Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (49)

Deníky o hudbě (30)

29. 1. 1992, Bordighera, CD nahrávka Stradivarius, natočeno v Tours
Bach: Sonáta č. 2 C dur, č. 4 D dur, č. 5 c moll, S. R.
C dur: Škoda té malé chyby v levé ruce v Preludiu. Fuga je čistější než na nahrávce z Castelfranka. Vcelku to není zlé.
D dur: První věta mohla být lepší, ale druhá věta a fuga jsou dobré.
Sonáta d moll: Tady je cítit práce. První věta je nudná, v druhé je moc úsilí, třetí je nudná, čtvrtá mnohem lepší. Dohromady je to spíš dokument než interpretace, což je pochopitelné, protože jsem tyhle skladby 35 let nehrál. Tak to dopadne, když se po takové dlouhé pauze hned nahrávají. Působí to, jako kdybych hrál z listu. Co s tím?

31. 1. CD nahrávka Stradivarius, nahráno v Tours
Bach: Capriccio E dur, čtyři dua, Italský koncert F dur, S. R.
Tady hraju jako žáček, horlivě, ale bez umění. Je to pokus, jak hrát Bacha. A já jsem žáček. A myslím si, že to tak má být. Třeba ten žáček bude jednou hrát dobře.
Capriccio: Takhle ne… Dua: Opatrně a usilovně. Italský koncert. První věta: vůbec ne tak, jak by to mělo být. Druhá věta: ujde to. Třetí věta: taky.
Opravdu o té desce pochybuji. Je to kompromis, který jsem v Tours přijal s ohledem na poměry.

21. 2. Jouques, Notre Dame de Fidélité
Bach: Suita pro violoncello sólo č. 3 C dur, č. 5 c moll. č. 6 D dur; Natalia Gutman
Bachova „taneční hudba“ zazněla toho večera za slavnostních, náboženských okolností. Nataša tentokrát není v dobré kondici. Je očividně unavená těmi všemi vzrušeními, která na sebe vzala (z velmi ušlechtilých motivů také kvůli Olegově památce). Neschvaluju jí to. K tomu má pořád bolesti, problémy s rukama. Musí bezpodmínečně začít žít jinak, jinak nevím, jak to chce vydržet. Třetí suitou mě přesto dojala. Zbytek hrála s námahou. Jeptišky poslouchaly za mřížemi.

28. 2. Arles
Britten: Suita g moll č. 1 pro violoncello sólo; Natalia Gutman
Poslouchal jsem v zákulisí v improvizované šatně, protože jsem na tom koncertě účinkoval také. Poprvé jsem se při tom díval do not. Je to velmi zajímavá skladba a pochopitelně příšerně těžká. Nataša ji zvládla bez problémů. Ale… je toho mnoho, s čím bych nesouhlasil. Mám dojem, že je tempo v třikrát opakované pasáži (canto) příliš rychlé a že tomu chybí přísnost a abstraktnost (abstraktnost je u tohoto díla nutná, ale Nataša se to snaží potlačit). Fuga, Serenáda a Pochod jsou také rychlé. Taková hudba se musí publiku servírovat po kapkách, jinak ji nepochopí… Finále bylo rozmazané, kvůli tempu.
Neříká se to snadno; byl to přece pokus, jak to hrát…

Londýn, Covent Garden
Richard Strauss: Salome; Salome – Maria Ewing, dirigent: vynikající, temperamentní, ale kdo? [Edward Downes]
Takovou Salome jsem nečekal. Zpěvačka má takovou přemíru nadání, že to až děsí. Udržuje nás neuvěřitelně v napětí, zpívá úchvatně, je krásná a výborně tančí (všechno je skvěle skloubeno s hudbou). To je skutečná Salome. A ostatní bylo právě takové (i když tempa byla někdy příliš rychlá – jako vždy – a také ne úplně přesvědčivá výprava.)
Úžasný dojem.

Schliersee, Venkovské divadlo
Koncert účastníků mistrovského kurzu Niny Dorliac; Elena Brilova, Magdalena Schäfer a jiní.
Koncert mladých zpěvaček ve velmi sympatickém divadle. Elenu Brilovou jsem nejdřív nepoznal, ale když na konci zpívala Královnu noci, bylo to báječné! Teď chápu, proč se o ni v Evropě perou.

Freiburg
Poulenc: Koncert pro dva klavíry d moll; François-René Duchâble, Jean-Philippe Collard, dirigent James Conlon
Velmi mi záleželo na tom, abych tohle půvabné dílo slyšel s Lízou Leonskou. Mám chuť to hrát a Líza by proti tomu nebyla. Ale ještě nevím. To, co jsme slyšeli, bylo totálně drsné, tak, jak se to dneska dělá. Chtělo by to trochu ohoblovat rohy. Kdysi jsem slyšel nahrávku se skladatelem a Jacquesem Févrierem. Pokud si vzpomínám, bylo to celkem ubohé.

Milán, nahrávka ze Zugu (Švýcarsko)
Mozart: Fantazie a Sonáta c moll, S. R.
Kritici v Zugu mě ztrhali, napsali, že je z mého koncertu smutno (znamenalo to, že je na čase, abych toho nechal). Nemůžu říct, že by tahle nahrávka jejich mínění potvrzovala.

Saillon, televizní přenos, koncert Marlene Dietrich v Café de Paris v Londýně
„Astarta“ naší doby, „plavovlasá Venuše“, úžasná filmová herečka (Morocco atd.) při jednom z posledních vystoupení před smrtí, se sklenicí šampaňského v ruce. Jak dokáže vyvolat tak silný hudební dojem bez hudby? Je vlastně nemožné si z jejího slavného „Od hlavy k patě jsem pro lásku stvořená“ vybavit jediný motiv. Teď je bohužel vidět, že se změnila (ústa to prozradí). Ale pořád je to… zázrak.

27. 10. Nimwegen, televizní přenos z Covent Garden, jubileum Georga Soltiho
Verdi: Otello (4. jednání); Desdemona – Kiri Te Kanawa, Otello: Plácido Domingo, dirigent: Georg Solti
Ninočka: „Slávo, pojďte rychle, Plácido Domingo bude zpívat Otella“ – a táhne mě k televizi; cvičil jsem právě na „clavinově“. Jdu do vedlejšího pokoje, strašně nerad, hlavně proto, že mám poslouchat čtvrté jednání, které je ve fis moll, a to je tónina, kterou nemiluju.
Kiri Te Kanawa je krásná, ale není to Desdemona, spíš Catherine Deneuve. Její scéna je poměrně nudná, končí ve fis moll, dělá ji umělecky dojímavě, s nečekaným (ale zase ne tak docela nečekaným) forte na závěrečném ais.
Pak přijde to vážné Ave Maria v D dur, pak Plácido Domingo naplněný žalem a absolutně se nedá obměkčit. Až na trochu kýčovitou epizodu v E dur zůstává až do konce mollová tónina a působí velmi přesvědčivě.
Já mám z Otella nejradši první a třetí jednání; čtvrté se mi zdá nejslabší; ale pořád to je… Verdi! Je to geniální tragédie, ale já ji skoro nenávidím.

