Svět soudobé hudby u nás? Vlastně jeden malý rybník. Ale i to může mít výhody

Rozhovor se skladatelkou Eliškou Cílkovou o nedávno získaném ocenění, soutěžích, ale i o newyorské Columbia University 

Cena pro nejlepšího českého skladatele do třiceti let, kterou letos poprvé v rámci mezinárodní skladatelské soutěže Generace 2015 udělovala Asociace hudebních umělců a vědců (AHUV), má své držitele. Eliška Cílková, jejíž skladba NO-HA: Báseň bez názvu a dvě slabiky pro soprán, flétnu, klarinet a housle byla oceněna v první kategorii skladatelů do třiceti let (ve druhé kategorii do jednadvaceti let zvítězil Jiří Dvořák), není na poli české soudobé hudby žádným nováčkem. Absolventka bratislavské Vysoké školy múzických umění a pražské HAMU, v současnosti působící na půdě prestižní Columbia University v New Yorku, na sebe v minulém roce upozornila zejména díky autorským projektům Pripyat Piano a Sounds of Chernobyl Zone, jež kromě debutového alba Pripyat Piano zahrnovaly také několik multimediálních výstav či sonickou kompozici Zóna. Tyto práce z oblasti elektroakustické hudby a takzvaného soundscape jsou však „pouze“ jednou částí z široké tvorby mladé skladatelky, která se ve svých dílech zaměřuje především na práci s rytmem a texturou. Právě o tom, o studiu ve Spojených státech a plánech do budoucna více v následujícím rozhovoru.
Eliško, mohla byste nám nějak přiblížit svou skladbu NO-HA: Báseň bez názvu a dvě slabiky?

Jedná se o skladbu pro soprán, flétnu, klarinet a housle. Záměrně jsem zvolila právě toto obsazení, protože mi přišlo zajímavé pracovat s nástroji, které mají stejné rozsahy. A jelikož se ve své kompoziční tvorbě zajímám o práci s texturou, cílem nebylo napsat skladbu pro „Soprán… A tři nástroje“, ale pro kvartet, kde jsou všechny nástroje a hlas vyrovnané. Právě z toho důvodu jsem jako původní text sopránu nejdříve použila slabik NO-HA, které se v úvodní a závěrečné části prolínají s ostatními nástroji. Do střední části jsem pak vložila jednu z básní od Luise de Góngory – významného španělského poety, který nedával některým svým básním, ba dokonce celým básnickým sbírkám názvy (což byl i případ této). Signifikantní pro mne ale bylo to, že je klíčovým představitelem a zakladatelem uměleckého stylu gongorismu, pro který byla mimo jiné charakteristická melodičnost řeči, přestávky v syntaktickém proudu a užití metafor, což se právě odráží v mé skladbě.

Jaké místo ve vaší tvorbě zaujímá komorní hudba?

Komorní hudba je pro mne nesmírně důležitá. Víte, v životě hudebního skladatele je to totiž něco, co vás většinou provází od prvních skladatelských pokusů až po začátky studií na konzervatoři, a pak se k ní zase vracíte i v rámci Akademie. Proto si myslím, že lze často právě na komorní hudbě poznat dobré skladatelské řemeslo. Co se jinak týká mé tvorby, tak u mne tento druh hudby zastupuje veliké místo, přestože se v médiích více mluví o mých soundscape projektech. Píšu ji ale každoročně na různé koncerty a festivaly a vnímám ji jako něco tradičního, kde má skladatel nejen možnost individuálního uchopení každého nástroje, ale hlavně detailnější práce i během zkoušek s hráči.

Co pro vás získané ocenění Asociace hudebních umělců a vědců znamená a jaký je váš názor na soutěže podobného typu?

V první řadě musím říci, že jsem za toto ocenění samozřejmě vděčná. Generace je navíc soutěž, která má dlouholetou tradici a je svého druhu v České republice jediná. Těžko lze ale skladatele soudit podle soutěží. Sama znám spoustu skvělých skladatelů, kteří nikdy a v ničem žádnou cenu nezískali a jejich hudba je přitom opravdu krásná. Vždycky je to navíc také otázka vkusu poroty a v případě umění to už tuplem platí dvojnásob, že co člověk, to jiný názor. Samozřejmě si ale vážím toho, že se na mé skladbě shodla několikačlenná porota lidí, kteří působí na jiných místech. Jen bych ještě doplnila, že pro mne jsou také vždycky určitým oceněním i slova a názory lidí, ke kterým mám úctu, jako například někteří kolegové, bývalí profesoři z HAMU, nebo dokonce přátelé, kteří se hudbou vůbec nezabývají. Například tuhle skladbu jsem psala během zimního semestru na Columbia University u Georgeho Lewise. Studium u něj bylo velice přísné a neuvěřitelně obohacující zároveň. Když se pak začátkem letního semestru vrátil do školy Fred Lerdahl (u kterého jsem měla původně být, ale byl půl roku pryč), tak jsme na naší první individuální hodině poslouchali právě tuhle skladbu.

Čas rychle kvapil a nahrávka dohrála akorát v poslední minutě hodiny. Začala jsem se pomalu zvedat a Fred Lerdahl řekl: „Nepůjčila bys mi ty noty domů? Myslím, že je to dost zdařilé a evidentně máš smysl pro rytmus a texturu, ale víš – já bych si to ještě jednou večer prošel a poslechl, abych ti na příští hodině řekl více, protože teď už nemáme čas.“ Zůstala jsem pak stát jako opařená, protože tenhle člověk má v kapse dva Pulitzery za kompozici a jen tak se mě zeptal, jestli mu půjčím noty, aby se jimi večer doma zabýval. Doteď si na to někdy vzpomenu a není to o tom, že bych si myslela, že má skladba je nejlepší na světě, ale chtěla jsem tím ilustrovat, že skladatelé často vidí velké vzory právě ve svých profesorech, kteří jsou neuvěřitelné kapacity ve svých oborech, takže si právě jejich komentáře považujeme dvojnásob.

Na Columbia University v New Yorku se v současné době díky Fulbrightovu stipendijnímu programu věnujete studiu skladby, konkrétně projektu, v němž spojujete hudbu s architekturou města. Jakým způsobem toto „spojování“ probíhá a co vás k němu vedlo?

Ve Spojených státech existuje oficiální roční pozice „Visiting Scholar“, která umožňuje vést vlastní výzkum na katedrách jednotlivých univerzit. O Fulbrightovo stipendium pak můžete žádat až v okamžiku, kdy jste na danou katedru přijatí a máte zvací dopis z univerzity. Já musím ale vyzdvihnout, že životní náklady v USA jsou tak vysoké, že bych si tu bez Fulbrightova stipendia rozhodně nemohla dovolit žít po celý rok. Co se týká mého výzkumu, tak jeho background vychází z dokonalého čtvercového půdorysu Manhattanu, který se nasazuje na partituru, a vzniká tak zajímavá hudební forma. Jednou z otázek, které si v tomto výzkumu kladu, je tedy to, jestli může fungovat hudba, jež má předem danou „mřížku“, kterou jen vyplníme notami. Ta mřížka a čtvercová mapa New Yorku totiž v tomhle případě určuje i délku, průběh jednotlivých taktů a instrumentaci. Je to pro mne zároveň taková výzva, udělat to co nejpečlivěji, protože hudební forma pro mě vždycky hraje klíčovou roli a v tomto případě je už daná a já se jí musím přizpůsobovat.

Další otázka mého výzkumu je spíše na pomezí estetiky a týká se toho, zdali je možné prohlížet a „poslouchat“ mapu města skrze hudbu. Pokud bych měla blíže vysvětlit tuhle část, tak jen popíši, že sleduji rozdíly mezi zastavěnou a přírodní částí města – zkráceně tedy v místech, kde leží parky, mají nástroje pomlky a ve druhé části skladby naopak hrají pouze tam. Tím vznikají docela zajímavé plochy, jež na poslech opravdu vypovídají o mase budov, které zde člověk vystavěl oproti například rozsáhlému Central Parku. Ty rozdíly mezi přírodními a „nepřírodními“ částmi města ale sleduji i z důvodu jiných fyzikálních vlastností, co se týká i přirozeného ionizačního záření. Zkráceně se tedy jedná o přepis mapy do hudební skladby, který řeší jak otázku hudební formy, tak estetiku algoritmické kompozice.Se studiem hudby máte bohaté zkušenosti. V čem je podle vás studium kompozice na Columbia University jiné oproti tomu, s čím jste se setkala v Praze nebo v Bratislavě?

Ty rozdíly jsou obrovské, čímž však neříkám, že by to bylo někde horší anebo lepší. Vždycky to totiž do jisté míry záleží jak na studentovi, tak na profesorovi hlavního oboru. Jeden z největších rozdílů je ale v tom, že tady na Columbii je běžné, že měníte profesora skladby každý semestr, a to je obrovsky přínosné. Skladbu zde učí pouze čtyři profesoři: Fred Lerdahl – tonální hudba, George Lewis – experimentální hudba, Georg Friedrich Haas – spektrální hudba a Jean Baptiste Barriére – elektronická hudba. Jsou to opravdu špičky ve svých oborech, a proto je skvělé, že se během bakalářského/magisterského/doktorského studia dostanete ke všem. Mám mnoho krásných zážitků z jednotlivých hodin, protože oni sami nás během semestru ještě posílají ke konzultacím i mezi sebou.

Můžete nějak srovnat svět soudobé hudby u nás a ve Spojených státech?

To je hrozně těžká otázka, protože „svět“ soudobé hudby u nás trochu trpí tím, že je to vlastně jeden malý rybník, i když to třeba může mít i nějaké výhody. Historický vývoj soudobé hudby v Americe byl navíc úplně jiný než u nás a to také hraje velkou roli. Obecně ale vnímám, že je zde všechno takové otevřenější a například studenti i instrumentalisté musejí běžně absolvovat hodiny soudobé hudby, což jim později dost pomáhá právě při její interpretaci. Na našich seminářích skladby je navíc normální, že své skladby prezentují studenti, a když zbyde volné místo, tak ho doplní některý z profesorů a poví něco o své nové skladbě.

Máte při svém jistě nabitém programu čas navštěvovat koncerty (nejen) soudobé hudby?

Musím říct, že koncerty soudobé hudby vlastně navštěvuji každý týden, protože se zde toho děje hodně. Ale sem tam zajdu i na jiné akce, jako jsou představení v Met opeře anebo i koncerty Julliard Orchestra. New York má ale také skvělé Metropolitní muzeum umění (i tam jsou koncerty), kde se dají bez problému strávit celé dny. Myslím si totiž, že i v tom je právě potřeba mít rozhled, pokud se člověk věnuje současné hudbě.

Který z těchto hudebních zážitků ve vás zanechal nejhlubší dojem?

Mezi nejzajímavější koncerty současné hudby, které jsem doposud navštívila, patřil recitál Georgeho Lewise, portrét Alvina Currana anebo portét Steffana Gervasoniho v Miller Theatre. Velkým „hudebním“ zážitkem pro mne ale byl například okamžik, kdy si Georg Friedrich Haas na jedné ze svých přednášek jen tak sedl za klavír a v rámci probíraného tématu nám sám z not zahrál Messiaenovy Petites esquisses d’oiseaux.

Jaké jsou vaše hudební plány do budoucna a co si jako skladatelka jistě přivezete zpátky do Čech?

Přivezu si především důležitou životní zkušenost. Rok a zaběhnutí se v neznámém prostředí člověka docela hodně změní. Mezi nejbližší hudební plány patří několik jarních koncertů tady v New Yorku a pak se v létě chystám na novou skladbu pro Orchestr Berg pro říjnové koncerty CINEGOGA. Během září a října pak budu psát právě novou komorní skladbu, na kterou jsem dostala objednávku od Tisch School and Centre for Arts a její newyorská premiéra je stanovena na 2. listopadu 2015. I pro rok 2016 a 2017 už mám zadaných několik nových premiér na koncertech současné hudby, což mě moc těší. No, ale ten nejširší hudební plán je samozřejmě věnovat se hudbě po celý život, psát nové skladby na koncerty, udržovat pedagogické působení, hudbu dokumentovat z různých pohledů a také se v ní neustále vzdělávat. Ten „nejširší hudební plán“ jsem si ujasnila právě tady.

Přeji hodně úspěchů a děkuji za rozhovor.
Vizitka:
Eliška Cílková (narozena 1987 v Praze) po maturitě na přírodovědném gymnáziu vystudovala obor skladba a dirigování na Konzervatoři Jaroslava Ježka. V letech 2009–2012 studovala kompozici na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (Lubica Čekovská, Lucie Papanetzová), na přelomu roku 2010/2011 absolvovala půlroční studijní stáž na Universität für Musik und Darnstellende Kunst ve Vídni (Reinhard Karger). Ve stejné době vystudovala obor Fytotechnika na České zemědělské univerzitě v Praze. V letech 2012–2014 pak dále pokračovala v magisterském programu studia kompozice na pražské HAMU (Hanuš Bartoň). Během svých studií se zúčastnila řady skladatelských kurzů („Lizst Progressive“ v Eisenstadtu, kurz pro skladatele a perkusionisty v Trstěnicích), je autorkou jedné z částí Svity Národů Evropy komponované u příležitosti hudební konference ve Varšavě (2013) a významným bylo také její působení v rámci ART SYMPOSIA v rakouském Oslipu (2013), jehož výsledná expozice bude v příštím roce provedena v Teatro La Fenice v Benátkách. V roce 2013 byla přijata ke studiu skladby na Columbia University v New Yorku, kde za podpory Fulbrightova stipendijního programu působí jako Visiting Scholar od září 2014. Je držitelkou řady ocenění, nejaktuálněji ceny Asociace hudebních umělců a vědců pro nejlepšího českého skladatele v rámci mezinárodní skladatelské soutěži Generace 2015 za skladbu NO-HA: Báseň bez názvu a dvě slabiky, která měla světovou premiéru v prosinci loňského roku v New Yorku a své české premiéry se dočká v roce 2016 v rámci mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj v Ostravě. Okrajově skládá hudbu k filmům a médiím. Jednou z velkých inspirací pro její tvorbu je její celoživotní zájem o přírodu.
(Zdroj: www.eliskacilkova.com)

www.eliskacilkova.com

Foto archiv Elišky Cílkové