Tomáš Pilař s Oliverem Dohnányim chystají Dvořákovu Rusalku v Jekatěrinburgu

Úspěch pařížské inscenace Pellea a Melisandy
Nová inscenace Debussyho opery Pelleas a Melisanda ve francouzské metropoli sklidila převážně velmi pozitivní až nadšený ohlas (zejména za režijní a hudební složku) u kritiků i diváků. Po premiéře 9. května následují tento měsíc ještě čtyři reprízy.

Za skvostným hudebním nastudováním stojí jeden z předních francouzských dirigentů, specialistů na hudební impresionismus – Louis Langrée, v zahraničí nepříliš známý, ale považovaný za jednoho z nejlepších současných interpretů Debussyho hudby. Rafinovaně, stylově a koncepčně řídí Orchestre National de France, který vytváří opojný, průzračný zvuk.

Důmyslnou režii, postavenou na symbolických obrazech (se zdůrazněním nebe, vody a sítí) v neurčitém záhadném přímořském prostředí, vystavěl herec a režisér Éric Ruf, který je od roku 2014 ředitelem nejprestižnější francouzské činoherní scény – pařížské Comédie-Française. Vizuální působivost dovršují kostýmy z návrhářské dílny světové proslulého designéra Christiana Lacroixe (pro kterého je divadlo a především opera velkou láskou) i důmyslná světelná režie.

Vynikající je představitel Pellea, francouzský barytonista Jean-Sébastien Bou, v současnosti jeden z nejžádanějších interpretů Dona Giovanniho. Stylově jemného a přesného zpěváka doplňuje herecky vynikající věhlasná francouzská sopranistka Patricia Petibon, známá nám spíše z koloraturních rolí staršího repertoáru (ale také jako razantní představitelka Bergovy Lulu). Přes herecký zážitek se zdá, že její hlasový typ roli tajemné Melisandy tak docela nevyhovuje. I tak jde o velký výkon. V tomto směru nemívají ryze koloraturní pěvkyně v roli Melisandy vždy štěstí, ostatně i Melisanda Natalie Dessay na scéně Theater an der Wien vzbudila spíše rozporuplné ohlasy než nadšení. Naopak bezvýhradně nadšeně popisují kritici vystoupení tří basistů v dalších rolích, Kyle Ketelsena jako Golauda, Jeana Teitgena jako mladistvě působícího Krále Arkela a Arnauda Richarda jako Lékaře.

Ostatně díky takřka kompletně frankofonnímu obsazení rolí je zajištěna jazyková autenticita představení, která je pro tento operní opus tak důležitá. Pěvecký soubor spolehlivě doplňují altistka Sylvie Brunet-Grupposo jako Genevieve a dětská postava Yniolda není obsazena dětským představitelem, ale lyrickou sopranistkou Jennifer Courcier. Inscenace se po Paříži vydá na turné, jehož zastávkami budou Klagenfurt, Dijon a Toulouse. 14. června bude inscenace vysílána na stanici France Musique.

Rusalka v Jekatěrinburgu
Novou inscenaci Dvořákovy nejznámější opery Rusalka připravil pro scénu Státního divadla opery a baletu v Jekatěrinburgu, kde uvádí již sto pátou operní sezonu, česko-slovenský tým tvůrců.

Za hudebním nastudováním stojí dirigent Oliver von Dohnányi (poznámka autora pro zvídavé čtenáře: na stránkách divadla je uvedeno jméno se šlechtickým predikátem), režie je dílem Tomáše Pilaře, scénografii vytvořil Pavel Kodeda a kostýmy pak navrhla Ivana Miklošková, Daniel Tesař se postará o světelnou režii představení. Ruská strana do tvůrčího týmu dodala sbormistra (Anželika Grozin) a choreografa (Vjačeslav Samodurov).