11. Pinneberg, televizní přenos ze Státní opery Berlín
Wagner: Parsifal; Parsifal – Poul Elming, Kundry – Waltraud Meier, dirigent Daniel Barenboim, režie Harry Kupfer
Už zas televize! Barenboim, Kupfer (SOS molto pericoloso!)
Nejdřív je třeba říct, že Barenboim má evidentně ďábelský talent a Parsifala zvládl (a to není maličkost). Ale chce se přitom tak usilovně jevit jako vážný a hluboký, až je to nuda (viz jeho krásnou, ale málo inspirativní tvář při předehře ke třetímu jednání).
Jinak se to na začátku zdálo docela zajímavé, i přesto, že Klingsor byl špatný [Günter von Kannen] a koukal se na zjevení Parsifalovo obrovskou lupou. Pak se náš hrdina motá mezi dvěma tucty televizních obrazovek, ve kterých bydlí květinové dívky (geniální Kupfer…).
Scéna Parsifala a Kundry překonává všechna očekávání. Tady dosahují interpreti špičkových výkonů, hlavně Waltraud Meier.
Třetí dějství, které se odehrává na moderní scéně ze skla, je naprosto nepřijatelné. Gurnemanz [John Tomlinson] vypadá jak debilní knecht Ruprecht (průvodce sv. Mikuláše v severním Německu), Amfortas [Falk Struckmann] je odporný, skoro nahý s obrovskou ranou jako pro studenty mediciny.
Konec tak slabý, až je to katastrofa.
A to je… Parsifal?!?!?!?!

11. 11. Berlín, Filharmonie
Bach: Suita č. 1 C dur, dirigent Peter Schreier
V první části jsem hrál dva Bachovy koncerty. Schreier přirozeně líp zpívá než diriguje, ale vždycky je to s ním příjemné. Přesto se mu nepodařilo uniknout kritice mých přátel a Niny. V druhé půli programu byla tahle Suita. Seděli jsme poměrně daleko nahoře a slavnostní charakter skladby se mi moc líbil. Metodu opakování s poloviční dynamikou lze zrovna tak zpochybňovat jako schvalovat.

23. 11. cestou mezi Smolenskem a Moskvou, kazeta
Mozart: Klavírní koncert B dur KV 450, S. R., dirigent Rudolf Baršaj
I přes randál auta jsem poslouchal nahrávku s potěšením a byl jsem mile překvapen. Orchestr (asi ten Baršajův) hrál opravdu velmi dobře a ani sólista nebyl špatný. Kdy to natočili? To se musí zjistit a případně to vydat.

11. 12. Vídeň, Státní opera
Richard Strauss: Capriccio; dirigent Heinrich Hollreiser
„Z lodi (vlaku) na ples (do opery).“
Dneska jsme přijeli z Moskvy a večer jsme byli v opeře, jen proto, že Lena Brilova hraje italskou zpěvačku, vlastně je to hodně skromná role. Sedíme v lóži ve třetím pořadí nalevo od jeviště. Odsud je vidět celý orchestr, předehru hraje skvěle, v nejčistším italském stylu. Zvedá se opona, všichni krásně zpívají. Inscenace je absolutně poctivá a vkusná.
Walter Berry jako impresário je vynikající. Vzdor nezáživnému ději je představení velmi živé a strhující. Velmi dobré operní představení, jako tomu ostatně je ve Vídni vždycky.
Ale… jedno velké „ale“… není tahle nádherně profesionální hudba plná svěžesti a originality koneckonců přece jenom pouhé prázdné žvanění? Obávám se, že ano.
Důsledek: Význam skvělého libreta Clemense Krausse přiznává vítězství slovu (co je důležitější, hudba, nebo text?).

24. 12. Asolo, půlnoční mše v dómu
Hudba Bacha, Gabrieliho a Monteverdiho
Dóm je plný lidí, nikde se nedá projít. Oltář je vyzdoben vánočními hvězdami, které v Itálii nahrazují vánoční stromky. Mezi latinskými texty zní liturgická hudba. Starý kostelník se dlouho a horlivě snaží zapálit velké svíčky, až se mu to konečně podaří. Buon natale.

31. 12. – 1. 1. Lerici, hotel Shelley
Bach: Toccata č. 5 D dur, S. R.
Silvestra jsme strávili ve třech (Nina Dorliac, Milena Borromeo a já) za zvuku třaskajících rachejtlí v pokoji s terasou a pohledem na moře, v němž se utopil Shelley. Mezi dvěma salvami hraju na clavinově Bachovu Toccatu a baví mě to.

(pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová