Svatováclavský hudební festival byl zahájen duchovním zážitkem v kostele

  1. 1
  2. 2
Ostravský hudební festival přináší před svátkem svatého Václava již tradičně přes třicet koncertních vystoupení v Ostravě a jejím okolí, s originálním zaměřením na kostelní prostory. Letošní ročník, již osmnáctý, otevřel renomovaný Národní orchestr Polského rozhlasu (NOSPR) Rossiniho Petite Messe Solennelle.

Svatováclavský hudební festival (zdroj Svatováclavský hudební festival)
Svatováclavský hudební festival (zdroj Svatováclavský hudební festival)

„Koncert v kostele je zážitek“ – motto Svatováclavského hudebního festivalu, který se koná v Ostravě již od roku 2004, je pravdivé a oprávněně láká na zajímavé a kvalitní hudební prožitky. Koncerty se navíc nekonají jen v jednom chrámu v Ostravě, ale v chrámech a kostelech mnoha měst po celém Moravskoslezském kraji. Dramaturgie se soustřeďuje na chrámovou a starou hudbu, na vokálně-instrumentální koncerty, autentickou interpretaci staré hudby a na komorní projekty, které se nevyhýbají crossoverům. K tomu přistupuje také doprovodný program, workshopy, filmy a besedy s umělci. Celý měsíc je věnován hudebnímu dění a hudbou žije celý Moravskoslezský kraj.

Zahájení se konalo v pátek 3. září v ostravské katedrále Božského spasitele, která je monumentálním a honosným prostředím. Zazněla tu Petite Messe Solennelle (Malá slavnostní mše), kterou zkomponoval jako své poslední dílo italský skladatel Gioachino Rossini. Skladbu na zakázku si objednal pařížský bankéř pro vysvěcení své soukromé kaple. Věhlasný skladatel ji tehdy pojal jako komorní záležitost pro 8 zpěváků, dva klavíry a harmonium. Zazněla v této komorní podobě v roce 1864 a po třech letech ji skladatel přepracoval do orchestrální podoby, ve které teprve vyzněly zejména její dramatické části. Přál si ale, aby namísto kastrátů zpívaly ženské hlasy, což tehdy papežská kurie zamítla. Proto zakázal její provozování za svého života a sám tuto orchestrální verzi nikdy neslyšel.

Slyšelo ji však publikum, které se zúčastnilo zahajovacího koncertu, kterého se zúčastnily osobnosti Moravskoslezského kraje i ministr kultury Jiří Zaorálek. Obsazení koncertu bylo rovněž reprezentativní. Vystoupil především Národní orchestr Polského rozhlasu z Katowic, na který si v Ostravě díky loňské covidové situaci museli počkat celý rok. Dirigoval americký dirigent Lawrence Foster, který je uměleckým ředitelem NOSPRu a současně i hudebním ředitelem Opéra de Marseille. Umělec, který letos slaví své 80. narozeniny, prodělal těžký průběh covidu. Proto vystoupil s rouškou a celý koncert před orchestrem seděl, vystoupení nicméně vedl pevně a energicky a bez nejmenšího zaváhání. Ke spolupráci dramaturgie přizvala Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou, který v obsazení šedesáti členů sboru dokázal naplnit sál mohutným zvukem i dechberoucími piany. Souhra sboru a orchestru byla obdivuhodná, zejména v částech, kde skladatel použil fugu s rychlými tempy, která dirigent využil na maximum. Byl to závod orchestru a sboru, ve kterém obě složky obstály na výbornou a ani v jedné z nich nedošlo k nepřesnostem či zaváhání. Orchestr prokázal i v tomto prostředí svoji špičkovou kvalitu, zejména v jednolitosti barvy smyčců a v dokonalé souhře, stejně jako v barevnosti zvuku dřevěných nástrojů a velebném zvuku žesťů. Barevnost instrumentace skladby tak dokázali předvést transparentně a efektně.

V sólových partech se představili sopranistka Simona Šaturová, altového partu se ujala Markéta Cukrová, tenorový part zastal mladý pěvec z německého Würzburgu Johannes Strauss a basovou partii zpíval slovenský pěvec Peter Mikuláš. Obsazení partů bylo poněkud nevyvážené, sopranistka Simona Šaturová dostála své pověsti a předvedla krásné barevné a měkké výšky se sladkým témbrem, škoda jen, že se střední poloha poněkud ztrácela. Markéta Cukrová vládne sametovým hlasem, který se jí podařilo uplatnit vyrovnaně ve všech polohách. Mladý tenorista Johannes Strauss má hlas poněkud menší a světle zabarvený, výšky mu vycházely nosně a plně, střední polohu měl ale poněkud zastřenou. Nejméně se dařilo Peteru Mikuláši, zkušený bard neodhadl své možnosti a part mu neseděl, neboť byl spíše pro baryton. Snad i proto nedokázal propojit zněle kantilénu a dokonce i intonace byla někdy rozkolísaná. 

Dílo samotné má 14 částí, kde skladatel po svém zpracovává témata, používá vemlouvavé kantabilní italské melodie a propojuje je s dramatickými částmi, ve kterých používá fugu. Využívá barevnost instrumentace k líčení něžných emocí, stejně jako nastoluje atmosféru pokory a zbožnosti, a konečně užívá velkého pléna orchestru k líčení tajemna i hrozivé atmosféry. Zde se dokonale propojil zvuk orchestru a sboru, vzájemně se oba soubory podporovaly a obohacovaly. Sólové party pěvců se mnohdy nesly na italské melodice a sladkost árií pomáhala sladkosti hlasových témbrů. Klidné a vemlouvavé Kyrie, mohutné a slavnostní Gloria, houpavé Gratias, měkké a sladké Domine Deus s tenorovým sólem. Qui tollis peccata mundi vyneslo duet sopránu a altu s líbeznou melodií, Quoniam tu solus sanctus zase tajemné sólo basové. Spěchající fugu přineslo Cum sancto spiritu se sborem, dramaticky vrcholícím na několikrát protahovaném amen. Credo přineslo úderný vstup sboru a orchestru s následnou lyrickou částí, po níž opět přišla okázalost celého ansámblu. Část Crucifixus byla příležitostí pro sladkou kantilénu sopránů, zatímco Et resurrexit zahájilo monumentální fortissimo, aby dalo následně prostor lyrické části s naléhavými efekty v orchestru. Preludio religioso přineslo spěchající a valící se proud hudby, ústící do velkého Amen. Následovalo opulentní Sanctus, uvozené žesťovými fanfárami, načež následovalo postludium hrané na pozitiv, umístěný naproti kazatelně. Škoda, že se tu nemohly uplatnit varhany, ale i tak byl duchovní rozměr působivý. Naplnily ho poté vstupy sopránů i sólistů á cappella, hlasy se proplétaly se sborem, aby vyústily v Osanna in excelsis. Přesto skladba ještě pokračovala částí O salutaris hostia, sladkými a měkkými smyčci a jasným sopránovým sólem s krásně klenutou kantilénou. Závěrečné Agnus Dei zahájily dřevěné nástroje tajemným vstupem a uvedly altové sólo, kterého se sólistka zhostila měkkým a jasným mezzosopránem se sametovým témbrem a vroucností. Odpovídal jí sbor lehounkými pianissimy, které postupně i s orchestrem vyústily v závěrečné krátké fortissimo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments