Václav Vonášek: Fagot je zlato, které se nemusí nutně třpytit

Původně studoval na ZUŠ v Blatné hru na klarinet, ale na plzeňské konzervatoři, kam se hlásil, mu nabídli studium hry na fagot. Neváhal ani okamžik. O svých začátcích s fagotem vypráví s humorem, o své kariéře s nefalšovanou skromností a pokorou a současně se všudypřítomným veselým nadhledem. Povídáním o hudbě, o hře v orchestru i o komorních projektech se docela samozřejmě prolínají zmínky o rodině. Třeba o tom, jak za doby koronavirové krize nahrávala celá rodina včetně dětí – syna a dcery – hudební videa. Milá uvolněná atmosféra, která se ve vás uhnízdí po tomto výletu do světa fagotistů, kontrafagotistů, orchestrů i komorních souborů, hned tak nemizí.

Proč jste neváhal ani okamžik a tak snadno zaměnil klarinet za fagot?
Zřejmě u mě existovala už od dětství jakási latentní náklonost k fagotu. Můj učitel v základní umělecké škole v Blatné, u kterého jsem studoval hru na klarinet, byl také fagotista a jednoho žáka na fagot měl. Pamatuji se, jak jsem jako desetiletý kluk na jednom školním koncertě v jakési komorní hře fagot uviděl a uslyšel. Hrozně se mi líbilo, jak vypadá – jak má dvě roury, které se dole spojují… A řekl jsem mamince, že bych chtěl taky hrát na fagot. Ale nějak se to doma s ohlasem nesetkalo. Chodil jsem tedy bez odmlouvání dál na klarinet, hrál jsem v dudácké kapele, v dechovce –tehdy ještě v Blatné fungovaly dvě dechovky! Bavilo mě hrát v orchestru, bavila mě komorní hra, rád jsem si hrál z listu. A tak nějak z toho vyplynulo, že půjdu na konzervatoř na klarinet. Po přijímačkách bylo všechno jinak. Pan učitel v Blatné mi opatrně, a jak jsem se později dozvěděl s obavami, řekl, že na klarinet by to nešlo, ale že jsem se moc líbil panu profesoru Šmídlovi a chtěl by, abych u něj studoval hru na fagot. Přání z dětství dostalo najednou a úplně nečekaně reálnou podobu. No jasně – chci hrát na fagot! Hned druhý den mi pak pan učitel přinesl svůj starý fagot – bylo to 23. března 1994.

Vy si pamatujete přesné datum?
Ano – slavím ten den takové malé výročí. Bylo to pro mě hrozně zvláštní, vnímal jsem celou věc skoro až kýčovitě. Vždycky jsem ve filmech prožíval nejvíc příběhy outsiderů a teď jsem měl přijít na konzervatoř studovat hru na fagot, což jsem si jako dítě přál, ale jako student konzervatoře jsem začínal vlastně od nuly. Učil jsem se tedy na fagot od jara přes celé prázdniny. Základní princip hmatů je podobný jako u klarinetu, něco jsem se naučil. Bylo to ovšem velmi dobrodružné! Žádná instruktážní videa v té době neexistovala, pouštěl jsem si alespoň fagotové koncerty. 

Tak to jste měl studijní prázdniny! Jak jste pak cvičil po nástupu na konzervatoř?
Cvičil jsem jako blázen X hodin denně. Pořád mě hnalo to vědomí, co všechno musím dohnat, co se musím naučit. Studoval jsem na konzervatoři a pořád jsem tak usilovně cvičil. Ale na to, jak cvičit, aby to bylo účelné a cvičení mělo opravdu smysl, jsem začal přicházet až mnohem později, když jsem studia končil. Potřebujete samozřejmě pedagoga, který vás vede, musíte vstřebávat co nejvíc podnětů. Ale že člověk musí na leccos přijít sám, také není na škodu. Objeví tím totiž ty slepé uličky, potřebuje také zažít cestu “pokus – omyl”, potřebuje se spálit. I slepá ulička nás totiž něčemu naučí. Sám jsem později rád plnil velké fagotové výzvy – studoval jsem a hrál virtuózní a náročné skladby, jako téma své disertační práce jsem si zvolil „sólovou hru bez doprovodu“. Připravil jsem pak úplně sám celovečerní koncert. Hodně jsem si tehdy posouval hranice. A tak to má být – když zvládnu něco extrémně těžkého, o to snáze se pak hraje všechno ostatní. Nemůžu zahrát dobře Mozarta, pokud dojdu jenom k němu.

Vzpomenete si, jakou první skladbu jste na fagot hrál? A jaký byl první sólový koncert?
Na konzervatoři bylo první Capriccio od Jiřího Pauera! Ale opravdu velký okamžik přišel 18. června 1997 jsem hrál Vivaldiho koncert pro fagot C durs orchestrem konzervatoře, a to pro mě tehdy byla událost století! Trval deset minut, ale bylo to pro mě tak mimořádné, že, jak vidíte, pamatuji si i to datum.

V čem vidíte vy osobně kouzlo fagotu?
Jeho zvuk je krásný, je to krásný nástroj sám o sobě – má nádherný tvar. Já na něm mám rád jeho charakter. Každý nástroj má svůj charakter – když slyším Straussův hornový koncert, který mám strašně rád, horna se úplně třpytí, září, hoboj, to je až téměř aristokratický nástroj, na klarinet se dá hrát hodně virtuózně a hodně nahlas, to samé platí pro flétnu. Fagot není nijak bombastický. Jeho nátura je skromnější. K fagotu mi nikdy nepasovala nějaká adorovaná výjimečnost, u něj mám představu, že je a má být hlavně milý… Fagot je zlato, které se nemusí nutně třpytit.

Fagot je vnímán vlastně jako rarita…
Je a potvrzují to i recenze, které jsem pročítal v rámci přípravy na diplomovou práci. Nebylo jich mnoho a našel jsem vždycky formulace v tomto duchu, že „interpret představil tento neobvyklý sólový nástroj“, žádné obsáhlé rozbory o tom, jak sólista vlastně hrál.

Váš syn se také učí na fagot, vy sám také působíte pedagogicky – jaký je zájem o hru na fagot?
Od doby mých konzervatorních studií se nijak výrazně nezvýšil, na “zuškách” a především na těch mimo centra jsou učitelé rádi za každou dušičku. V poslední době se mi ovšem zdá, že se celkově zvyšuje zájem o hru na dechové nástroje a s tím snad trochu i zájem o fagot.

Do Berlína jste přišel z České filharmonie. Jaký byl váš vstup mezi Berlínské filharmoniky?
První skladba, s níž jsem se v Berlíně setkal (tehdy ještě jako výpomoc) byl Don Juan Richarda Strausse. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v závodním poli – všichni kolem mě začali hrát a já měl pocit pozorovatele, kterému všechno kolem ujíždí. Ale nešlo o rychlost hraní, šlo o angažovanost, souhru, zapojení do celku, jednotu v provedení. Orchestr byl jako sehraný stroj, který perfektně šlapal. Byl jsem fascinován uměním hráčů, jejich muzikalitou. Byl jsem nervózní a kladl si asi přirozené otázky: zapadnu sem, dokážu být jejich součástí? Ale postupně jsem se naučil uklidňovat se myšlenkou: “vyhrál jsem konkurz, vybrali si mě, tak snad něco umím“. A s tím jsem šel hrát. Způsob hraní Berlínských filharmoniků mě od počátku uchvátil – všichni se vzájemně poslouchají, vnímají se, orchestr je jako jeden celek, v němž je každý důležitý a každá nota je důležitá; projeví se to pak v celkovém vyznění a zvuku.

Na stránkách Berlínských filharmoniků jsou vaše slova: „Dobrý hudebník musí mít stále oči, uši a srdce otevřené. Pak jde všechno snadno.“
Týká se to právě souhry v orchestru. Jsme s kolegy opravdu propojeni. Říkám tomu, že mám “bluetooth”. Navíc i sál, ve kterém se hraje, je nástroj. I ten vnímáte. Nic nám neodpouští, ale velmi nás inspiruje. Na podzim to bude 60 let od otevření budovy filharmonie a tím, že je celých 60 let orchestr zvyklý hrát v tak inspirativním prostředí, pozvedá ho to ještě výš. Berlínští filharmonikové jsou špičkový orchestr a já si nesmírně cením toho, že mohu být jeho součástí. Hra v orchestru – to je opravdu můj život, říkám to podobně, jako praví reklama jednoho drogistického řetězce – „zde jsem člověkem“.

