Tři polohy tance na Divadelní Floře aneb Když dopadá tíha emocí

Na festival Divadelní Flora patří tanec odjakživa. Ačkoliv jde vždy o dramaturgický blok, v programu je rozvrstven napříč celou festivalovou plochou, a my se snažíme pár těch střípků zachytit, i když všechny nelze. V prvních dnech této mezinárodní přehlídky současné divadelní tvorby tanec dokonce dominoval – zahájení dokonce patřilo novému programu baletního souboru Moravského divadla Olomouc, který se vydal do pro něj netypických míst. Hodnotu lidského života a svobody zase připomněl choreograf Maciej Kuźmiński, který ve své tvorbě válku na Ukrajině přinesl citlivě zpracované, ale hluboce zasahující svědectví o jejím dopadu na lidské osudy.

Poloha vážně-artistická
Dvoudílný program Freedom in Motion pod hlavičkou baletu Moravského divadla Olomouc byl vytvořen pro komorní prostředí Centralu, sálu v prostorách Muzea umění Olomouc. Auditorium je rozděleno do dvou protilehlých enkláv, elevace je vysoká, vhodná pro sledování tance. Interpreti jsou v tomto rozložení nuceni „hrát na obě strany“, tedy porušit hned první úzus, na který jsou zvyklí z kukátkového divadla. Choreografové jsou nuceni to zohlednit. Pro soubor jde o vystoupení z komfortní zóny.

Choreografie WHITEflag Day italské tvůrkyně Roberty Ferrary vyšla sice původně z konkrétních výtvarných inspirací (reportážní fotografie, obrazy…), její výsledná podoba je však spíše sledem situací, které se utvářejí z interakcí samotných tanečníků. Její pomyslné části tvoří prolog, v němž tanečníci jako na manifestaci přicházejí s bílou vlajkou, a pokračuje několika pasážemi oddělenými hudebním podkladem. První část určuje vyhraněný rytmus, druhou volné plochy elektronické hudby, třetí zvuk smyčců, proměňujících se minimalistickými změnami, posléze zpěv naznačující církevní tóninu a v závěru dojemná píseň o lásce. Tanečníci v bílých tričkách a šortkách vytvářejí a mění formace a uskupení, zajati mezi čtyřmi stěnami, mezi čtyřmi liniemi tenkých bílých ledkových pásků, které je uzavírají. Jejich výbuchy energie směřují ven a vytvářejí dojem, že se jednotliví členové společenství snaží z tohoto prostoru uniknout. V této rovině je téma svobody artikulováno nejvíce.

Pohybový slovník vychází z hlavních technik moderního tance, nešetří četnými kontrakcemi, jeho energie ovšem směřuje především ven do prostoru, do velkých a rozmáchlých gest, jádrem je velká exprese. Prostor jako by byl tanečníkům malý (a zřejmě opravdu je, protože jich vystupuje osm na omezené ploše). Energie, kterou vkládají do svých výkonů i výrazů, protože pracují se silnými až vypjatými emocemi, je stejného druhu, jakou jsme zvyklí vídat na velkém jevišti. Opakují se některé motivy, například objetí a držení v párech, dva tanečníci tvoří i vysledovatelný pár skrze celou choreografii, stejně jako je samostatným činitelem mladík, který často leží, stojí či pochoduje stranou nebo proti skupině. Typickými prvky a detaily je přecházení malé plochy jeviště v řadách či skupinách a práce s geometrií v prostoru, byť omezeném. Dále pohledy vedené z bezprostřední blízkosti do publika, gesta tanečníků, nervózně napínajících své oblečení. Náznak bodání neviditelným předmětem do vlastního těla, který ještě umocňuje kontrakce. Zakrývání očí. Běh na místě a neklidné úsečné formování pohybů. Gesto, jako kdybychom něco drželi v ruce, ale pohyb se změní v zamávání na pozdrav. Tanečníci jako by neustále hledali cestu ven. Výrazná je posléze formace kolem dívky, již pomyslný dav vyzdvihuje k záři tří světelných kruhů a manipuluje s ní, snad jako s obětinou. I závěrečná scéna, v níž tanečníci po posledním objetí vyvažují svá vychýlená těžiště v uchopení za ruce, dokud antagonistické tendence nepřeváží.

Nejpozoruhodnější je právě kontrast prostoru, v němž se choreografie odehrává, a její charakter. Jde o dílo tektonikou, dynamikou, i výrazivem tanečníků uzpůsobené pro velké jeviště. Je to schválně vytvořený kontrast, nebo mimovolný výsledek tvorby? V takovém komorním prostoru jsme zvyklí vídat současný tanec, který je samozřejmě také expresivní, ale jiným způsobem. Pracuje daleko častěji a daleko více s výrazem civilním a důrazem na detail a nuanci pohybu, i na přímou komunikaci s publikem, tanečníci prožívají emoce méně okázale a více jen uvnitř sebe, pohyby většinou ne stylizované takto esteticky. Zvláštním spojením formy, která jako by vyskočila z jiného druhu inscenace, a prostředí komorního rázu, dává nahlédnout jinak pohyb a mění pozici diváka. Vzniká pocit dotýkání se zakázaného, proniknutí do jindy uzavřených prostor. Jako kdybychom seděli s tanečníky na jevišti během představení, jako kdybychom nakukovali na scénu ze šály. Nebo si vzali VR headset a nechali si promítnout kolem sebe inscenaci ve virtuální realitě.

Poloha humorná
U choreografie od Štěpána Pechara se dá vždycky očekávat dávka humoru – ani tentokrát se svou groteskou Inventing Freedom nezklamal. Odlehčení tenhle kousek rozhodně přinesl, a ačkoliv byl vystavěný podle zcela osvědčeného vzorce završeného happyendem, diváci mu to klišé odpustí, protože pro ně má spoustu vtipných nápadů a vychytávek. Ona ta originalita je taková relativní věc – v čem ji hledáme, v čem ji vidíme, v čem ji „musíme“ mít? Někdy se objeví v tématu, jindy zase v dílčím nápadu, někdy v pohybu a někdy ve vystavění situace. Nemusí být stále ve všem.

Štěpán Pechar zobrazil společenství lidských robotů, zotročených bytostí, které poslouchají na slovo tajuplný vůdčí hlas. Ten jim určuje, kdy mají pracovat, kdy se mají bavit, kdy socializovat, kdy souložit a kdy se uložit ke spánku se sborovým pokřikem „I had a beautiful day!“ Je to komandování podobně otravné, jako když Sedmá z Devíti zkoušela na Enterprise nalinkovat dětem čas k zábavě a nutit je hrát si na povel, navíc se zdá, že pokyny pronáší fialový balonkový pejsek a žádná všemocná entita. Tanečníci jsou unifikovaní nejen jedovatě zelenými kostýmy (výpravu vytvořil Pavel Knolle), ale také tmavými brýlemi v červených obroučkách a jednotnými falešnými úsměvy, které jim vykouzlily roztahovací pomůcky na bělení zubů. Už jen tančit s takovou výbavou musí být „žůžo“, soubor je ale zapálený a působí, že ho tahle hříčka opravdu hodně baví.

Pohyb nese neklamné znaky dekka-stylu: je trochu přehnaný a hyperbolizovaný, tanečníci musí všechen materiál zdůrazňovat, zároveň zůstat ve střehu a synchronizovaní, protože přeci představují jeden společný úl. Přítomnost dvojího publika choreograf jednoduše vyřešil tím, že úvodní scénu opakuje společenství dvakrát, hodí se to do dramaturgie a na své si přijdou obě části auditoria. Při třetí rutinně se však vyskytne „klasická“ „záhadná“ „chyba systému“ a jeden z humanoidů (a není to nikdo jiný než tháliový sólista Sergio Méndez Romero) odhodí protivné kousátko a začne provádět asynchronní vylomeniny, zkouší si znovuobjevený hlas a svobodný, náhodný, neorganizovaný a impulzivní pohyb. Zatímco všichni ostatní před tímto nebezpečím utečou do bezpečí, jedna z dívek (Sawa Shiratsuki) se nechá jeho podivným počínáním zaujmout. Sólista rozjíždí suverénní hru na svádění s výrazem dobráckého machra a snaží se svůj protějšek rozveselit a polidštit. Dívka si po jistém zdráhání také osvobodí ústa a s překvapením zjišťuje, že pod ohavným overalem má trikot se srdíčky. Tanec s balónkem ve tvaru srdce v rytmu disca (ale se zachováním vší taneční techniky!) zpečetí zásnuby. A to už si poklepáváme na hodinky v očekávání odvety, a nemýlíme se: skupina unifikovaných robůtků se vrací, tentokrát vyzbrojena dýkami vytvořenými z balonků, aby zpacifikovala vzbouřence. Modré meče pořádkové jednotky však nemohou odolat kouzlu polibku a nákaza se nekontrolovatelně šíří. Oslavný tanec svobody připomíná rituál pralesní civilizace.

Celá choreografie zanechává dojem rozverné taškařice, což je dramaturgicky dobře. Samozřejmě, že téma, i když je ohrané, ve své vlastní podstatě tak úplně banální není, ve sci-fi všeho druhu se opakuje s železnou pravidelností. Taneční variace na ně je vtipná a do prostoru Centralu se hodí. Je dobře, že se šéf olomouckého baletu Jan Fousek do těchto projektů pouští, že měl zájem začít spolupracovat i s Divadelní Florou, protože to je něco, co přesně potřebujeme! Aby se začaly prolínat a bořit hranice alternativní a zřizované scény alespoň v tom, že se představitelé obou tanečních bublin spolu potkají ve společném programu a pod jednou hlavičkou. Tak jako infiltruje skrze hraní na Nové scéně ND festival TANEC PRAHA do prostředí Národního divadla nebo se MOVE Fest otevírá studentům Janáčkovy konzervatoře Ostrava. Ale chtělo by to víc a častěji.

Zpět ke zcela vážným věcem
Hned třetí festivalový den se v oblíbeném S-Klubu představil choreograf Maciej Kuźmiński s dílem Every Minute Motherland, které má velmi pohnuté pozadí. O procesu tvorby si můžete přečíst podrobněji v rozhovoru s ním, ve zkratce tedy jen toto: Jde o společné dílo, které vytvořil se svou taneční skupinou a s ukrajinskými tanečnicemi, které uprchly před válkou. S tvorbou začali už pár měsíců po invazi, tedy v době, kdy trauma z prožitých událostí bylo ještě silné a choreograf musel hledat způsob, jak vytrhnout umělkyně z fyzické paralýzy, neublížit jim konkretizováním a opakováním prožitého, ale zároveň kondenzovat na jevišti pocity, které přijala jejich těla jakou svou součást. Může jít o symboliku „těla jako archivu“, choreograf hovoří o „těle jako vtělené znalosti/zkušenosti“. Ale jistě všichni cítíme, o jakou kvalitu tělesné paměti se jedná a jak je obtížné i citlivé snažit se ji přenést do podoby, kterou je možné sdílet s divákem.

V choreografii se to daří, je nesmírně koncentrovaná, energická, během jejího provedení skutečně jako by v divadle ztěžkl vzduch a na povrch se vynořily chmurné myšlenky. Mnoho jejích částí, řekla bych, že většina, se odehrává do ticha, což jen umocňuje soustředit se na fyzickou přítomnost tančících těl, dech, zvuky, údery, pády. Tím, že je choreografie koncipovaná abstraktně (jinak to nešlo už z těch praktických a psychologických důvodů), je i možné, že divák, který o jejím obsahu neví vůbec nic, si ji s tématem na první pohled nespojí, vycítí však snad jakousi urputnost a zanícenost, neobvyklou cílevědomost vkládanou do každého pohybu. Pokud ale ví, příslušné obrazy, nálady a emoce v ní najde velmi rychle. Ta soustředěnost energie a permanentní napětí v tělech je něco, co nacházíme třeba u izraelských tanečníků, ačkoliv po stránce tvarování pohybu jde o dva esteticky úplně odlišné světy. Maciej Kuźmiński vychází z moderního tance a z vlastního pohybového materiálu účinkujících (v choreografii tančí i on a jeden další tanečník, jinak jde o ženské obsazení – a skupina je tak unifikovaná a spojená onou neodvratitelnou silou, že nedokážeme odlišit, kdo patří k jeho původní company, a kdo je uprchlíkem).

Už úvodní část začíná jako výbuch munice, po kratičké expozici, kdy divákovi možná probleskne hlavou cosi jako „A jé, už zase chůze“, ale ani tu myšlenku nestihne dokončit, protože tanečníci se jako soudržná skupina hned dávají do velmi rytmického a bojovým napětím prodchnutého tance. Jsou to sekvence, jejichž variace se opakují a posunují v prostoru po promyšlené trase, hodně v nich hrají roli spirály, rozmáchla gesta, druhá pozice a zemitost kroků, úderů, jako kdyby chtěli vrůst do země. Co chvíli se však některá z postav vyděluje a zůstává stát osamocená se svou myšlenkou či vzpomínkou, což hned zkraje přispívá k vytvoření jisté atmosféry úzkosti. Kontrastně je k rychlému rytmickému pohybu položena nevtíravá klidná klavírní hudba.

Se znalostí procesu, který choreografii předcházel, člověk pak s ještě větším napětím a nepříjemným sevřením sleduje expozici jednotlivých tanečnic v podivně umrlčím chladně modrém světle. Těla, která tvrdě dopadají na zem a vypínají se v obloucích křečí, ve kterých můžeme číst fyzickou bolest, jež je ale způsobená duševním utrpením, houževnaté pozvedání z ní a nové ataky. Není to ten typ antiestetického současného tance, který si libuje v pohybech zvrácených a vykloubených. To zoufalství je svým způsobem děsivě krásné svou formou (nezaměňovat s formalismem). Občas několik tanečnic jakoby náhodou přejde do unisona anebo se ocitnou v pozicích, kdy celý scénický výjev nabere osovou souměrnost. Dominuje ale individuální prožívání. Je různého druhu, tak jako je různorodý pohybový materiál, není v něm jen to prvotní zoufání, ale také neklid, který pohání postavy z místa na místo, zatímco z dálky doléhá náznak hudby či rytmu a opuštěné štěkání psa. Nesmazatelně se zapíše sólový výstup tanečnice, která do prostoru vstupuje s bojovným odhodláním, jako kdyby chtěla svými kroky rozdrtit zem a s holýma rukama si jít vybojovat, co jí patří, nesmírně silné a jistě také vyvěrající z nějakého konkrétního prožitku, přetaveného v rozhodnost. Při pohledu na ni, která svůj boj může prožívat jen na divadelních prknech, se mi také hned vybavila Šrámkova báseň Náš mlčící voják: Mně nesmíš se ptát, jak bylo mi. Mysli si třeba, že jak čas šel, že jsem to všechno už zapomněl… Nebo Halasovo Torzo naděje. Možná že i tyto ženy prožívají podobné duševní rozpory a touhy jako vojáci tehdy odvolaní z mobilizace, stejnou bezmoc a zklamání. I když je situace jiná, tak škála emocí je přeci jenom v něčem konečná a mohou se podobat.

Tak jako začala inscenace rychle a dynamicky, tak se její konec přibližně od tklivé lidové písně počíná zpomalovat a zklidňovat, přes duet v paprsku světla, v němž se pohybuje tanečník a ženou v zákrytu za ním a hrou rukou a gest jako by se snažili předávat už nějaký konkrétní příběh nebo symboliku. Klidnější závěrečná fáze, v níž se zase celá skupina sjednocuje, ale už ne k pochodu, ale spíše k plynulým pohybům čerpajícím z horizontály, v měkkém podřepu, ze širokých rozmachů, shrnujících energii k sobě, k tělům, dočerpávající, dosycující, aby jí dost zbylo pro další boj… Třeba – a protože jde o abstrakci, je povoleno, aby každý četl svou vlastní variantu a vysvětlení pro sebe sám.

Nahlédli jsme do galerie traumatu i velkého odhodlání, viděli jsme inscenaci, která bolestně ilustruje to, čím má být tanec, totiž prostředníkem emocí a nekonkrétních, a přesto vypovídajících sdělení. Nestalo se tu nic obrazivého v tom smyslu, že bychom viděli výjevy krutosti, zabití, smrt, konkrétní kresbu toho, kdo komu jak přesně ubližuje, nebyly tu ani žádné srdceryvné výjevy napodobující skutečnost truchlení, loučení… Mezi tanečnicemi došlo k interakci jen zřídka, a to jen proto, aby si byly v některé akci tichou oporou, nerozehrávaly konkrétní výjevy. Přesně jak choreograf zdůrazňoval, abstrahoval k metafoře, ale přece jen tu zůstala ta dusivá atmosféra a obsah byl i při té abstrakci čitelný. Dokázal skutečně přenést emoce beze slov.

Ačkoliv motivací, proč byla tato choreografie tolik nekonkrétní a pracovala ne s obrazy vzpomínek, ale jen se ztělesněním různých druhů pocitů a emocí, byla snaha neublížit ještě víc už jednou traumatizovaným lidem, výsledek ve své formální stránce potvrdil to, co pro tanec platí: že více než v realistických obrazech a napodobování skutečnosti (od toho máme ostatně pantomimu) má svou sílu v zpřítomňování a ztělesňování emocí. Není na místě se zabývat choreografickým tvaroslovím a materiálem samotným a zkoumat, do jaké míry je v čem nový, protože experiment je to úplně poslední, o co v této produkci jde. Nese někde v hloubce stopy folklóru i moderny, je tvárný, měkký a plynoucí fyziologickými cestami přirozenými pro zdravé lidské tančící tělo. Je to nástroj a prostředek, na tvaru tu nezáleží. Svůj účel plní, ačkoliv jsou sami interpreti nuceni jeho prostřednictvím znovuprožívat noční můry.

---

WHITEflag day
Libreto, choreografie, režie, scéna a kostýmy, light design: Roberta Ferrara
Asistent choreografa: Bernard Courtot de Bouteiller

Inventing Freedom
Libreto, choreografie, režie, light design: Štěpán Pechar
Asistent choreografa: Fabien Roques
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle

Světla a zvuk: Vladimír Foret, Hynek Petrželka

Premiéra: 9. 5. 2024, Central, Muzeum umění Olomouc

Every Minute Motherland
Choreograf, světelný design, úprava hudby: Maciej Kuźmiński
Dramaturgie: Paul Bargetto
Asistentka choreografa: Monika Witkowska
Produkce: Polina Bulat, Maciej Kuźmiński
Účinkující: Daria Koval, Anna Myloslavska, Vitaliia Vaskiv, Marcelina Jasinska, Monika Witkowska, Szymon Tur, Maciej Kuźmiński
Premiéra 25. 8. 2022

Uvedení na Divadelní Floře: 11. 5. 2024