Valérie v Laterně magice: nezvládnutá cesta do hlubin dívčí duše

Nezvalova novela Valérie a týden divů se dočkala až poválečného vydání a následně byla nejen vlivem autorova přechodu do poddanství socialistického realismu zapovězena. Na konci 60. let se jí jakožto filmové předlohy svérázně chopila Ester Krumbachová (snímek byl uveden v roce 1970), v letošním roce pak Valérii kromě Národního divadla adaptovalo i kladenské Divadlo V.A.D. a Západočeské divadlo v Chebu. Proč tvůrčí tým Laterny magiky sáhl po Nezvalově předloze, je nasnadě. Kde jinde než v experimentálně vizuálním a multižánrovém divadle by mohla ožít specifická surrealistická poetika: magické výjevy se prolínají s intimními konverzacemi, naturální obrazy tekoucí krve prosakují do snových výprav, realita je jen skořápkou čekající na prasknutí. Surrealistická imaginace opřená o výpravy do hloubi lidské duše se navíc střetává se stylem brakové literatury 19. století – upíři byli popkulturním symbolem již tehdy a Vítězslav Nezval je pro svůj příběh mírně upravil a vsadil do světa jedné české vesnice. Původní Valérie není vybroušená básnická perla, ale hra s pokleslým žánrem v rukou autora očarovaného surrealismem. Současná Valérie jako by na to trochu zapomněla.

Do hlubin domu, duše a těla
Inscenační tým Jakuba Šmída se Nezvalovu bujnou imaginaci pokusil vměstnat na divadelní prkna redukcí prostoru i příběhu. Poklidný život dívky Valérie (Aneta Kalertová) s její babičkou Elzou (Eva Leinweberová) naruší příchod tajemného muže–přízraku Tchoře (Petr Stach) a jeho pomocníka, a jak později zjistíme, Valeriina bratra Orlíka (Zdeněk Piškula). Již tak nebezpečnou situaci doplňuje chlípný misionář a bývalý milenec Elzy – kněz Gracián (Filip Rajmont). Příběh na ploše jednoho týdne začíná Valeriinou první menstruací a končí rozpadem dosud známého světa. Zápletka se ve stručnosti opírá o Tchořovu a Elzinu touhu po věčném mládí, kterou může zajistit jen čerstvá krev a tajemné náušnice, Valeriin střet se světem dospělých a Orlíkovu snahu Valerii ze spárů Tchoře a Elzy zachránit. Mezitím se ještě v pozadí mihne Hedvika (Jaroslava Rameš Janečková) – Valériina dávná přítelkyně z mládí a (v této adaptaci) Tchořova žena. Prostor i příběh transformuje mužský „sbor“ tanečníků-akrobatů, tvůrci pokřtěný jako Fantóm.

Jeviště Nové scény zaplňuje obří (téměř životní) kulisa dvoupatrového domu a jeho věrné zmenšeniny v podobě kurníku. Dům slouží jako dvouvrstvé projekční plátno – postavy a projekce se mohou prolínat jedna do druhé, detail prorůstá do celku a odkrývá zahalené. Redukce prostoru vesnice na dům a jeho útroby se zdá být funkční strategií – odráží vrstvy lidské psýché, do uhlazeného prostoru nad povrchem plného pravidel a morálky prosakují ze sklepení tělesné touhy a pohřbená těla s jejich tajemstvími. Nic však nelze skrývat donekonečna, a tak se i krvelačný chaos dere na světlo světa a postupně jej ovládne a rozloží. Prostupování obrazů a jejich vrstevnatost bombardují diváctvo symboly, spojují a násobí. Pozorujeme ty, kdo skrytě sledují, i ty, kdo ovládají a mění svou tvář.