Jak se vám přechází mezi fagotem a kontrafagotem?
V Berlíně je můj hlavní nástroj kontrafagot. Vždycky říkám, že kontrafagot je moje povolání a fagot je můj koníček – mimo orchestr hraju jen na fagot. Ono se fagotistům do kontrafagotu moc nechce. Říká se o něm, že se na něj dají hrát jen hluboké, nepříliš diferencované tóny. Když jsem kontrafagot ale dostal poprvé do ruky, nedalo mi to. Říkal jsem si: „Vyrobil to člověk, který vyráběl fagoty, přece je tohudební nástroja musí se na něj dát hrát hezky!“ Vlastně mi bylo kontrafagotu líto, že se k němu přistupuje tak lehkovážně. Ještě když jsem byl v České filharmonii, hodně jsem na něj cvičil, vybíral jsem si schválně hezké kontrafagotové party. Ono je to trochu zrádné – není možné začít hrát na kontrafagot ze dne na den. Je to asi tak, jako když chce Čech začít mluvit slovensky, nebo spíš polsky. Kontrafagot je příbuzný nástroj, ale jiná disciplína. Někdy, když hodně hraji na kontrafagot, začínám být nervózní, že mě to zdržuje od fagotu. Ale na druhou stranu se pak těším z jednoho nástroje na druhý. A říkám si, že život by nebyl tak zajímavý, kdybych hrál jen na jeden z nich. 

Na Pražském jaru jste zvítězil v roce 2009, ale již v roce 2002 jste kromě 2. ceny získal i Cenu Českého hudebního fondu za nejlepší provedení české soudobé skladby. V komorních souborech se věnujete baroku, klasicismu i hudbě 20. století. Která hudební epocha je vám nejbližší? Co hrajete nejraději?
Cena na Pražském jaru – to už je snad středověk! Bylo to ocenění za provedení skladby Zdeňka Šestáka, letos mu bude už 98 let! V roce 1966 napsal Pět virtuózních sólových invencí pro fagot, neuvěřitelně nadčasovou skladbu, která se stále často hraje a i já jsem ji hrál moc rád. Oblíbený a notoricky známý je Mozartův Fagotový koncert – hraje se na všech konkurzech, každý žák jej cvičí a je velmi těžké, ne-li nemožné, hrát jej dnes s nějakým nadhledem. Já osobně mám a vždycky jsem měl nejraději koncert Johanna Nepomuka Hummela. Je delší, když se hraje, má člověk čas se rozehrát, není to tak strašně svazující. Když jsem před více než dvaceti lety hrál finále soutěže “Talent roku”, vybral jsem si právě Hummela. Jako člen orchestru se však vždycky těším na díla Gustava Mahlera, jeho kontrafagotové party miluju. Mahler je pro mě absolutní vrchol! Nejraději mám ovšem baroko. Hrozně rád si přehrávám Bachovy partity transponované pro violoncello, vychutnávám si Bachovu matematiku, jeho hudební logiku. Hrozně rád si hraju Bacha jen tak, sám pro sebe si hrávám pro potěšení i úpravy skladeb, které nejsou původně psány pro fagot.

Hrajete si často rád sám pro sebe?
Někdy až moc!

Věnujete se komorní hře v Arundo Quartet a PhilHarmonia Octet, s nimiž koncertujete i nahráváte. Jak se vám daří skloubit závazky v Berlíně s aktivitami v komorních souborech? Stihnete ještě myslet i na sólovou hru?
V prvních letech, kdy jsem začínal v Berlíně, ještě jsem zajížděl koncertovat i do Čech, ale už pět let žiji v Berlíně i s rodinou, děti tu chodí do školy a časově je to čím dál obtížnější. Mám rád kolektivní hru – komorní a orchestrální, v současné době je však pro mě i z časových důvodů těžištěm orchestr. Orchestr je můj svět, jsem rád jeho součástí, vyhovuje mi způsob práce v orchestru, který má svůj systém, řád a zároveň díky němu neustrnete na místě, nový repertoár a střídáním repertoáru vám nedovolí stagnovat. S komorní hrou to je podobné, jen v Čechách teď stihnu už jen několik koncertů za rok. Sólové koncerty by už byly nad rámec mých současných časových možností. Ale ani o ně nijak neusiluji. Můj svět je orchestr, komorní soubory a moje rodina. 