K premiéře 19. května 2017 byla připravena i novinářská prezentace vznikající inscenace s tvůrci, kde na otázky odpovídal i režisér představení, a také byly vystaveny návrhy kostýmů a scény (více najdete zde). Mladý režisér Tomáš Pilař inscenoval tuto Dvořákovu operu zcela nedávno, v dubnu tohoto roku, na své domovské scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni (naši recenzi najdete zde). V Jekatěrinburgu bude opera uvedena celkem v sedmi reprízách do konce června 2017.

Repertoár této uralské scény (toto sídlo je čtvrtým největším městem v Rusku) obsahuje v současnosti jednadvacet operních titulů od nejznámějších oper, jako je Bohéma, Carmen, Rigoletto, přes tradiční ruské tituly (Kníže Igor, Evžen Oněgin, Boris Godunov, Sněguročka a Carská nevěsta Rimského-Korsakova) až k titulům, které se málo objevují na scénách (Rossiniho Hrabě Ory). Nechybí ani současné světové tituly – Glassova opera Satyagraha nebo Weinbergova opera Pasažérka.

Vídeňská Tosca opět se změnou obsazení
Kombinatorní hru začíná připomínat obsazovací politika Pucciniho Tosky na scéně Wiener Staatsoper. Po odřeknutí Angely Gheorgiu, která zpívala první představení květnové minisérie (5. května 2017), nastoupila do titulní role Martina Serafin (repríza 8. května) a v další repríze 11. května odřekl krátce před vystoupením pro změnu zase Jonas Kaufmann. Nahradil ho „silový“ tenorista Aleksandrs Antonenko a v roli jeho milované Tosky znovu zazářila Martina Serafin.

Nezměnil se ale představitel brutálního Scarpii, italský barytonista Marco Vratogna. Další reprízy jsou naštěstí ohlášeny až na říjen letošního roku (23., 27. a 30. října), kdy se má kompletně vyměnit obsazení tří hlavních rolí. Jako slavná zpěvačka Floria Tosca má vystoupit Adrianne Pieczonka, Cavaradossim bude Yonghoon Lee a jako zrádný Scarpia se představí Ambrogio Maestri.

Recenze domácích představení v zahraničních časopisech
Oborový časopis Opernwelt (2017, číslo 5) velmi příznivě hodnotí české, respektive česko-slovenské inscenace. Gerhard Persché recenzuje brněnské představení opery L’Amour de loin Kaiji Saariaho (psáno z reprízy 26. března 2017; naši recenzi z premiéry najdete zde) a tentýž kritik chválí i bratislavskou první reprízu Vivaldiho opery Arsilda, regina di Ponto (ze dne 12. března 2017; recenzi z její premiéry jsme přinesli zde).

Nahrávka týdne

Donizetti, Gaetano – Rosmonda d’Inghilterra. Orchestra Donizetti Opera, Coro Donizetti Opera, dirigent Sebastiano Rolli. Dynamic CDS7757.02, 2017 (2 CD). Donizettiho tragické melodrama o dvou aktech Rosmonda d’Inghilterra (Rosmonda Anglická) vychází ze skutečného příběhu milenky anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, známé pod jménem Rosamund Clifford (1150–1176). Dívka vynikající krásou učarovala anglickému králi natolik, že ji učinil svojí dlouholetou milenkou. Postupně tak ochládal jeho manželský svazek, který byl také účelový vzhledem k možnostem spojení rozsáhlých území, s Eleonorou Akvitánskou.

Italský libretista Felice Romani, jeden z nejúspěšnějších tvůrců operních textů prvé poloviny devatenáctého století, látku zpracoval jako milostné melodrama lásky, intrik a smrti. Původní libreto však nebylo určeno pro Gaetana Donizettiho, ale pro jeho současníka Carla Cocciu (zhudebněno 1829). V roce 1834 si libreto vybral Donizetti, ale tím cesta tohoto libretního textu neskončila, bylo ještě zhudebněno nejméně třikrát v různých úpravách a se změněnými tituly (Antonio Belisario: Rosmonda d’Inghilterra, 1835; Pietro Tonassi a Pietro Collavo: Il castello di Woodstock, 1839; Otto Nicolai: Enrico II., 1839). Donizettiho opera se objevuje jen zřídka na světových jevištích, spíše bývá někdy nastudována specializovanými belcantovými festivaly, zejména již byla opakovaně nastudována na donizettiovském festivalu v Bergamu. A právě z tohoto festivalu jako sestřih z listopadových představení v roce 2016 se záznam objevuje na současném trhu hned ve třech formách – DVD, Blu-ray a CD.