V redukci příběhu už je však znát tápavost mezi vlastní, autorskou adaptací a poslušností k Nezvalově předloze. U Nezvala i Krumbachové přechází Valérie po první menstruaci z naivního dětského světa do světa dospělých. Iluze spořádanosti a důvěry v jistý svět se jí boří, odhaluje lidské tělesné touhy a objevuje povahu svých zmatených milostných citů i způsoby, kterými její tělo v rámci společenského nastavení patří ostatním. Krumbachová ve filmu postavila vedle až maniakálního mužského chtíče (ale také mladické citlivosti) postupné objevování ženské slastné erotiky (ostatně podobně jako v dobře známých Sedmikráskách). Je rok 2023, sexualizované násilí už není společenské tabu, sexuální výchova alespoň na některých školách učí dívky mluvit o tom, že krvácení je přirozenou součástí jejich života, a přesto to vypadá, že se Nezval před téměř sto lety pokusil zachytit povahu dospívající dívky s větším pochopením (ač stále značně mysoginním) než současná pražská divadelní adaptace.

Pojďme od samotného surrealismu. Představení na nás chrlí efektně surreálné obrazy prolínající těla, scénografii, hudbu a projekci. Wow efekt však stojí na viklavých nožkách koláže bez ladu a skladu. Příklad za všechny: projekce, kde postavy „jedí“ ony symbolické korále, funguje na základě perspektivy kamery – náhrdelník nikdo doopravdy nejí, postavy mají otevřená ústa a korálky jsou posouvány za jejich hlavami. Jenže o ta ústa právě jde! Nezvalův surrealismu do sebe zaplétá snovost a tělesnost, rozplývající se mystičnost ukotvuje v realitě vzrušeného dotyku (nutno podotknout že i Nezval ženská těla značně objektivizuje). Vymaže-li se však tento veskrze tělesný dotyk rtů, zůstane jen povrch erótu, sexuální obraz místo vzrušivého spojení. Stejně tak redukce krve na symbol červených korálů jí ubírá tolik potřebné naturnální zobrazení, jež může značit smrt, přinášet život i ohlašovat jeden z prahů tělesné dospělosti – a ať chceme nebo ne, je to přirozené, nikoliv obscénní. Surrealismus často významy prohlubuje, zmnožuje, tělesné se ale nesnaží skrývat, natož vracet do „bezpečných“ symbolů, aby snad náhodou nepobouřil. Místo ke dřeni jdoucím obrazům zde diváctvo dostává esteticky uhlazený obrazově-hudebně-taneční spektákl.

Výchova dívek v Čechách
Postava Valérie pak připomíná hračku v domu pro panenky (dobrý den, pane Ibsene). Na Valérii se (oproti zmíněným ústům) v inscenaci dotyky nešetří – jako na svůj majetek na ni sahají a chmatají úplně všichni – z nepochopitelného důvodu ji přitlačí na stěnu i jinak jemná postava Orlíka. Valérii vidíme jako naivní dívku, která se stále něčemu diví a zůstává v příběhu sama. Adaptace oproti předloze vypustila vedlejší dějovou linku, kdy Valérie stráví noc s bývalou přítelkyní Hedvikou, a hlavní hrdince tak upírá jedinou možnost bezpečného dotyku. Janečková pak dostává prostor až ve chvíli, kdy už je její postava Hedvika Tchořem zneužita. Její taneční sólo věrně zrcadlící strach a prožité trauma jako by však stálo stranou příběhu Valérie a nebylo jeho součástí. A tak k sobě inscenace obě postavy nepustí ani při jejich posledním setkání.

U dotyků ještě zůstaneme – jinak hravě poetická milostná scéna s Orlíkem končí vměstnáním obou mladých protagonistů do kurníku mimo zraky diváctva – nežnou lásku tedy nevidíme, máme si ji jen představovat. Vypadá to, že Valérie a s ní i její představitelka Anna Kalertová jsou příběhem i jevištními složkami vláčeny sem a tam, uniknout nemůže ani knězi Graciánovi, ani Tchořovi, avšak ani dopředu se valícímu inscenačnímu kolosu – naděje svitne snad jen během sólových pěveckých výstupů. Zde má konečně herečka i postava možnost nádechu, vlastní interpretace reality a prožívání. Ve výrazu uvolněný a citlivý zpěv Kalertové působí jak z jiného světa – světa bez podbízení, světa, kde může mít ženské prožívání svůj prostor. Příjemně překvapuje až emancipačně laděný konec, kdy Valérie (oproti předloze) bere osud do svých rukou a rozhodne se dům a s ním celý starý svět spálit (na shledanou, pane Ibsene).

