Tenorista Denys Pivnickij: Druhá tvář Dona Juana

Co vás napadne jako první, když se řekne Erwin Schulhoff?
Poté, co jsem pracoval na této úžasné opeře, říkám: „Hudební psycholog.“ Plameny jsou pro mě možná více než hudba jakýsi stav mysli. Pocitové vnímání určitých zážitků, ve kterých si může každý najít něco ze sebe. Za podmínky, že v sobě nechá hudbu jen tak rezonovat a příliš ji neanalyzuje.

V téhle opeře vlastně nelze vystopovat nějaký souvislý příběh.
To je pravda. Odehrává se v deseti obrazech, ve kterých není dějová linka. Představte si deset obrazů ze života, kde Juan v každém jednotlivém příběhu překračuje naprosto všechny hranice. Jako kdyby chtěl sám sebe trýznit a lynčovat.

Je tohle důvod, proč představení vzbuzuje v divácích tak velké emoce?
Když někoho necháte dělat si, co chce, tak kolem sebe dokáže vytvořit opravdu neskutečný binec a já jsem přesvědčený, že když tohle divák vidí na jevišti, musí ho to určitým způsobem zasáhnout a může si projít od katarze až k sebezpytování vlastního svědomí. I já si občas na scéně připadám jako u psychoterapeuta, který mě záměrně nechává prožívat určité situace, abych se jim vyhnul v normálním životě.

Jestli tomu dobře rozumím, tak Mozartův Don Giovanni je proti Schulhoffovu Juanovi jen takový slabý odvárek?
Zatímco většina z nás se snaží udržet mezi svým lepším a horším já určitou rovnováhu, Juan se rozhodl, že nic takového dělat nebude. Kráčí světem naprosto bezohledně. Přesto ho nevnímám jako padoucha, jen se snaží cítit život! Nevěřím, že lidi, kteří touží být v jeho blízkosti, přitahuje špatnost. Fascinuje je jeho vnitřní svoboda, kterou mnoho z nich hledá, rádi by na ni dosáhli, ale nemají sílu, aby ji našli sami v sobě. A tak se snaží najít nějakého takového Juana, který jim ten pocit dá, ale za cenu, že se v podstatě stávají jeho otroky. Je to léčka a Juan to tak i vnímá. Ví, že jsou s ním právě z tohoto důvodu a paradoxně on sám jim nechce dát to, po čem touží, protože se chce obklopovat nezávislými lidmi. Jeho chování má ale úplně opačný efekt: přitahuje ty, kteří na něm chtějí být naopak zcela závislí, a je z toho absolutně rozladěný a zklamaný. Je to takový začarovaný kruh. Kolo, které se otáčí pořád dokola.

Čím jsou pro Juana ženy?
Prostředkem k tomu, aby došel určitého naplnění. Já ho vnímám jako člověka totálně prázdného a osamoceného. Je hluboce smutný z toho, že v jeho životě neexistuje nic opravdového. Ženy jsou jednou z cest, jak začít cítit něco skutečného, prostředkem zkoumání života.

Co na něm ženy tolik přitahuje?
Jeho svoboda a síla být tím, kým skutečně je. Je to vůdce. Má charisma a rychle mu to myslí.

Proto ho ženy milují?
Určitě. Hledají někoho, kdo jim dá pocit výjimečnosti.

Juanovy milostné avantýry jsou velmi bouřlivé. Co vy a erotika?
Abyste vykouzlil skutečně skvělé jídlo, musíte je správně okořenit (úsměv).

Záludná odpověď! Jak tedy koření Don Juan?
Hodně! Protože jeho život se již přehoupl do čirého zoufalství a ten stav už trvá velmi dlouho. A tak přidává a přidává, ale nikdy to není dost. Až ho nasype kopec v naději, že konečně něco ucítí. Koření nymfomanie, hypersexuality, ale nikoliv prostřednictvím přímého sexuálního zážitku, ale zážitku emocionálního. Je rád zdrogovaný svými emocemi, byť vlastně žádné skutečné emoce nemá!

Ani k La Morte? Ani k té nic skutečného necítí?
Ani k té. Pouze se o to snaží, ale prostě to nedokáže. To je hluboký smutek této postavy. Chce být šťastný, chce být milován, chce sám milovat. Bohužel nikde nenachází klid, a to ani v náručí Smrti, která v tomto příběhu hraje velmi důležitou roli. Znáte báseň Sergeje Jesenina Černý muž? Ta přesně vystihuje Juanovu duši.

Jakými fázemi Juan prochází? Mění se? Nebo se mění jen svět okolo něj?
Vydává se na cestu z bodu A do bodu B, aby se nakonec vrátil do bodu A. Co je zajímavé, že první a poslední Juanova fráze je úplně stejná – glissando na text „aaaaah“. Vzlyk. Vzlyk plný lásky, pláče, života, vesmíru. Nikdy to neskončí. Don Juan žije věčně v každém z nás. Protože ve skutečnosti to není člověk z masa a kostí, ale charakter, soubor vlastností, které budou vždycky existovat a kdykoliv mohou do kohokoliv z nás vstoupit.

Dovedete si představit, že jste odsouzený k věčnému životu?
Ne. Naprosto Juanovi rozumím, proč je to pro něj tak obtížné. Proč chce umřít. Život si často mění pravidla podle toho, jak se mu zachce, a velmi často vám přinese právě to, co vůbec nechcete! Nikdy jsem se nechtěl oženit! Všechno, jen to ne! A bum, stalo se! A to je přesně problém Dona Juana. Jediná věc, kterou si opravdu nepřeje, je žít. A nic!

