Na scéně oproštěné od všech příkras se tyčila v řadách seřazená zrcadla. Tvořila vchody a otvory k úniku, prolákliny zjevující publiku živé obrazy a také jejich desítky odrazů. Hned zkraje jeviště bez tanečního povrchu ležely tři opuštěné kytary, přes které se navíjela struna (lanko, provázek, motouz). A pak se vzedmul vítr, zvedl ruch a šum a mezi panely se objevili lidé, devět performerů různého věkového rozpětí. Genderová příslušnost se často stírala a muži vynášeli i dámské či svatební šaty, nebo ženy pracovní oděv, tzv. montérky. A přece jen v několika případech se mísení nekonalo, žena se ocitla v submisivní pozici svléknuté trofeje přehozené přes mužská ramena nebo mužem svalená do prachu z vysypané suti a také mužem vlečená mimo divákovo zorné pole. Přehlídka akcí a předmětů obsahovala i míření, hledání, polykání, oblékání, fackování ad. a také přilby, makety zbraní, vycpaná zvířata, panenky, koňakové sklenice, míč jako zeměkouli, jablka a ručníky aj. Představení Umwelt nezobrazovalo rytmizovanou lyriku všedního dne, naopak s každým dalším vstupem postav s předměty na těle, v rukách či v pohybu jako by prohlubovalo řeznou ránu do živého masa.
Vibrující prostředí se stalo šedesátiminutovou galerií vystavující prchavé kinetické obrazy, průchozí lidské instalace, pomíjivou gestiku a postury každodennosti. Ať zvuk jakkoli burácel a panely se chvěly, tok pohybujících se těl se nepřerušil. Vcházela synchronně v různých počtech, v nepravidelných mezerách mezi sebou, měnila charakter, trajektorie i délku setrvání na místě, a přesto jako by se tento zdánlivý stroj nezastavoval. Zcela nespočinul ani ve chvílích ztlumení dunivé atmosféry a světelné proměny, když se mezi panely několikrát zjevil pouze jeden jediný člověk. Brzy na to se však znovu vrátil do svého tempa a nepředvídatelných repetic. Funkčně (chce se paradoxně napsat systematicky) budovaný chaos v pravidelném běhu běžných věcí jako bylo pojídaní sendviče, objímání druhého, přidržování klobouku, královské koruny či manipulace s baterkou, přenášení pytle, útěk nebo kotoul a mnoho dalších z reality vytržených momentek umocňovaly akcenty, jako například vyvrhování stavebního materiálu z kýblů, odhazování okousaných kostí na rozlehlou plochu scény, vynášení různě obnažených těl, partnerské nesoulady nebo naopak na pohled statické, leč v burcujícím napětí, setrvávání tanečníků.
Panotpikální Umwelt je světem oboustranně bizarních pohledů, z jeviště do hlediště a nazpět od diváků k performerům. Rozhodně není pokroucenou realitou, nýbrž její esencí. Je vyabstrahovaným (pro někoho i kontroverzním) obsahem současnosti, ať už šlo o dobu před dvaceti lety nebo dnes. Výpovědní hodnota díla neztratila časem na palčivosti a můj druhý zážitek s tímto dílem na intenzitě. Umwelt není srdceryvným žalem, ale otřesně otevřeným a alarmujícím voláním o zmaru, o nelítostných dnech života, o nezadržitelnosti…, které se dokáže zanořit do morku kostí, samozřejmě pokud mu to (sami sobě) dovolíme. Choreografka Maguy Marin je jedinečným fenoménem francouzské taneční scény a je moc dobře, že se s její prací, obzvlášť s klenoty jako je May B, Cendrillon nebo právě Umwelt, setkává i tuzemské prostředí.
Umwelt
Koncept a design: Maguy Marin
Performeři: Ulises Alvarez, Kais Chouibi, Daphné Koutsafti, Louise Mariotte, Lise Messina, Isabelle Missal, Paul Pedebidau, Rolando Rocha, Ennio Sammarco
Hudba: Denis Mariotte
Světelný design: Alexandre Béneteaud
Zvuk: Chloé Barbe/Victor Pontonnier
Scéna: Albin Chavignon
Kostýmy: Nelly Geyres
Koprodukce: Le Théâtre de la Ville – Paris, Maison de la danse – Lyon, Le Toboggan – Décines, Centre Chorégraphique National de Rillieux-la-Pape /Compagnie Maguy Marin
Za podpory: DRAC Auvergne-Rhône-Alpes
Za finanční podpory: la Ville de Lyon, la Région Auvergne Rhône-Alpes, l’Institut français
Premiéra: 30. 10. 2004