Nad rozhodnutím ponechat v příběhu o ženském dospívání tři ženy, z nichž ta první (Valérie) je po většinu času redukována na naivitu, druhá (Elza) symbolizuje starý řád a třetí (Hedvika) podléhá mužskému útlaku, a navíc ji způsob adaptace ani nedovolí mluvit, zůstává otazník. K němu se přidává vykřičník, když jsou tři mužské postavy doplněny o čistě mužský „sbor“ tanečníků-akrobatů, kteří několikrát doplňují příběh svými výstupy a celý prostor transformují (z poznámek recenzenta: černě odění sexy hoši nesou dívku – růži, hoši nesou skoro nazí matrace, hoši jsou panny s pí*ami, hoši točí postelí, hoši nesou plata vajec, hoši se s třásněmi lascivně naparují před Elzou). Novocirkusová akrobatická estráda pod taktovkou Jiřího Pokorného zaplňuje časoprostor od začátku do konce – tu tančí, jak píská Tchoř, tu zahání do kouta Valérii a Orlíka, tu rozkládá dům až k základům. Především potvrzuje snahu o wow efekt, který skutečně ve spojení s hudbou a scénografií vzniká, otázka je, má-li jiný účel než ohromit diváka.

Sexualizovaná estetika kostýmů mužských tanečníků by snad mohla být trefnou odpovědí v dialogu s předlohou, která svléká jen dívky (kéž by jí byla). Jenže kam rozvíjí téma? Máme snad věřit, že Valérie proniká ke své sexualitě skrze pozorování anonymního sboru mužských zpocených těl? U Krumbachové zrcadlily „sborové“ scény dívčích postav Valériino objevování světa tělesných tužeb. Obávám se, že zde mužští akrobaté zrcadlí povrchní estetické vnímání příběhu o ženském dospívání.

Laterna magika v nové premiéře nepřekročila svůj stín, spíše propásla šanci nabídnout skutečně aktuální téma. Ambice vytvořit z předlohy surreální show plnou efektních bizarností zcela zastínila pokusy o ponor do podvědomí. Snahu o zachycení Nezvalovy poetiky – ať už v ponechaném poetickém textu nebo v symbolice domu jakožto zrcadla hloubek a povrchu naší osobnosti – bohužel přebíjí režijní provedení, které svou okázalostí odkrývá jak nejasný vztah k předloze a nepochopení jejího žánrového i dobového charakteru, tak necitlivost k současným otázkám dospívající generace. Inscenace Valérie a týden divů by mohla otevírat u diváctva témata sexualizovaného násilí a odkrývání tělesných tužeb na prahu dospělosti, nepřináší do současné debaty však ani to, co původní předloha.

Valérie a týden divů
Režie: Jakub Šmíd
Dramaturgie: Hana Strejčková
Hudba: David Hlaváč
Scénografie: Petr Vítek
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Choreografie: Jiří Pokorný
Světelný design: Karel Šimek
Zvukový design: Jan Brambůrek
Producent videa: Jindřich Trčka
Kameraman: Ondřej Belica
Animace: Eva Chudomelová, Erik Bartoš

Valerie: Anna Kalertová
Elza: Eva Leinweberová
Hedvika: Jaroslava Rameš Janečková
Orlík: Zdeněk Piškula
Tchoř: Petr Stach
Gracián: Filip Rajmont
Fantóm (sbor tanečníků-akrobatů): Alexandr Sadirov, Matěj Petrák, Vojtěch Rak, Jindřich Panský, Dalibor Lekeš, Matyáš Ramba

Premiéra: 9. a 10. 11. 2023, Nová scéna Národního divadla

Psáno z reprízy 7. 12. 2023