Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Antoni Wit a Lukáš Vondráček

  1. 1
  2. 2
Obdrželi jsme od profesora Pražské konzervatoře MgA. Michala Rezka, Ph.D. reflexi koncertu v pražském Obecním domě. Jednalo se o druhý z koncertů prvního abonentního programu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK v roce 2020. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK dirigoval Antoni Wit a dlouho očekávaný sólový výkon předvedl klavírista Lukáš Vondráček.
Lukáš Vondráček, Antoni Wit, FOK 2020 (foto Petr Dyrc)

Když jsem byl osloven, zdali bych mohl navštívit koncert výše uvedených protagonistů a napsat recenzi, zaradoval jsem se, neboť tento první abonentní koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK v roce 2020, konaný ve dnech 15. a 16. ledna 2020, sliboval nevšední umělecký zážitek. Vzhledem k tomu, že kolegyně Kateřina Pincová navštívila tento koncert 15. ledna a potřebnou kritiku již sepsala, bylo by nošením dříví do lesa psát recenzi téhož, pouze s časovým posunem o jeden den. Koncert jsem navštívil 16. ledna a rozhodl jsem se, že požadované vyjádření uchopím jako formu volnější, názorově spíše subjektivní, obsahující shrnutí mých dojmů, pocitů a postřehů.

Na pódium přibíhá štíhlý muž s bílými vlasy, které signalizují, že je věku zralého. Jeho pohyby však ukazují, že je velmi vitální a vlastně mladistvý. Antoni Wit, dirigent dnešního koncertu. Ještě netuším, kolik radosti mně i ostatním návštěvníkům koncertu tento skromně se projevující umělec předá. Koncert pražských symfoniků začíná Novákovou symfonickou básní V Tatrách. Je to náš hudební odkaz, naše rodinné stříbro a zároveň gesto hostujícího dirigenta směrem k naší hudební tradici. Hudba je to celkem nezajímavá, jakási učebnice harmonie a instrumentace zároveň, vedoucí odnikud nikam. Nemohu si vlastně vybavit žádný tematický materiál v kompozici obsažený. Ale ihned mě upoutává dirigent, jehož gesta jsou čitelná a jasná, projev neokázalý a bez teatrálního efektu, jako by chtěl sloužit hudbě samotné a nikoli sám sobě. Evidentní je jeho umělecká i životní erudice, zároveň však i muzikantská přirozenost, kterou je těžké u dirigentského řemesla přesněji definovat. Wit je muzikant, který dokonale ovládá své řemeslo a zároveň je umělecky velmi přesvědčivý. Pražští symfonikové hrají v evidentní pohodě a gestu dirigenta důvěřují. Publikum skladbu vnímá jako nutný úvod koncertu, Novákova kompozice se asi nikdy nestane běžným světovým repertoárem, tomu odpovídá i celkem vlažná reakce publika. Všichni očekávají následující číslo programu, Chopinův druhý Klavírní koncert f moll v podání Lukáše Vondráčka. Ani já to nemám jinak. Nezbytnou přípravu podia zpestřuje chvilka, kdy zřízenec na koncertním nástroji Steinway zvedá pult na noty a já si říkám, že už i Vondráček to v hlavě neudrží a bude hrát z not… Pak se zřízenec vrací a celý pult z klavíru odnáší. Nějak se mi ulevilo.

Ať hledám, jak hledám, nikdy v naší interpretační historii nikdo nedosáhnul většího soutěžního úspěchu než Lukáš Vondráček. Kolik máme olympijských vítězů, máme i Oscary, Nobelovy ceny. Ale v hudbě prostě jiný srovnatelný úspěch, než jeho Brusel, nemáme. Kdyby vypadnul v prvním kole, všichni řekneme, že vypadnul. Když vyhrál, znamená to, že jsme vyhráli my. Nám stačí sedět a poslouchat, jak hraje, pro něj je to o dost složitější. Nechtěl bych podstupovat jeho pracovní nasazení. Psychický tlak, jemuž je takový umělec vystaven, je enormní. A očekávání, ta jsou vždy v oblacích. Pamatuji se, když na Pražském jaru vystoupil Maurizio Pollini, tehdy již legenda. A bylo to zklamání. On hrál svého Schuberta a Schumanna skvěle, ale obecenstvo očekávalo ještě něco navíc.

Lukáš Vondráček, Antoni Wit, FOK 2020 (foto Petr Dyrc)

Vondráček se ke klavíru vlastně dobelhal, jako kdyby byl unaven, nebo už neměl sílu, formální pozdravení bylo jakousi nutností. Wit dirigoval svižně, vědom si nepříliš valné kvality orchestrální předehry. Zároveň s tím však Vondráček ožil a bylo vidět, že když začne hudba, probudí se jeho živel. A jak hrál? Co se tam dělo? Na světě budou tisíce pianistů, kteří ovládají klavírní techniku jako on. Armády asijských superpianistů jsou bezbřehé. Těch, kteří rukama dokážou realizovat své hudební a zvukové představy jako Vondráček, je jen pár tisíc a těch, kteří tvoří tak jako on, bude malá hrstka. Mezi ně budeme počítat spíše ty, kteří nejsou zatíženi důkladným hudebním vzděláním, případně ty, kteří disponují pouze zlomkem Vondráčkových pianistických dispozic, něco typologicky podobného Davidu Helfgottovi či našemu Romanu Bonhardovi. Kombinace obojího, bezbřehé a nespoutané kreativity a zároveň fenomenální pianistické erudice, se však spojují pravděpodobně jen u něj. Každá mince má však dvě strany. Nebo máme vždy více úhlů pohledu. Chopinova hudba má své parametry, bez nichž to není jeho hudba, speciálně Koncert f moll je esence jemné romantiky, noblesy, elegance, kde základem jsou dlouhé, plynulé a hudebně přirozené melodické linky s decentní harmonickou podporou a spíše jemná, elegantní a hybná, často taneční technika.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na