Ze sklepa do Besedního domu a zase zpátky aneb světová premiéra Filharmonie Brno

Úvodní skladbou programu byly Variace na Haydnovo téma op. 56a (1873) německého klasika Johannese Brahmse. Při pohledu na obsazení orchestru bylo patrné, že ani Filharmonii Brno se nevyhýbají nesnáze spojené s šířící se epidemií. Kromě několika externistů v různých orchestrálních skupinách v roli koncertního mistra zaskočil Leoš Zavadilík. Již od exponování samotného tématu, které podle četných odborných výzkumů nebylo zkomponováno Josephem Haydnem, bylo patrné, že provedení skladby se ponese v rozvláčném až serenádním tempu. A to navzdory častému označení jednotlivých variací tempovými pokyny con moto, vivace či poco presto. Nešlo nicméně o interpretaci překvapivou, jelikož šéfdirigent Dennis Russell Davies tento přístup povšechně praktikuje po celou dobu svého brněnského působení. V tomto uchopení skladby můžeme hledat i jisté přínosy, v „rychlých“ větách se totiž interpretace vyznačovala vytříbenou dynamikou a patřičně vygradovanými závěry, které patřily k tomu nejlepšímu z provedení Brahmsova díla. Jeho tvorbu orchestr provádí poměrně kontinuálně v různých programech a kontextech. Je otázkou, jestli bylo uvedení Variací na Haydnovo téma na úvod koncertu se světovou premiérou soudobé skladby motivováno esteticky, nebo spíše funkčně. Z estetického hlediska by se dalo namítat leccos. Dramaturgická obhajoba „tři různá období, tři různé kontexty“, kterou bylo možné se dočíst v tištěném programu, se zdá býti poněkud úsečná. Přece i Brahms si zaslouží uvedení v kontextuálně vytříbeném programu, kde silné stránky jeho hudebního díla vyzní nejlépe. Z funkčního hlediska je zařazení Brahmse logickou volbou, kdy jeho jméno slouží jako nástroj, jak přilákat konzervativnější posluchače na program se světovou premiérou, která při vší objektivnosti mnohé nezřídka zastraší. Lze předpokládat, že ony motivace byly konsensem obou hledisek – se zdárnou realizací.

První polovina koncertního programu pokračovala uvedením Violoncellového koncertu op. 22 (1945) amerického komponisty Samuela Barbera. Sólového partu se ujal Matt Haimovitz, izraelský rodák působící převážně v USA a Kanadě. Brněnské publikum se s Haimovitzovou hrou mohlo seznámit před téměř dvěma lety, kdy se v lednu 2020 pod taktovkou Michaela Schønwandta představil ve Violoncellovém koncertu č. 2 Alfreda Schnittkeho. V Barberově Koncertu je sólové violoncello poprvé exponováno až po delším orchestrálním úvodu, který skýtá veškeré nosné aspekty celého díla, a sice oscilaci metra a synkopaci v ústředních, velmi zapamatovatelných a pod kůži se vrývajících motivech, které v lecčems připomínají tvorbu Igora Stravinského. Sólová melismatická melodie nad orchestrální prodlevou tedy nastoupila jako jistý kontrast k popsanému úvodu. Již tato část napověděla, že Haimovitz k interpretaci svého partu přistoupil s poněkud zdrženlivou expresivitou, avšak distingovanou precizností. Tento přístup jako by podpořily zvukové kvality jeho nástroje (sestrojeného v Benátkách roku 1710 Matteem Gofrillerem) vyznačující se jakousi uměřeností až zastřeností bez mohutných rezonancí ve spodních rejstřících, což zároveň vyhovovalo pizzicatům, připomínajícím zvuk elektroakustické kytary. I z těchto důvodů violoncellistovi nejvíce sedl teskný lyrismus druhé věty Koncertu, jejíž bezchybné provedení patřilo k vrcholům celého programu. Haimovitz známky živelnosti přece jen projevil ve třetí větě, a to zejména v dialozích s orchestrem nebo sólovými vstupy jednotlivých nástrojů, během nichž často aktivně gesticky a – respirátoru navzdory – mimicky komunikoval jak s dirigentem, tak prvním pultem houslí. V této souvislosti je nutné vyzdvihnout výkon „zaskakujícího“ koncertního mistra za energičnost a profesionalitu umocněnou četnými úsměvy, které ze své pozice rozdával jak do orchestru, tak do hlediště. Jisté výtky lze hledat v některých nejednotných orchestrálních nástupech nebo občas rozpačité intonaci dřevěné dechové sekce. Barberova hudba je přece jen bližší předpokládané estetice úplně nové skladby a její zařazení do programu sloužilo snad jako jisté přemostění k současnosti. Soudě dle viděného i slyšeného je spolupráce orchestru s Mattem Haimovitzem úspěšná a nebylo by jistě proti uměleckým plánům instituce, kdyby se sólista před brněnskou filharmonii v budoucnu při vhodných příležitostech posadil znovu.

Druhá polovina byla zasvěcena výhradně světové premiéře skladby Michala Nejtka, tedy symfonii pro orchestr a klavír s názvem The Basement Sketches. Sklepní skici, jak zní název díla v českém překladu, jsou objednávkou Filharmonie Brno od převážně v Praze působícího skladatele i (jazzového) interpreta, jejíž realizace se měla uskutečnit již v červnu roku 2020. Ze zjevných důvodů se však program o rok a půl posunul. Mezitím došlo i ke změně původně naplánovaného programu, ve čtvrtek uvedený Barberův Violoncellový koncert totiž nahradil původně zamýšlenou Koncertantní symfonii B dur op. 84 Josepha Haydna. Samotnému provedení předcházel „lektorský“ úvod dramaturga Filharmonie Brno Vítězslava Mikeše, který přivítal a představil v sále přítomného Nejtka a popsal zrcadlovou strukturu a celkový koncept premiérované skladby o pěti větách (The Secret Garden / Tajná zahrada; The Owls Are Not What They Seem / Sovy nejsou tím, čím se zdají být; Blind Walk / Procházka naslepo; In a Vicious Circle / V bludném kruhu; Lapis Lazuli), načež nechal orchestr modelově zahrát některé motivy pro lepší orientaci posluchačů. Nakolik mohl být tento výstup nahrazen delším pojednáním v tištěném programu je nejspíše otázka subjektivního vnímání, nicméně navzdory jistému oddalování samotného provedení byl tento exkurz přínosným a vcelku osvěžujícím vhledem do premiérované skladby. V ní za klavír, který až na jednu níže zmíněnou výjimku, fungoval jako součást orchestru, zasedla Nikol Bóková, která se kromě interpretace klasické hudby intenzivně věnuje hraní a autorské tvorbě v rámci současné jazzové scény. Je vždy výzvou přistoupit k hodnocení premiéry hudebního díla bez hlubší znalosti partitury. Nejtkovy Sklepní skici se vyznačují sugestivními barevnými plochami, až překvapivě lyrickými motivy a častým vrstvením různých ostinátních figur, ať už sólových či orchestrálních. Při provedení byla také patrná práce s pokročilými hráčskými technikami, která neměla parametry samoúčelného exhibicionismu a vhodně podtrhávala barevnost kompozice. Charakteristickým prvkem bylo též úsporné nakládání s instrumentací, které lze připodobnit k webernovskému punktualismu. I zde se Nejtkovi podařilo najít rovnováhu v užití těchto prvků, kupříkladu punktualistická pulzace bicích nástrojů ve čtvrté větě byla velmi efektním kontrastem k hutnějším částem skladby. Ve druhé větě se naopak osobitě projevilo crescendové opakování celoorchestrálního motivu, který po gradaci a jakési mezihře volně vyplynul v attacca přechod do třetí věty, která je postavena na sólové improvizaci klavíru. Ve svém krátkém vstupu Bóková improvizaci pojala jako jakési romantické preludování s nápaditým harmonickým podkladem bez přehršle disonancí. Za úspěšné provedení Sklepních skic (soudě jednak dle subjektivní spokojenosti s vyzněním díla, jednak dle nezpozorování zacpaných uší těch, kteří v sále zůstali, a minima pohoršených posluchačů, kteří ze sálu odešli) se sluší ocenit všechny zainteresované osoby – skladatele, dirigenta, interprety, dramaturga, management i další personál Filharmonie Brno a zkrátka všechny, kteří k uvedení premiéry svou prací přispěli. Jen tak lze totiž své věrné abonenty přesvědčit o tom, že nové skladby nekoušou.

Se sluchovou zkušeností s Nejtkovým dílem se pozdává, že by bylo vhodnější zařadit skladbu do první poloviny koncertu. To však nemá být výtka vůči uspořádání velmi diversního programu, nýbrž vyjádření estetických preferencí „generála po bitvě“. Každopádně je vždy potěšující (v Brně) slyšet premiéru skladby tuzemského skladatele, napsanou pro velký orchestr, obzvlášť v době, kdy je pro tvůrce vidina uplatnění jeho umělecké činnosti opravdu povzbudivá. Michal Nejtek se v jednom rozhovoru zmínil, že bydlí ve sklepním bytě, kde rovněž tvořil své Sklepní skici. V tomto kontextu se chce jen poznamenat, že můžeme být rádi za možnost (stále) chodit na koncerty. On totiž ten pokus o cynicky humorný titulek recenze nemusí být daleko od reality budoucích týdnů…

„Světová premiéra!“
25. listopadu 2021, 19:00 hodin
Besední dům, Brno

Program:
Johannes Brahms: Variace na Haydnovo téma op. 56a
Samuel Barber: Violoncellový koncert op. 22
Michal Nejtek: The Basement Sketches (Sklepní skici), objednávka Filharmonie Brno, světová premiéra

Účinkující:
Matt Haimovitz – violoncello
Nikol Bóková – klavír

Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent