Tak trochu jiná Spící krasavice

Liberecký balet je komorním souborem, má šestnáct tanečníků, čemuž také přizpůsobuje svůj repertoár, který jeho umělecká vedoucí Alena Pešková směřuje k tanečnímu divadlu. A tomuto žánru se pod jejím vedením daří. Nelze však vystačit jen s produkcemi jednoho autora, proto jsou zváni hosté, kteří taktéž musí respektovat specifika a potenciál tamních tanečníků. Z tohoto úhlu pohledu je pak rozhodnutí hostujícího Daniela Záboje (1973), tanečníka a choreografa známého především v sousedním Německu, uvést balet Spící krasavice, už samo o sobě odvážným krokem. Tento klenot akademického baletu, prvně uvedený v roce 1890 v Mariinském divadle v Petrohradě v choreografii Maria Petipy, je od svého vzniku stálicí velkých baletních ansámblů. Vždy je výzvou pro světové primabaleríny i celý soubor. Velmi tvrdým oříškem se aktuálně stal pro tanečníky v Liberci.

Aby mohla být Spící krasavice na severu Čech uvedena, bylo nutné přistoupit k četným redukcím a úpravám. K dobrému baletu je potřeba mít dobrý příběh a tím původní předloha baletu z pera Charlese Perraulta bezesporu je. Daniel Záboj se však pustil do sepsání vlastního libreta. Nepokusil se o hlubší psychologické prokreslení postav, jako to například udělal Mats Ek ve své extravagantní verzi z roku 1996, kdy se hlavní hrdinka nepíchne o osten růže, ale o injekční stříkačku, když se stane drogově závislou (v paměti mi zůstaly skvostně vystavěné variace všech personifikovaných drog namísto víl; z těch tradičních, klasických verzí vyniká moskevská inscenace Yuryje Grigoroviche, v níž v přímém přenosu v roce 2011 excelovala Svetlana Zacharova).

Nedostatky nového libreta
Zábojovi se samotná Perraultova pohádka zdála jaksi málo, a proto do své story přimíchal něco ze Žabího prince bratří Grimmů. Hlava žabáka tak vykukuje ze středu projekce promítané na divadelní oponu jako logo filmového studia a Kouzelník pan Žabka s jasně modrými houslemi nás provází celým dílkem (namísto počasí tu předpovídá narození děťátka).

Další záběr kamery pak představuje dámu – Auroru, jejíž slovní svědectví mají přiblížit její osobní příběh, který se snaží převyprávět, přičemž ho pilně přepisuje na psacím stroji. Pokud se promítá její tvář, vždy se naše spisovatelka posiluje skleničkou vinného moku a na konci prvního dějství je natolik vysílena, že jí hlava ztěžka dopadá na klávesy… Ve druhé půli jsou její vstupy již sporadičtější. Vidíme ji, jak polehává na kanapi pokrytá nachovými růžemi a v samém finále pak dává své paměti do obálky a – jak se praví v programu – posílá je do Divadla F. X. Šaldy. Ale vraťme se na začátek.

Ocitáme se ve filmovém studiu, které se před námi otevírá za doprovodu hudebního partu patřícího v původní partituře Petra Iljiče Čajkovského záludné víle Carabosse. Zde na tuto pasáž tančí asistentka režie paní Fialová, která nahrazuje pohádkovou Šeříkovou vílu. Na scéně se to začíná hemžit tanečníky představujícími rozličné figury a těžko se vám podaří je všechny identifikovat. Více vám sice napoví program, ale ani jeho pročtení nezaručuje, že si jména zapamatujete, budete moudřejší a pochopíte logiku dramaturgické výstavby děje. Obávám se, že o to tady ani Zábojovi nešlo, a otázkou zůstává, pro koho svou Spící krasavici vlastně zamýšlel. Vždyť těžko srozumitelná je v řadě momentů i pro dospělé, natož pro děti. A tento zásadní handicap nové liberecké produkce nezachrání ani rádoby roztomilé pobíhání a skotačení dětiček po scéně. Ty se zde objevují v prvním dějství, když vyskakují z dárkových balíků, a jejich jednoduše načrtnuté výstupy mají nahradit původní variace suity vil. A tady se obnažuje další slabina nastudování, které postrádá zásadní choreografickou invenci a alespoň základní vystižení charakteru postav.

Záboj vychází z akademické techniky, kterou místy prošpikuje prvky z moderny, ovšem mluvit v tomto případě o nutných dynamických proměnách, neřkuli inovaci, by bylo příliš odvážné. Variace splývají ve své struktuře víceméně jedna s druhou, a přestože hra orchestru, interpretujícího pod taktovkou Václava Zahradníka melodickou, dramatickou i lyrickou Čajkovského partituru, vyzývá ke změnám, tanec se monotónně zaobírá vlastním tempem, aniž by na hudbu reagoval (ve valčíkovém čísle nedohledáte jediný valčíkový krok). A tak přestát půldruhé hodiny dlouhé představení vyžaduje jistou dávku trpělivosti i tolerance.

Aurora v kómatu
V Zábojově příběhu se nejprve seznamujeme s celou filmovou company, v níž se mimo jiné objevují rodiče dívenky – režisér King a paní Kingová, jež posléze tančí coby těhotná žena, hladící si své bříško. Odbíhá porodit a přináší v zavinovačce malou dcerku. Kromě paní Fialové se na oslavě narození děvčátka zjevuje nevlastní režisérův bratr, agent Car-Boss (parafráze Carabosse) jako temná postava, nositel zla a pokušení. Na pojízdných stolech jsou dále přiváženi další aktéři a později na desce stolu tančí Aurora jednu ze svých, krokově skoupých, variací.

Běh času, kdy Aurora dospívá, je znázorněn scénkami, v nichž se vystřídá několik dětí různého věku, toporně se snažících získat své příznivce (z řad rodičů), kteří je na premiéře odměnili i potleskem. Konečně přichází jedněmi ze dveří, jež jsou součástí šedého panelu na horizontu, tak dlouho očekávaná Aurora.

Maria Gornalova jako pěkně zpovykaná dcerka sekýruje své rodiče, pro její obveselení nečekaně vyskočí ze šatstva visícího na pojízdném stojanu rozverná kozička – její ťapkání ve špičkových střevících a maska s růžky jsou prostě „nezapomenutelné“, její výstupy na jevišti nepochopitelné a s ohledem na krokový obsah variací i zbytečné. A máme tady oslavu osmnáctých narozenin, na jejichž konci dostává Aurora od Car-Bosse puget rudých růží, a když k nim přivoní, upadá do kómatu. Je připravena o životní funkce, ale Bůh ví proč, neboť v programu je to opomenuto. Zato mnohé, v něm popisované výjevy, zase na scéně vůbec nerozpoznáte, jako například devátý obraz II. dějství upřesněný coby prolog pana Žabky, jež tu má být časem, myšlenkou i nadějí. Takto namíchaný intelektuální guláš je však dosti nestravitelný.

Nekonečné duety
Ve druhém dějství (uvozeném kvákáním žabek) ve výjevu s příznačným názvem Vizita stojí u nemocničního lůžka s Aurorou také ošetřovatel a zároveň zdravotní poradce Dèsir (namísto prince). Zamiluje se do bezvládné krásky, ležící na lůžku jako Julie v hrobce, a ve svých představách s ní tančí tři identické, zdlouhavé duety, evokující svým pojetím něco málo z partu Odetty z Labutího jezera. Mezi trojici pas de deux jsou pak vloženy pánské sólové variace dobroděje Dèsira. Alexej Yurakov v nich dostává, na rozdíl od sól své partnerky, podstatně záživnější pohybový materiál, tančí s plným nasazením a jeho výkon patří k jedněm z mála pozitiv inscenace.

Evidentně zdařileji si Záboj vede právě ve výstavbě mužských partů – do nich vkládá více originality, dynamických proměn, a hlavně něco o svých protagonistech vypovídají. Nejlépe je na tom Car-Boss, kterého tančí Rory Ferguson. Ten své postavě dává technickou pregnanci a herecky uvěřitelný prožitek. Jeho vstupy přináší vzruch, napětí, i když některé jeho akce (ve druhém dějství neustále zajíždění do propadla pod scénu) jsou v dramaturgickém oblouku ne vždy opodstatněné, ani není jasné, proč má v jeden moment nalepený červený knír.

Jestliže Ferguson je výrazové přesvědčivý, hůře je na tom paní Fialová alias zdravotní sestra Šeříková v podání Margaux Thomas, která se nemůže zbavit křečovitého úsměvu či přehnaně zakaboněné tváře (na její obranu však musím dodat, že její variace se v průběhu inscenace stávají čím dál tím více schematičtější). Thomas se snaží dodat své dvojroli věrohodnější projev, což nelze tvrdit u Gornalové jako představitelky titulní role. Ta je sice nesmírně půvabná, křehká, fyzicky disponovaná, ale zvláště ve druhém aktu vyplouvá na povrch absence vnitřního prožitku, provázanosti s rolí a zamilovanosti, kdy tanečnice hledí kamsi do dáli a moc nevnímá svého partnera.

Záboj v ženských partech repetuje až příliš často vysoké pozice nohou à la seconde či en avant, čímž zvýrazňuje dispozice interpretek, leč opomíjí samotné emoční zabarvení jejích rolí. Choreografie je opravdu k ničemu takovému nevybízí a tanečnice mají v některých okamžicích problémy s provedením prvků, jež jsou krkolomně poskládané jeden na druhý. Stejně kostrbatě vyznívají i sborové tance, jakožto zvláštní stavebnice složená z pohybově nesourodých elementů, s nimiž tanečníci nemohou nic dělat, natož v nich ukázat své schopnosti a brát je jako výzvu.

Ve chvíli, kdy zdravotní sestra Šeříková konečně zjišťuje, že Auroru uspává stříbrný prášek, který Car-Boos chce přidat do infuze, je zlo pokořeno a čistá láska vítězí ve svatebním veselí. Vstupuje Aurora v balerině a spolu se svým vyvoleným předvádí silně zředěný odvar z klasické partneřiny a tance, v němž jaksi trčí zakomponované pokusy Aurory o kontrakce (kdeže je v programové brožurce proklamované ohromující pas de deux…). Na part Modrého ptáka se pomalu vlní tanečnice s modrou, pružnou výztuží krinolíny a mezi jejíma nohama prolézá tanečník s péřovým boa na krku coby oživlý opeřenec. Místo původního kočičího duetu (Kocoura v botách s Bílou kočičkou) je přivezena tanečnice se svým partnerem, kterému je milejší mobil nežli sbližování s druhým pohlavím. Pokus o humor však v celé produkci poněkud vázne.

Jevištní dění postrádá chuť, vůni a atmosféru čehosi jedinečného. Chybí tu výraznější napětí, které nahrazuje linutí kouře zpoza šál, křiklavé nasvícení či neustálé „dramatické“ povlávání bílé záclony ve druhém jednání. Danielovi Zábojovi se zkrátka nepodařilo svými libretistickými zásahy a pojetím choreografie vnést do Spící krasavice takové kvality, které by souzněly s hudební předlohou, jež už sama o sobě svou bohatou modulací zcela přebíjí unylou taneční kompozici.

Hodnocení autorky recenze: 25%

 

Petr Iljič Čajkovskij:
Spící krasavice
Dirigent Václav Zahradník
Úprava libreta, režie, choreografie: Daniel Záboj
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Monika Kletečková
Orchestr DFXŠ Liberec
Koncertní mistři: Yuriy Horbachuk, Petr Matěják
Koncertní mistři violoncell: Pavel Řezáč, Štěpán Drtina
Markéta Doubravská (harfa)
Baletní soubor DFXŠ Liberec
Děti z Tanečního a baletního studia MALEX
Dramaturgie: Helena Syrovátková
Premiéra 24. února 2017 Divadlo F. X. Šaldy Liberec

Aurora – Maria Gornaleva
Ošetřovatel a zdravotní poradce Dèsir – Alexey Yurokov
Asistentka režie paní Fialová / Zdravotní setra Šeříková – Margaux Thomas
Agent Car-Boss – Rory Ferguson
Režisér King – Jan Adam
Žena režiséra / Paní Kingová – Veronika Šlapanská
Kouzelník pan Žabka – Mischa Hall
Herečka Sharon / Pár v bílém – Kristýna Petrášková
Osvětlovač Jarda / Komplic 1 / Andaluský vlk – Jaroslav Kolář
Klapka / Komplic 3 / Zdravotní bratr / Modrý pták a jeho klec Zulfrieda – Pavel Novotný
Kameramanka Marika / Ošetřovatelka – Marika Hanousková
Maskérka Eva / Chůva / Ošetřovatelka – Annabel Pierce
Herečka Clever / Ošetřovatelka – Ria Morita
Kostymér Mirek / Komplic 2 / Pár v bílém – Joseph Edy
Kostymérka paní Strong / Koza – Anya Clarke
Producentka paní Pretty / Modrý pták a jeho klec Zulfrieda – Šárka Brodaczová
Vzpomínající Aurora (projekce) – Jana Hejret Vojtková

www.saldovo-divadlo.cz