Sám se věnujete aranžím skladeb. S velkým ohlasem se setkaly v podání Arundo Quartetu Goldbergovy variace Johanna Sebastiana Bacha…
Původně jsme měli od roku 2003 s kamarády ze školy klarinetistou Janem Machem a hobojistou Janem Součkem dechové trio. Pak jsem ale zela propadl Goldbergovým variacím a řekl jsem si, že by se daly upravit pro trio a pár jsem jich také tak upravil. Hrál jsme ale v té době Mozartovu Gran Partitu, kde jsou basetové rohy. A najednou jsem si uvědomil: “to je přesně ten nástroj, který na variace potřebuju!“ Něco mezi klarinetem a fagotem. A všechny variace jsem upravil pro kvartet s basetovým rohem, k triu přišel Karel Dohnal a hraje s námi na basetový roh. Musím říct, že jsem udělal do té doby plno věcí, úprav, hrál jsem náročné party, ale nic se nesetkalo s takovým ohlasem, jako tahle úprava Goldbergových variací. Od premiéry před sedmi lety je hrajeme tak dvakrát do roka, když se nám podaří najít vhodný společný termín. Teď například s nimi vystoupíme 21. září v Klatovech a druhý den znovu v mé rodné Blatné. Víc, než hrstku koncertů ročně ale termínově nestihneme. Moc rád jsem také hrál Bachovy komorní sonáty s cembalem, a těším se také na každý koncert s PhilHarmonia Octetem – ať už hrajeme originální, nebo upravený repertoár.

Jak přistupujete k aranžím skladeb? Jak je volíte a které byste rád připravil?
Nevím, zda přijde ještě něco pro kvartet – zatím jsme spokojeni s naším bachovským projektem, který má pokaždé úspěch. Zpravidla se nepouštím na příliš tenký led a pro úpravy si vybírám skladby, které již pro jiné obsazení upraveny byly, a pokud možno obstály. To je vlastně případ i Goldbergových variací, ale i Dvořákovy Suity A dur, kterou sám autor napsal původně pro klavír a později instrumentoval. Čili jsem zde verzi pro dechové okteto s kontrabasem považoval za legitimní. Momentálně pracuji na suitě ze Smetanovy Prodané nevěsty pro obsazení již zmíněné Mozartovy Grand partity (12 dechů a kontrabas), která by měla být provedena za necelé 2 roky. Zatím ale nebudu prozrazovat detaily!

Máte kolem sebe samé hudebníky. Vaše manželka Jana Vonášková je vynikající houslistka, členka Pražákova kvarteta. Máte čas na společné koncerty?
S manželkou koncertujeme podle toho, jak nám to dovolí čas a rodina. Kdysi jsme spolu nastudovali a později i nahráli tři dua pro housle a fagot Nicoly Paganiniho. A zrovna nedávno jsme měli s jejím kvartetem dva koncerty v Berlíně, kde jsem spoluúčinkoval s úpravou Mozartova flétnového kvartetu. Obecně mám hrozně rád smíšené komorní soubory – dechy a smyčce. Vzpomínám si, jak se už za studií obě skupiny navzájem špičkovaly, což se v různé míře projevuje i v mnohých profesionálních orchestrech. Přitom je tak osvěžující tyto světy prolínat! Na rozdíl od tradičních čistě smyčcových či dechových souborů existuje málo etablovaných smíšených obsazení, což je velká škoda. Třeba takový Schubertův oktet považuji za jeden z vrcholů komorní tvorby.

 Od konce srpna už zkoušíte v Berlíně. Na co se v příští sezóně s Berlínskými filharmoniky nejvíce těšíte?
Opravdu hrozně moc se těším na Stabat Mater Antonína Dvořáka s Jakubem Hrůšou, které uvedeme v říjnu tohoto roku. Co je však pro mě úplně klíčové v nové sezóně, je Pražské jaro 2024. Budeme jej zahajovat s naším šéfem Kirillem Petrenkem a až budeme hrát Mou vlast, ani nevím, jak všechny ty emoce unesu. Nesmírně se na to těším! Poprvé ji provedeme před Pražským jarem na abonentních koncertech v Berlíně a pak budeme Mou vlast hrát ještě v létě v Salcburku, Lucernu a v Londýně na Proms. To je mimořádné, pro mě neuvěřitelné, mám z toho velikou radost, neboť většina provedení Mé vlasti ve světě byla až dosud podmíněna účastí českého orchestru či dirigenta. Se Simonem Rattlem jsme hráli českou hudbu často – Slovanské tance, Dvořákovy symfonie, Janáčkova díla, ale v posledních letech mi už česká hudba chyběla. Hráli jsme sice díla Josefa Suka – Pohádku léta i Asraela, ale přece jenom bylo české hudby méně. A nyní přijde Má vlast pro české a zahraniční publikum. To jsou pro mě absolutní vrcholy sezóny.
Děkujeme za rozhovor!