Hvězdou představení je dramatická koloraturní pěvkyně Jessica Pratt, narozená v Anglii, ale od roku 1991 žijící v Austrálii.

Pěvkyně, jejíž doménou jsou koloraturní party Gioachina Rossiniho (Semiramis, Amenaide v Tancredovi i party v jeho málo uváděných operách, často ve festivalových produkcích), je dnes i velmi žádanou donizettiovskou interpretkou. Především celosvětově žádanou představitelkou Lucie di Lammermoor, kterou v poslední dekádě vytvořila na impozantní řadě scén (Pavia, Cremona, Curych 2008, Florencie, Janov, Benátky, Neapol, Tel Aviv, Deutsche Oper Berlin 2012, Teatro alla Scala 2014, Amsterdam, Řím, Lima, Arena di Verona 2015, Turín). Její další vystoupení v této roli jsou ohlášena na jevištích v Théâtre des Champs-Élysées (září 2017) i v jarním angažmá v Metropolitní opeře roku 2018. Pěvkyně se nevyhýbá ani dalším prolehčenějším Donizettiho partům, jakými budou Norina a Adina v příští sezoně. V nedávné době vytvořila i několik rolí v raritních belcantových partech.

Hlas Jessicy Pratt je volba osobního vkusu, velký dramatismus se váže na nervní a někdy ostřejší výšky, které ne vždy vynikají absolutní přesností. Hlas zaujme vysokou pohyblivostí, energií dynamických běhů, ale s poněkud měnivou barvou v jednotlivých rejstřících a ani přechody nejsou vždy zcela plynulé. Ztvárňuje ale Rosmondu s výraznou pěveckou energií a pěveckou bravurou ve velkém výrazovém oblouku od zamilované ženy přes ambiciózní milenku až po oběť dvorských intrik, ovšem na pouhém zvukovém záznamu jsou slyšitelné některé vokální nedostatky, které při jevištním provedení vnímáme jen okrajově.

V roli její sokyně se objevuje znamenitá italská koloraturní pěvkyně Eva Mei, která part Eleonory di Guienna ztvárňuje s přesvědčivostí a velmi vokálně vyrovnaně. V roli krále Enrica II., partu napsaném pro slavného tenoristu Gilberta Dupreze, máme možnost poznat umění virtuózního tenoristy Daria Schmuncka, který vystupuje v současnosti v mnoha rolích Gaetana Donizettiho, Gioachina Rossiniho i partech napsaných pro tenore leggero Giuseppem Verdim. Kvintet pěvců doplňují italská mezzosopranistka Raffaella Lupinacci v kalhotkové roli pážete Artura a basista Nicola Ulivieri jako Clifford, otec Rosmondy. Celá nahrávka vyniká dramatickým tahem a jevištním potenciálem i silnou emocionálností, kterou podporuje živý dirigentský výkon Sebastiana Rolliho. Určité kvalitativní výkyvy vykazuje sbor.

Opera Rosmonda d’Inghilterra byla doposud dostupná ve dvou nahrávkách, které byly znamenitě obsazeny předními koloraturními pěvkyněmi. Málo dostupná je nahrávka (zřejmě dnes pouze na vinylu) s Yvonne Kenny z roku 1975, na labelu Unique Opera Records, jenž vlastně předcházel činnost společnosti a labelu Opera Rara. Strhující je pak nahrávka Opery Rara (1994) s Renée Fleming jako Rosmondou (která dodává sametový témbr a značnou hlasovou erotickou přitažlivost) a v dramatickém partu Eleanor vedle ní exceluje i Nelly Miricioiu, koloraturní tenorista Bruce Ford je pak jejich královským partnerem. Přes určité výhrady současná nahrávka dává velmi dobrou představu o uměleckých kvalitách díla i o úrovni festivalových produkcí v Bergamu.

Opera na ČT art
Zakladatelské dílo opery jako uměleckého žánru si měli diváci možnost připomenout při sledování již legendární filmové inscenace Monteverdiho díla L’Orfeo (1607 Mantova), kterou se souborem curyšské opery nastudovali vloni zemřelý Nikolaus Harnoncourt a režisér Jean-Pierre Ponnelle (1932–1988). Lehce zkrácená verze opery (103 minut) z roku 1978 oplývá opulentní barokní estetikou stylizovaných kostýmů a výpravy. Pořad byl uveden ke 450. výročí narození Claudia Monteverdiho a ve své době také znamenal přelom v inscenování i stylově poučené interpretaci renesanční a raně barokní hudby.

Záznam nabízí vynikající výkony pěvců ve více rolích, tedy zpravidla v prologu a ve vlastním příběhu (například Philippe Huttenlocher / Orfeo; Trudeliese Schmidt / Hudba a Naděje; Roland Hermann / Apollo; Glenys Linos / Poselkyně a Proserpina) a jen výjimečně jsou úkoly zdvojeny mezi představitele, jako je tomu u role Euridice (herečka Dietlinde Turban, mimochodem tehdy manželka Lorina Maazela, a zpěvačka Rachel Yakar). Skvělá hudba a skvělá podívaná, zářivý kompromis mezi diváckostí a poučenou interpretací.

Další Ponnelleho režii budou mít možnost sledovat diváci již v sobotu 20. května 2017. Jeho filmová verze (o délce 147 minut) Pucciniho opery Madama Butterfly z roku 1974 si uchovává nadčasové kvality a dobře dávkuje umělecké kvality i sentimentalitu předlohy. Hvězdné obsazení přináší Mirellu Freni jako Čo-Čo-San, Plácida Dominga jako Pinkertona a Christu Ludwig jako Suzuki. Za pultem Vídeňských filharmoniků nestojí nikdo menší než Herbert von Karajan. Další dílo ze zlatého fondu zfilmovaných operních děl.

Domácí operní scéna je pak zastoupena časosběrným dokumentem Backstage: Poprask v opeře (26 minut), který mapuje vznik inscenace Donizettiho opery na scéně Stavovského divadla v Praze (recenzi z ní jsme přinesli zde). Inscenaci „opery o opeře“, jež vzbudila nevoli u kritiků i části diváků, jako svůj režijní operní debut na velké scéně připravil uznávaný choreograf a performer Radim Vizváry. Režii pořadu ze série zákulisních dokumentů měla Renata Šáchová. Repríza pořadu byla v pondělí 15. května 2017 ve 22.05, záznam je k dispozici na webu ČT.

Opakované nasazení bezesporu vynikajícího italského televizního seriálu Verdi z roku 1982 (režie Renato Castellani) tak trochu vyvolává otázku, zda by se na obrazovku neměl znovu vrátit třeba i jiný dechberoucí seriál Wagner Tony Palmera z roku 1983 nebo některý z paradokumentárních životopisných filmů z produkce BBC o slavných skladatelích.

Operní humor
Co vše se může stát na operním jevišti… Během inscenace Verdiho Maškarního plesu ve Stuttgartu v šedesátých letech dvacátého století musel za náhle onemocnělého představitele Renata zaskočit na poslední chvíli jiný německý barytonista. Ten ale vůbec inscenaci neznal a inspicient mu hereckou akci napovídal před scénami nebo přímo z kulis. Na konci již poněkud znervóznělý zpěvák, kterému zapomněli říci, jak vypadá maska a kostým Riccarda, dýkou bodnul jednoho z kostýmovaných sboristů, kterého považoval za bostonského guvernéra a svého soka v lásce.