupracoval s Waltem Disneym na filmu Fantazie a byl pozván na pyžamový večírek do Bílého domu Johna Fitzgeralda Kennedyho. Žádný jiný skladatel nedosáhl takového vrcholu osobní slávy. Uměním, ve kterém Igor Stravinskij vynikal, byla sláva.

Jeho mistrovská díla by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Na prvním místě je Žalmová symfonie z roku 1930, dílo, v němž se prolínají dozvuky obřadu s byzantským zpěvem a Bachovými chorály v kakofonii krásy věnované „slávě Boží“. Tři Stravinského koncerty – jeden pro klavír, druhý pro housle a třetí pro jazzový klarinet Woodyho Hermana – jsou zjednodušené skladby, úsečné Symfonie dechových nástrojů jsou půvabnáou poctou Claude Debussymu. Ukazují, jak Stravinskij dokázal, když měl náladu, vytěžit novost z nepravděpodobných spojení. I v jeho nejinspirativnější hudbě je však cítit chlad, který odráží jejího skladatele a působí hadovitě a odpudivě. V pozdějších letech se Stravinskij věnoval koncertnímu dirigování svých děl a vtiskl jim své značné charisma. Byl prvním žijícím skladatelem, jehož dílo bylo vydáno na gramofonové desce.

Celkově lze říci, že propadáky výrazně převažují nad hity. Jeho oratorium Oedipus rex a opera Život prostopášníka nedokážou vzbudit emocionální zaujetí ani intelektuální podněty. Jeho serialistické biblické oratorium Abrahám a Izák bledne vedle nezdařilého Mojžíše a Árona Arnolda Schönberga.

Zjistil jsem, že je užitečné srovnat Stravinského s jediným pařížským umělcem, který se vyrovnal jeho slávě. Pablo Picasso nikdy nepřestal soupeřit s Pablem Picassem, jak ho lidé znali. Přešel od modrého období k růžovému, od kubismu k neoklasicismu (kopíroval Stravinskij jeho myšlenku?), od surrealismu k naivnímu umění. Stejně jako Stravinskij, žil životem Velkého umělce – ale nikdy ne na úkor umění. Spolupracovali spolu na neoklasicistním baletu Pulcinella pro Ďagileva. Jednou pozdě v noci v Neapoli oba bonviváni močili na zeď, když je policista zadržel – a pustil je, až když je vrátný pozdravil jako „maestri“. Takové jsou vedlejší výhody slávy.

Ernst Roth měl naprostou pravdu, že po Stravinského odchodu se hudební prostředí změní, ale ne tak, jak prorokoval. Žádný další Velký se už nikdy neobjevil. Místo toho jsme si půl století užívali skvělých skladatelů od A do Z, od Johna Adamse až po Hanse Zimmera, aniž by nás nějak výrazněji rozptylovala historie.

Jednou jsem se v rotterdamských ulicích pustil do celonoční debaty s dirigentem Valerijem Gergijevem o tom, zda je lepším skladatelem Stravinskij, nebo Prokofjev. Než se rozednilo, uznal jsem, že Prokofjev nám zanechal významnější skladby. Stravinskij, dříve známý jako Velký skladatel, mi vymizel až na druhé místo.

Zdroj info: Autorský článek