Symfonie jsou něčím víc. V tom se tedy Trump nemýlí

6. července vyslovil během svého projevu ve Varšavě americký prezident Trump větu: "My píšeme symfonie." Je sice otázkou, co tím vůbec myslel; s ohledem na jeho omezenost v oblasti vážného umění se to můžeme jen dohadovat, každopádně levicoví novináři celého světa měli hned jasno. Trump tím demonstroval nadřazenost bílé západní kultury nad všemi ostatními.
Donald Trump (zdroj flickr.com)

Jonathan Capehart, sloupkař v The Washington Post dokonce v souvislosti s citovaným Trumpovým výrokem použil obrat: pískání na psa bílého nacionalismu. Ještě hůře se ovšem prezentuje Anthony Tommasini z New York Times. Jeho spisek s názvem Trump se mýlí, pokud si myslí, že symfonie jsou něčím víc jsme si mohli přečíst i v Čechách na serveru Opera Plus v překladu Kateřiny Bodnárové (pozn. red.: článek najdete zde). Za tento výplod by se nemuselo stydět ani Rudé právo ze sedmdesátých let. Tolik tendenčnosti, ultralevicové adorace kultur, které prostě té západní opravdu nesahají ani po kotníky, tolik multikulti, srdíčkářů a všech, kteří nejspíše ženou naši civilizaci (ano, a teď myslím tu západní) do záhuby.

Tak třeba píše: „Podle mých zkušeností jen málo fanoušků klasické hudby tvrdí, že západní symfonický repertoár převyšuje hudbu jiných kultur či jiné typy západní hudby. Jenomže pan Trump pouhými třemi slovy toto nešťastné pojetí podpořil. Chtěl snad říct, že Beethovenova Eroica je zkrátka lepší než třeba indický hudební mistr, hrající na sitár klasickou rágu? Že převyšuje třeba rozjásaný indonéský gamelan?“ Tedy, nevím o jakých fanoušcích klasické hudby autor píše. Do Rudolfina jsem poprvé vstoupil v roce 1975 a do Berlínské filharmonie a vídeňského Musikverein roku 1990 (a to jen proto, že dříve to ze zřejmých důvodů nešlo). Od té doby jsem zaníceným fanouškem klasické hudby. A opravdu si upřímně myslím, že západní symfonický (a k tomu klasický komorní a operní) repertoár vysoce převyšuje hudbu jiných kultur a drtivou většinu ostatní západní hudby. A srovnávat Beethovenovu 3. symfonii s klasickou rágou hranou na sitár či s rozjásaným indonéským gamelanem, to už mi přijde skoro úchylné. A to i přesto, že sitár se mi líbí a ani v nejmenším netuším, co je to rozjásaný indonéský gamelan (myslím, že se ale bez toho už ve zbytku svého života obejdu).

V další části svého pamfletu lká autor nad tím, že Trumpův výrok se dá vykládat také v tom smyslu, že vážná hudba je uměním pro elity. Doslova píše: „Nic nedokáže víc bránit tomu, aby lidé dokázali ocenit klasickou hudbu – a nic nedokáže víc odradit potenciální posluchače – než názor, že vážná hudba je uměním pro elity…“ K tomu musím sdělit, že naštěstí naopak nic nedokáže zabránit tomu, aby klasická hudba byla jen a jen pro elity. Bylo tomu tak vždy a bude tomu tak pro všechny časy budoucí. Nezabráníte tomu ani vy, ani hodní strýčkové à la Obama, ani bruselská nomenklatura se svým projektem multikulturální Evropy. Klasická hudba tu byla pro šlechtu a církev, později pro bohaté měšťany, zkrátka opravdu výhradně pro elitu. Elitu mocenskou, duchovní, majetkovou, intelektuální (v některých ideálních případech takový jedinec splňoval naráz více kategorií). Je dobře, že v dnešní době si může klasiky užít i člověk s průměrnými příjmy. Tak tomu bylo ale odedávna, sloužily k tomu kostely. A pokud takový člověk nesplňoval alespoň příslušnost k intelektuální elitě, stejně to pro něj byl ztracený čas.

Pane Tommasini, zkusme vzít tisíc lidí, kteří ani v nejmenším nesplňují slovo elita, a naplňme jimi pražské Rudolfinum (nebo třeba Carnegie Hall). Pak jim nechme zahrát. Ne, nemusíme volit Schönberga, stačí běžný program, řekněme Mahlerovu 7. symfonii a ve druhé půlce třebas nějakou symfonickou báseň Richarda Strausse. Vždyť ti lidé nás ukamenují! (Podle mého nejpozději ve druhé větě Mahlera nazvané tuším Nachtmusik.) Pro ně je jiná kultura než pro elity národa. Mají Hanku Zagorovou a u vás v Americe někajou americkou Hanku Zagorovou. Pro někoho tu i v časech dávných byla nějaká dobová „Hanička – Písnička“ a pro elitu pak úplně jiná kultura a jiné umění.

V závěru článku v New York Times pak nalézáme úvahu nad tím, zda na prezidenta Trumpa nemohlo nějak pozitivně zapůsobit ono všichni lidé bratry jsou z Ódy na radost (na Beethovenovu Devátou jej společně s dalšími státníky pozvala Angela Merkelová v rámci summitu G20 do nově otevřené Elbphilharmonie). Vzápětí si autor sám odpovídá, že nikoliv. Tedy k Beethovenově 9. symfonii d moll opus 125: mě osobně předně zaráží, že jsem tuto fenomenální skladbu od chvíle, kdy se stala hymnou Evropské unie, nikdy neslyšel zahrát dobře. (Vlastně přiznávám, že jednou ano – Wiener Philharmoniker, Christian Thielemann, Musikverein Wien). Mám dojem, že od té doby, co je hymnou, mají hudebníci pocit, že ji musejí hrát co možná nejpompézněji. Dokonale to ukázal Simon Rattle s Berlínskou filharmonií přede dvěma lety v Obecním domě v Praze. To nebyla symfonie, ale obrovská supící lokomotiva snažící se vytvořit především co největší hluk.

A teď k té Ódě na radost. Věřte prosím, že Friedrich Schiller, nevěda, chudák, jak si to za 250 let jistý Tony Tommasini z Nového Yorku vysvětlí, zapomněl doplnit tyto verše:

Všichni lidé bratry jsou,
ti, co v úctě mají bližního,
ti, kteří život ctí,
svůj i ostatních,
ti, co pomoci jsou hotovi,
ti, co lásky a citu mají,
ti, co díla druhých neboří,
a víry jejich neberou,
ti všichni bratry jsou.

Související články


Reakcí (2) “Symfonie jsou něčím víc. V tom se tedy Trump nemýlí

  1. „A opravdu si upřímně myslím, že západní symfonický (a k tomu klasický komorní a operní) repertoár vysoce převyšuje hudbu jiných kultur a drtivou většinu ostatní západní hudby. A srovnávat Beethovenovu 3. symfonii s klasickou rágou hranou na sitár či s rozjásaným indonéským gamelanem, to už mi přijde skoro úchylné.“

    V jedné větě sám srovnáváte, a v následující napíšete, že takové jednání je skoro úchylné… Obdivuhodná schopnost sebereflexe! ;-)

Napsat komentář