Jak se vám pracovalo s Calixtem Bieitem?
Když jsem dostal tuhle nabídku, ptal jsem se kolegů, co si o tom myslí. Jedni říkali: „No to je skvělé, to bude krása!“ A druzí: „Mamma mia! Odvahu!“ A tak jsem si řekl, že se tím nenechám příliš ovlivnit, že prostě přijedu a uvidím. Když jsme se pak setkali poprvé, ten první den, kdy Calixto mluvil o celém projektu, tak jsem úplně nevěděl, co si mám myslet. Ale v momentě, kdy jsme začali pracovat? Něco neuvěřitelného! Calixto má velmi zvláštní metodu a praktikuje ji velmi krásným způsobem. Zaprvé vás úplně zhypnotizuje svým pohledem a pak vás velmi intuitivně vede. „Zkus ještě tohle a tohle!“ Jeho metoda stojí na přirozeném působení hudby a na přirozenosti herců. Dal nám všem obrovský prostor vložit do našich rolí sebe sama, vytvořit je naší vlastní energií. Cítil jsem se s ním opravdu obrovsky svobodný vytvořit Juana, kterému skutečně věřím, zatímco on mě vedl a hlavně přesně věděl, kam mě chce dovést. V tom spočívá jeho genialita. Herci před ním rozkvétají jako květiny. Moc mě to s ním bavilo a cítil jsem se velice dobře.

Přesto je znám svými nekonvenčními přístupy. Neměl jste s něčím problém?
Ne. Jsem otevřený člověk a nemám problém dělat na jevišti i bláznivé věci, pokud v tom vidím smysl. Navíc Calixto vám dodává velmi dobrý pocit, cítíte se s ním v bezpečí. Je mistrem v porozumění druhým. Velmi rychle chápe, čeho všeho jste schopen a čeho už ne. A já zkrátka vnímám, že jeho režie směřuje k tomu najít něco krásného, silného, co bude velmi dobře fungovat.

Pokusil se najít jistou linku, která propojuje celé představení, přitom ale každá z těch deseti scén má svůj vlastní vnitřní život. Něco na způsob obrazů, které mají vlastní příběhy. A já jen věřím, že se nám daří předávat celou tu hloubku, kterou jsme do těchto příběhů společně vložili. Jsem přesvědčený, že lidé si mohou z tohoto představení odnést velmi silnou emoci, která může být pozitivní i negativní, ale nikdy nebude neutrální.

Je vám dobře jako jedinému muži na scéně obklopenému tolika ženami?
Je tam velká scéna maškarády, kde se pohybují i další muži, ale obecně ano, vytváří to jedinečnou energii. Není to ale o nějakém potěšení, spíš o napětí, které se neustále stupňuje. Juan střídá vztahy se ženami absolutně rozdílného ražení a nečiní mu to žádné potíže. Naopak! Činí mu to radost a užívá si to. Dokonce bych řekl, že mnohdy přilévá olej do ohně, aniž by někomu něco vnucoval. Sleduje situaci a reaguje. Jako kdyby ji chtěl režírovat.

Máte s Juanem něco společného?
Někdy mám pocit, že celý můj život směřoval k tomu, abych si tuto roli zahrál. Jsem této postavě pocitově opravdu velmi blízko. Ale v běžném životě s ním nemám společného nic. Doufám! V životě jsem neublížil ženě, to je pro mě absolutně nepřípustná věc. Na scéně si to ovšem mohu dovolit a najednou zjišťuji, že to někde ve mně je, má „černá“ duše. Jen patřím mezi ty šťastlivce, kteří se s ní vyrovnávají na scéně prostřednictvím divadelní role.

Chtěl byste adaptovat nějaké Juanovy vlastnosti do svého života?
(Rozesměje se.) No, asi nebudu sám, když řeknu, že bych byl rád ve svém životě o něco svobodnější. Nikoliv ve smyslu „dělat si, co chci“, ale umět věci i odmítat a být smířen s tím, že nepotřebuji od všech souhlas. Nemyslím dělat to nějak násilně, tvrdě, spíš delikátním způsobem, který ostatní neobtěžuje. Ale je fakt, že bych si rád v sobě ponechal trochu té jeho svobody a věnoval více pozornosti životu a lásce. Myslím, že to je Juanova úžasná druhá tvář.

Takže jste v sobě mnohé objevil?
V tom tkví krása práce s Calixtem, protože on má v sobě schopnost herce rozvíjet, otevírat. Já sám vnímám, jak jsem se postupem času proměnil. Je to velmi krásný pocit. Celý ten proces byl velmi tvůrčí.

Premiéra Plamenů v roce 1932 byla absolutní propadák. Proč se na ně jít podívat v roce 2022?
Protože mohou změnit váš život. Myslím, že prožít si příběh Dona Juana může změnit vaše životní hodnoty. A za druhé: podpořeno skvělou Calixtovou režií je to neuvěřitelně silné dílo, které v sobě má určité poselství a to poselství ve vás zůstane i po odchodu z divadla. Není to jen „zábava“. Není to jen „zajít si do divadla a poslouchat hudbu“. Je to mnohem víc. Jsou tam scény, ve kterých spatřujete sami sebe.

Tenorista Denys Pivnickij se narodil v roce 1990 Charkově. Opernímu zpěvu doslova propadl v šesti letech, když dostal dárkem nahrávku koncertu tří tenorů z Caracallových lázní. (přečtěte si více…)