Sumika: Křehká hlubina

Název inscenace v japonštině znamená obydlí, příbytek pro tělo i duši, metaforicky místo pro utváření i zanikání vztahů a také posledního spočinutí před odchodem do jiné přítomnosti nebo transformací do odlišné formy bytí. Choreografie evokovala vizuální kinetickou báseň navozující melancholickou až meditativní atmosféru, a přitom nepůsobila strnule, naopak dynamicky tepala i ve viditelné nehybnosti. Vycházela z principu shlukování těl, která se vztahovala k prostoru, buď vynořováním se ze sebe navzájem či mizením v útrobách lidské hmoty, z níž se nejvýrazněji objevovaly kloubní spoje jako kolena, lokty. Kontrast ostrých hran a zaoblených tvarů přitom nerušil, naopak vytvářel přirozené napětí generující prohlubující se pocit těžkosti lidského údělu a závislosti jednoho na druhém. Vyvěrající torza těl připomínala pomníky z vysychajícího písku, které opět zavál čas nebo z písku setřel příliv.

Charakteristickou dominantou inscenace se stal precizní detail, vyvedený do konečků prstů ruky i nohou, a splývání, podpořené tlumenou barevností kostýmů a decentní světelnou kompozicí. Až asketická úspornost ve všech inscenačních složkách vyzdvihovala tělo, které se stalo nástrojem i nositelem myšlenky a branou do bezčasové reality či jejího výseku ve smyslu zastaveného realistického času. Představení navodilo dojem, že vědomě rozvíjí paradox o nahlížení na současný stav světa (během i po pandemii, v době válečných konfliktů, prohlubující se klimatické krize atd.) prizmatem cíleného zaostřování na nejjemnější detail skrze živoucí obrazy. Svou proměnlivostí dokázaly nastolit například hrobové ticho postupně narušované úzkostným šepotem nebo odhodlávání se ke kroku ztělesnění komunity i opuštění mezi lidmi, zjevovala se síla i jemnost, křehkost vytlačovala krutost, krátké pohybové fráze vyznívaly podobně jako haiku. Kaligrafie o palčivosti bez pláče psaná vodou v západu slunce.

Subtilní a nepodbízivé dílo upozorňovalo na spojitost citlivosti těla a duše. Precizní výraz formoval samotný dech tanečnic, jejichž těla se složitě a citlivě zaplétala a ze své spletitosti vytvářela nové kompozice. Vše do sebe přesně zapadalo, včetně vnikání jedné ruky do druhé, zanořování se do lidského souostroví. Řeč těla a odvaha k tichu budovaly zvláštní, ani ne pochmurnou atmosféru, ale vzácně humánní.

Japonská choreografka Ruri Mitó, která svou taneční kariéru obohatila i spolupracemi s významnými evropskými choreografy (např. s Damienem Jaletem, Sashou Waltz, Wimem Vandekeybusem ad.), si v inscenaci Sumika uchovala autorský přístup se silnou oporou ve své původní kultuře. Její umělecké zakořenění z díla promlouvá s důrazem, a přesto nenápadně. Téma nerozmělnila v patosu, jenž by se nabízel od prvních minut, ale soustředila se na sounáležitost a soudržnost tanečnic, jejichž prostřednictvím vytvořila dílo o spříznění a samotě, o zákoutích lidského života, které promlouvalo tak univerzálním jazykem, že mělo potenciál dotknout se každého přítomného diváka.

Sumika
Choreografie a kostýmní výprava: Ruri Mitó
Hudba: Manami Kakudó
Osvětlení: Daniel Kozlík
Účinkující: Mačiko Aojagi, Kana Adžimu, Ajuho Omagari, Aedžu Kim, Čisato Saitó, Lena Hašimotoo
Psáno z evropské premiéry dne 22. 3. 2023, Centrum současného umění DOX.