Vážní DEKKADANCERS

Choreografie pracuje mimo jiné s tématem bratrského vztahu, ač Stabat Mater je církevní hymnus, který líčí utrpení Panny Marie jako matky, jejíž syn nalezl pozemskou smrt na kříži. Text samotný pochází ze 13. století a byl mnohokrát zhudebněn (v našem prostředí patří k nejznámějším a nejhranějším jistě skladba Antonína Dvořáka, která k tanečnímu ztvárnění inspirovala mimo jiné Pavla Šmoka nebo Petra Zusku). DEKKADANCERS v pražské premiéře tedy nyní uvedli choreografii v rámci komponovaného programu jako jakýsi vážný prolog koncertu. Odvážný postup, uvážíme-li, jak závažné téma choreografie přináší a kolik času potřebuje divák k tomu, aby v něm dozněl její lidský i duchovní aspekt.

Hudba italského současníka Marca Rosana vychází z barokní formy a kompozičních postupů, což navíc podtrhuje zpěv kontratenoristy Andrease Scholla (nahrávka pro hlas, varhany a smyčce byla pořízena v roce 2010 a najdeme na ni řadu pozitivních ohlasů). Je zřejmým důkazem toho, že žádná kompoziční technika nemusí patřit minulosti, je-li využita citlivě a obohacena současnou myšlenkou či aktualizací jako osvěžujícím kořením. Jednotlivé oddíly, jež sledují verše hymnu, pracují s příjemnými melodickými motivy, avšak do nahrávky skladatel na některých místech vmísil konkrétní zvuky a samotný hudební záznam také občas mírně deformoval. Tyto pasáže netvoří vyloženě kontrast vůči hlavní materii skladby, navozují pozvolné sklouznutí do jiné atmosféry, nehmotné propojení minulosti se současností, kterou ztělesňuje konkrétní hudba. O to více vyniká čistota míst komponovaných „tradiční“ formou a jasný melodický, čistě intonující hlas zpěvákův, který sám o sobě přináší duchovní zážitek.

Scéně dominuje tlumené osvětlení a rám v pozadí působící jako brána do jiného světa, z níž k nám přichází trojice, aby rozžili své vztahy a svůj smutek jako symbolické postavy. Všichni v černém, světlo tlumené a tíživá atmosféra. Vztah mezi interprety zůstává v choreografii abstraktní. Nepracuje kromě jednou či dvakrát použitého motivu piety – snímání z kříže – ani s explicitně vyjádřenými náboženskými symboly ani s vypjatými gesty. Všudypřítomným a hmatatelným motivem je přitom loučení a fyzické vzdalování interpretů od sebe. Kdybych měla říci, který z mužů by měl být v roli „syna“, klonila bych se sice k Ondřeji Vinklátovi, ale ani to není výslovně znázorněno. Je to trojúhelník, v němž vyniká citovost ženy (křehká Nikol Šneiderová), všeobjímající a všezahrnující, ale nezdůrazňuje žádnými atributy roli výslovně mateřskou. Nicméně konkrétní význam nám propůjčuje dnešní doba, kdy není zatěžko dosadit si významovou rovinu novou – ženu můžeme vidět jako metaforickou matku všech mužů, synů, kteří umírají blízko nás a jejichž osud nám připomíná, že za všemi stovkami či tisíci násilně padlých jsou vždy stovky a tisíce zlomených žen, a to nejen matek…

Tvaroslovně je choreografie velmi nápaditá a plastická. Pracuje s drobnými akcenty a mini kontrakcemi, je přitom plynulá, tanečníci využívají energie země k dobývání prostoru, šetří konkrétními gesty, a právě proto těch několik, jako jsou dívčiny zkřížené nebo rozpjaté paže, prázdné objetí, vynikají o to víc, že náboženská symbolika je opravdu potlačená na úplné minimum. I umírněný, soustředěný výraz tanečníků, melancholie, ale ne grimasa žalu, dodává choreografii paradoxně duchovnější náboj, než kdyby se opírali o ikonografické předlohy. Právě tím, že se nijak nesnaží vykreslit konkrétní situaci a výjev, který by přímo evokoval chvíli zoufalství nebo truchlení. Slova by k tomu přitom svádět mohla. Je známkou uměleckého růstu, když se tvůrcům takto podaří setrvat v metafoře a nestrhnout se k ilustraci.

Součástí opusu je i manipulace s rekvizitami, povětšinou s látkou, nebo spíš s materiálem, který je jako látka používán, zřejmě jde o izolační fólii černé a zlatavé barvy. Zahalování, přenášení, zakrývání, zavinování do ní jako do šátku, využití jako šatů nebo sukně, nebo okamžik, kdy se od ní pouze odráží světlo jako od studánky během zářivého dne – v některých chvílích jsem musela vzpomenout i Pavla Šmoka a jeho vynalézavé práce s „obyčejnou“ látkou na jevišti. A zdálo se mi, že toto choreografické dílo je s ním skrze nějaké neviditelné vlákno i spojeno, a to vůbec ne kvůli námětu (Šmokovo Stabat na hudbu Antonína Dvořáka je choreografie naopak extrémně expresivní, výrazně herecká, deskriptivní a postavená na vyjádření skutečně vypjatých a drásavých emocí, pravý opak toho, co za tichou esenci předkládají DEKKADANCERS). V podstatě to potvrzuje i Ondřej Vinklát, který napsal do tiskové zprávy: „Stabat Mater je pro DEKKADANCERS krokem zpět ke kořenům. Vyjadřuje touhu zachytit myšlenku a malovat její obrazy čistě pomocí pohybu.“ Zní to možná trochu pateticky, ale právě tady se zřejmě DEKKADANCERS daří velmi zásadní věc, uchování linie tuzemské choreografické tvorby s úctou k naší průkopnické minulosti, aniž by rezignovali na novost a původnost, protože každá doba si samozřejmě žádá prostředky nové.

Navzdory italské provenienci hudby je totiž v choreografii něco ryze českého, co asi nejde postihnout analýzou, ale pouze prožít a nacítit. Působivého vizuálního efektu dosahují umělci v závěru, kdy umělý dým zaplní scénu téměř rituálním způsobem a je tu ještě několik míst se střízlivým, ale působivým vizuálním efektem. Střízlivost a čistota výrazových prostředků je vůbec určujícím motivem díla, jak stále s potěšením zdůrazňuji. Jen bude tato „choreografie malých forem“ trochu obtížně zakomponovatelná do repertoáru, protože i když trvá jen asi pětatřicet minut, je to svébytný solitér, který k sobě těžko bude hledat adekvátní doplnění. Přitom po reprízách přímo volá! Já jsem si přála uchovat dojem, kterým na mě zapůsobila, a tak jsem rezignovala na další část programu…

DEKKADANCERS: Stabat a Mater

Stabat Mater
Hudba: Marco Rosano
Zpěv ze záznamu: Andreas Scholl
Koncept a dramaturgie: Ondřej Vinklát
Choreografie: Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar
Scéna: Pavel Knolle, Ondřej Vinklát
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Tančí: Nikol Šneiderová, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar
Uvedeno: 14. a 15. 3. 2022, Jatka 78