Tak trochu jiná Spící krasavice

  1. 1
  2. 2
Liberecký balet je komorním souborem, má šestnáct tanečníků, čemuž také přizpůsobuje svůj repertoár, který jeho umělecká vedoucí Alena Pešková směřuje k tanečnímu divadlu. A tomuto žánru se pod jejím vedením daří. Nelze však vystačit jen s produkcemi jednoho autora, proto jsou zváni hosté, kteří taktéž musí respektovat specifika a potenciál tamních tanečníků. Z tohoto úhlu pohledu je pak rozhodnutí hostujícího Daniela Záboje (1973), tanečníka a choreografa známého především v sousedním Německu, uvést balet Spící krasavice, už samo o sobě odvážným krokem. Tento klenot akademického baletu, prvně uvedený v roce 1890 v Mariinském divadle v Petrohradě v choreografii Maria Petipy, je od svého vzniku stálicí velkých baletních ansámblů. Vždy je výzvou pro světové primabaleríny i celý soubor. Velmi tvrdým oříškem se aktuálně stal pro tanečníky v Liberci.
Petr Iljič Čajkovskij: Spící krasavice – Maria Gornalova (Aurora), Alexey Yurakov (Ošetřovatel a zdravotní poradce Dèsir) – DFXŠ Liberec 2017 (foto Petr Jedinák)

Aby mohla být Spící krasavice na severu Čech uvedena, bylo nutné přistoupit k četným redukcím a úpravám. K dobrému baletu je potřeba mít dobrý příběh a tím původní předloha baletu z pera Charlese Perraulta bezesporu je. Daniel Záboj se však pustil do sepsání vlastního libreta. Nepokusil se o hlubší psychologické prokreslení postav, jako to například udělal Mats Ek ve své extravagantní verzi z roku 1996, kdy se hlavní hrdinka nepíchne o osten růže, ale o injekční stříkačku, když se stane drogově závislou (v paměti mi zůstaly skvostně vystavěné variace všech personifikovaných drog namísto víl; z těch tradičních, klasických verzí vyniká moskevská inscenace Yuryje Grigoroviche, v níž v přímém přenosu v roce 2011 excelovala Svetlana Zacharova).

Nedostatky nového libreta
Zábojovi se samotná Perraultova pohádka zdála jaksi málo, a proto do své story přimíchal něco ze Žabího prince bratří Grimmů. Hlava žabáka tak vykukuje ze středu projekce promítané na divadelní oponu jako logo filmového studia a Kouzelník pan Žabka s jasně modrými houslemi nás provází celým dílkem (namísto počasí tu předpovídá narození děťátka).

Další záběr kamery pak představuje dámu – Auroru, jejíž slovní svědectví mají přiblížit její osobní příběh, který se snaží převyprávět, přičemž ho pilně přepisuje na psacím stroji. Pokud se promítá její tvář, vždy se naše spisovatelka posiluje skleničkou vinného moku a na konci prvního dějství je natolik vysílena, že jí hlava ztěžka dopadá na klávesy… Ve druhé půli jsou její vstupy již sporadičtější. Vidíme ji, jak polehává na kanapi pokrytá nachovými růžemi a v samém finále pak dává své paměti do obálky a – jak se praví v programu – posílá je do Divadla F. X. Šaldy. Ale vraťme se na začátek.

Ocitáme se ve filmovém studiu, které se před námi otevírá za doprovodu hudebního partu patřícího v původní partituře Petra Iljiče Čajkovského záludné víle Carabosse. Zde na tuto pasáž tančí asistentka režie paní Fialová, která nahrazuje pohádkovou Šeříkovou vílu. Na scéně se to začíná hemžit tanečníky představujícími rozličné figury a těžko se vám podaří je všechny identifikovat. Více vám sice napoví program, ale ani jeho pročtení nezaručuje, že si jména zapamatujete, budete moudřejší a pochopíte logiku dramaturgické výstavby děje. Obávám se, že o to tady ani Zábojovi nešlo, a otázkou zůstává, pro koho svou Spící krasavici vlastně zamýšlel. Vždyť těžko srozumitelná je v řadě momentů i pro dospělé, natož pro děti. A tento zásadní handicap nové liberecké produkce nezachrání ani rádoby roztomilé pobíhání a skotačení dětiček po scéně. Ty se zde objevují v prvním dějství, když vyskakují z dárkových balíků, a jejich jednoduše načrtnuté výstupy mají nahradit původní variace suity vil. A tady se obnažuje další slabina nastudování, které postrádá zásadní choreografickou invenci a alespoň základní vystižení charakteru postav.

Záboj vychází z akademické techniky, kterou místy prošpikuje prvky z moderny, ovšem mluvit v tomto případě o nutných dynamických proměnách, neřkuli inovaci, by bylo příliš odvážné. Variace splývají ve své struktuře víceméně jedna s druhou, a přestože hra orchestru, interpretujícího pod taktovkou Václava Zahradníka melodickou, dramatickou i lyrickou Čajkovského partituru, vyzývá ke změnám, tanec se monotónně zaobírá vlastním tempem, aniž by na hudbu reagoval (ve valčíkovém čísle nedohledáte jediný valčíkový krok). A tak přestát půldruhé hodiny dlouhé představení vyžaduje jistou dávku trpělivosti i tolerance.

Aurora v kómatu
V Zábojově příběhu se nejprve seznamujeme s celou filmovou company, v níž se mimo jiné objevují rodiče dívenky – režisér King a paní Kingová, jež posléze tančí coby těhotná žena, hladící si své bříško. Odbíhá porodit a přináší v zavinovačce malou dcerku. Kromě paní Fialové se na oslavě narození děvčátka zjevuje nevlastní režisérův bratr, agent Car-Boss (parafráze Carabosse) jako temná postava, nositel zla a pokušení. Na pojízdných stolech jsou dále přiváženi další aktéři a později na desce stolu tančí Aurora jednu ze svých, krokově skoupých, variací.

Běh času, kdy Aurora dospívá, je znázorněn scénkami, v nichž se vystřídá několik dětí různého věku, toporně se snažících získat své příznivce (z řad rodičů), kteří je na premiéře odměnili i potleskem. Konečně přichází jedněmi ze dveří, jež jsou součástí šedého panelu na horizontu, tak dlouho očekávaná Aurora.

Maria Gornalova jako pěkně zpovykaná dcerka sekýruje své rodiče, pro její obveselení nečekaně vyskočí ze šatstva visícího na pojízdném stojanu rozverná kozička – její ťapkání ve špičkových střevících a maska s růžky jsou prostě „nezapomenutelné“, její výstupy na jevišti nepochopitelné a s ohledem na krokový obsah variací i zbytečné. A máme tady oslavu osmnáctých narozenin, na jejichž konci dostává Aurora od Car-Bosse puget rudých růží, a když k nim přivoní, upadá do kómatu. Je připravena o životní funkce, ale Bůh ví proč, neboť v programu je to opomenuto. Zato mnohé, v něm popisované výjevy, zase na scéně vůbec nerozpoznáte, jako například devátý obraz II. dějství upřesněný coby prolog pana Žabky, jež tu má být časem, myšlenkou i nadějí. Takto namíchaný intelektuální guláš je však dosti nestravitelný.

Petr Iljič Čajkovskij: Spící krasavice – Maria Gornalova (Aurora), Jan Adam (Režisér King) – DFXŠ Liberec 2017 (foto Petr Jedinák)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Spící krasavice (DFXŠ Liberec 2017)

[Celkem: 25    Průměr: 2.4/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář